Sue Grafton

Sue Grafton

D jako desperát

1

Později jsem zjistila, že se jmenoval John Daggett, ale ten den, kdy mi vpochodoval do kanceláře, se tak nepředstavil. Hned v tu chvíli jsem cítila, že tu něco nesedí, ale nenapadalo mě co. Práce, na kterou mě najal, se zdála dost jednoduchá, ale pak se mě ten vandrák pokusil ošulit o honorář. Když je člověk sám sobě zaměstnavatelem, nemůže si dovolit nechat takové věci projít. Roznese se to a zanedlouho si každý myslí, že na vás snadno vyzraje. Šla jsem za ním kvůli těm penězům, a než jsem se rozkoukala, vězela jsem v něčem, z čeho jsem se ještě úplně nesebrala.

Jmenuji se Kinsey Millhoneová. Jsem soukromý detektiv, registrovaný ve státě Kalifornie, a mám malou kancelář v Santa Terese, kde jsem také prožila celých svých dvaatřicet let. Jsem žena, živím se sama a žiju sama po tom, co jsem se dvakrát vdala a rozvedla. Přiznávám se, že někdy bývám nevrlá, ale myslím, že mám vcelku přívětivou povahu (možná), až na přehnanou touhu po nezávislosti. Trpím taky takovou urputností, jaká dělá ze soukromého vyšetřování přijatelné zaměstnání pro člověka se středoškolským vzděláním, vysvědčením z policejní akademie a vrozenou neschopností pracovat pro někoho jiného. Účty platím včas, dodržuju většinu zákonů a domnívám se, že by to měli dělat i ostatní… aspoň ze slušnosti. Co se týče spravedlnosti, jsem purista, ale lžu, jako když tiskne. Nedůslednost mi zatím nikdy nedělala starosti.

Končil říjen, druhý den bylo Všech svatých, a počasí napodobovalo podzim na Středozápadě – jasno, slunečno a chladno. Cestou do města bych byla přísahala na to, že do auta vane kouř z hořícího dřeva, a skoro jsem čekala, že listí bude červenat a žloutnout. Viděla jsem ovšem pořád ty samé palmy, pořád tu samou neústupnou zeleň. Letní požáry byly uhašeny a deště ještě nezačaly. Bylo typické kalifornské roční neobdobí, ale bylo cítit podzimem, a to mě nesmírně rozjařovalo. Říkala jsem si, že třeba odpoledne vyjedu průsmykem na střelnici a pro legraci si zastřílím z pistole.

V sobotu ráno jsem přišla do kanceláře, abych si vyřídila nějaké účetnické práce – zaplacení osobních účtů a měsíční prohlášení pro daňový úřad. Měla jsem vytaženou kalkulačku, ve stroji formulář a čtyři hotová prohlášení naskládaná už s adresou i známkou vlevo na stole. Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem si nevšimla, že ve dveřích někdo stojí, dokud si ten člověk neodkašlal. Nadskočila jsem, jako když otevřete noviny a vyleze z nich pavouk. Zřejmě ho to pobavilo, ale já si musela poklepat na prsa, aby se mi srdce trochu uklidnilo.

„Já jsem Alvin Limardo,“ řekl. „Promiňte, jestli jsem vás polekal.“

„To nic,“ odpověděla jsem. „Prostě jsem neměla potuchy, že tam stojíte. Hledáte mě?“

Jestli jste Kinsey Millhoneová, tak ano.“

Vstala jsem, podala mu přes stůl ruku a pak mu nabídla, aby se posadil. Můj první prchavý dojem byl, že je to ztroskotanec ale na druhý pohled jsem nemohla najít nic, co by výslovně podporovalo tu domněnku.

Bylo mu přes padesát a byl až nezdravě hubený. Obličej měl dlouhý a úzký, s vyčnělou bradou. Vlasy měl popelavě šedé, nakrátko ostříhané, a voněl citrusovou kolínskou. Oči měl zelenohnědé a pohled vzdálený. Na sobě měl oblek takové divně zelené barvy. Ruce se zdály veliké prsty dlouhé a kostnaté, klouby zvětšené. Pět čísel hubených zápěstí bez manžet, která mu trčela z rukávů saka, naznačovalo ošumělost, i když jeho šaty ve skutečnosti nevypadaly obnošeně. Držel kousek papíru, který nadvakrát přeložil, a rozpačitě si s ním hrál.

„Čím vám mohu posloužit?“ zeptala jsem se.

„Rád bych, abyste doručila tohle.“ Uhladil papírek a položil mi jej na stůl. Byl to šek jedné losangelské banky na pětadvacet tisíc dolarů datovaný 29. října a vyplněný na jméno nějakého Tonyho Gahana.

Snažila jsem se skrýt své překvapení. Nevypadal jako člověk, který má na rozdávání. Třeba si ty peníze od Gahana půjčil a vrací je. „Chcete mi říct, oč jde?“

„Něco pro mě udělal. Chci mu poděkovat. To je všecko.“

„To nebyla žádná maličkost,“ řekla jsem. „Nebudete se zlobit, když se vás zeptám, co udělal?“

„Projevil mi laskavost, když jsem na tom byl bledě.“

„Na co potřebujete mě?“

Pousmál se. „Právník by chtěl sto dvacet dolarů za hodinu. Předpokládám, že vy budete účtovat o dost míň.“

„Doručovatelská služba by taky tolik nechtěla,“ řekla jsem. „A ještě levněji byste to vyřídil sám.“ Nedělala jsem chytrou. Opravdu jsem nechápala, proč potřebuje soukromého detektiva.

Odkašlal si. „Už jsem to zkoušel, ale nejsem si úplně jistý, jakou má teď pan Gahan adresu. Kdysi bydlel na Stanley Place, ale teď tam není. Ráno jsem šel kolem a dům je prázdný. Vypadá, že už tam nějakou dobu nikdo nebydlí. Chtěl bych, aby ho někdo vystopoval a postaral se, aby ty peníze dostal. Jestli dokážete odhadnout, na kolik by mi to mohlo přijít, zaplatím vám předem.“

„To záleží na tom, jak dalece bude pan Gahan k nenalezení. Adresu by mohli mít na platebním úřadě nebo na oddělení řidičských průkazů. Hodně dotazů se dá vyřídit po telefonu, ale stejně to bude chvíli trvat. Při třiceti dolarech za hodinu to naskakuje!“

Vytáhl šekovou knížku a začal vyplňovat šek. „Dvě stě dolarů?“

„Řekněme čtyři. Vždycky vám můžu rozdíl vrátit, když to nebude stát tolik,“ řekla jsem. „Ale musím si chránit licenci, a tak bych ráda, aby to nebyla žádná levota. Byla bych radši, kdybyste mi řekl, o co jde.“

A tak mě dostal, protože to, co řekl, bylo zrovna tak akorát neobvyklé, aby to znělo přesvědčivě. Jsem sice lhářka, ale stejně mě nenapadlo, že by mohlo být k pravdě přimícháno tolik lži.

„Před nějakým časem jsem se dostal do potíží se zákonem a chvilku jsem seděl. Tony Gahan mi pomohl těsně předtím, než mě sbalili. Neměl tušení, jak na tom jsem, takže neměl na ničem spoluvinu, stejně jako ji nebudete mít vy. Cítím se mu zavázán.“

„Proč to nevyřídíte sám?“

Zaváhal. Připadalo mi, že skoro ostýchavě. „Víte, je to jako v té Dickensově knížce, Nadějných vyhlídkách. Třeba by nebyl rád, že je jeho dobrodinec usvědčený zločinec. Lidi si o bývalých trestancích myslí všelicos.“

„Co když anonymní dar nepřijme?“

„Potom můžete šek vrátit a honorář si necháte.“

Zavrtěla jsem se na židli. Ptala jsem se sama sebe, co mi na tom nesedí. „Kde jste sehnal peníze, když jste byl ve vězení?“

„V Santa Anitě. Jsem pořád ještě venku na podmínku a vůbec bych neměl sázet na koníčky, ale nějak tomu nemůžu odolat. Proto bych ty peníze rád předal vám. Jsem hazardér a nemůžu mít u sebe takovou sumu, abych ji s prominutím nerozfofroval.“ Pak zmlkl a díval se na mě. Čekal, na co se ještě zeptám. Bylo zřejmé, že nechce dobrovolně povědět víc, než je nutné k utišení mého svědomí, ale zdálo se, že je úžasně trpělivý. Později jsem si samozřejmě uvědomila, že byl tak tolerantní zřejmě proto, že mě krmil takovou spoustou blafů. Musel se tím bavit. Lhaní je legrace. Sama dovedu lhát od rána do večera.

„Co jste provedl?“ zeptala jsem se.

Sklopil oči a odpověď adresoval svým příliš velkým rukám, které měl složené na klíně. „To myslím není podstatné. Tyhle peníze jsou čisté a přišel jsem k ním poctivě. Na té transakci není nic nelegálního, jestli vám to dělá starosti.“

Samozřejmě, že mi to dělalo starosti, ale třeba jsem příliš úzkostlivá? Napovrch nebylo na té prosbě nic nekalého. V duchu jsem ten návrh zkoumala ze všech stran a zajímalo mě, co udělal Tony Gahan pro Limarda, že mu to vyneslo takovouhle oplátku. Asi mi po tom nic není, pokud při tom nebyl porušen zákon. Intuice mi ř’kala, abych toho chlapa vyhodila, ale náhodou jsem měla druhý den platit nájemné za byt. Ty peníze jsem měla na běžném účtu, ale připadalo mi jako ř; zení osudu, že mi nečekaně spadne do klína záloha. Každopádně jsem neviděla žádný důvod k odmítnutí. „Tak dobře,“ řekla jsem.

Potěšeně kývl. „Výborně.“

Dívala jsem se, jak podepisuje šek svým jménem. Vytrhl a přistrčil mi jej a šekovou knížku zasunul do vnitřní kapsy saka. „Je na něm moje adresa a telefonní číslo, kdybyste mě potřebovala sehnat.“

Vytáhla jsem ze zásuvky stolu standardní formulář smlouvy a pár minut jsem ho vyplňovala. Podepsal mi to, a pak jsem si poznamenala poslední známou adresu Tonyho Gahana, dům v Colgate, sídlišti severně od Santa Teresy. Už jsem cítila jakýsi tlumený děs a litovala jsem, že jsem neodřekla. Ale jednou jsem se zavázala, smlouva je podepsaná, takže se budu muset snažit. Co s tím může být za práci, pomyslela jsem si.

Vstal. Vstala jsem také a doprovodila ho ke dveřím. Když jsme byli oba na nohou, viděla jsem, o kolik je vyšší než já… snad sto devadesát proti mým sto pětašedesáti. Zůstal stát s rukou na klice a pohlédl na mě tím svým zasněným pohledem.

„Ještě jedno byste měla o Tonym Gahanovi vědět,“ řekl.

„Copak?“

„Je mu patnáct let.“

Stála jsem a zírala, jak Alvin Limardo odchází chodbou. Měla jsem ho zavolat zpátky. Vážně. Měla jsem okamžitě vědět, že tohle nedopadne dobře. Místo toho jsem zavřela dveře kanceláře a vrátila se ke stolu. Z náhlého popudu jsem otevřela francouzské okno a vyšla na balkón. Bedlivě jsem hleděla dolů na ulici, ale nebylo po něm ani stopy. Nespokojeně jsem zavrtěla hlavou.

Zamkla jsem šek do kartotéky. Až v pondělí otevřou banku, uložím jej do svého sejfu, než najdu Tonyho Gahana, a pak mu jej předám. Patnáct let?

V poledne jsem zavřela kancelář a sešla po zadním schodišti na parkoviště, kde jsem si vyzvedla svůj volkswagen, sedan ve stavu rozkladu, víc rzi než barvy. Na honičku s auty by si ho člověk nevybral, ale většina toho, co soukromý detektiv dělá, stejně není tak vzrušující. Někdy se musím snížit k doručování soudních předvolání, což občas bývá nepříjemné, ale převážně zjišťuji zázemí uchazečů o místo, hledám nezvěstné nebo připravuji podklady k přelíčení pro pár místních právníků. Kancelář mi poskytuje Kalifornská pojišťovna, můj bývalý zaměstnavatel. Vedení společnosti je v sousedních dveřích a sem tam pro ně ještě dělám různá šetření výměnou za dvě skromné místnosti (kancelář a předpokoj) se zvláštním vchodem a balkónem na State Street.

Jela jsem kolem poštovního úřadu a hodila poštu do schránky pak jsem se stavila v bance a uložila čtyři sta dolarů od Alvina Limarda na svůj běžný účet.

Čtyři pracovní dny nato, ve čtvrtek, jsem dostala z banky dopis, že šek je neplatný. Podle jejich záznamů Alvin Limardo účet uzavřel. Na důkaz toho mi poslali samotný šek přeražený takovou tou vlezle fialovou barvou, která jasně ukazuje, že banka je pohoršena. To jsem byla i já.

Ty čtyři stovky mi odepsali z účtu a k tomu mi přirazili ještě tři dolary, zřejmě abych už pro příště nezapomněla, že nemám jednat se šupáky. Zvedla jsem telefon a vytočila Limardovo číslo v Los Angeles. Odpojeno. Byla jsem natolik opatrná, že jsem po Tonym Gahanovi nepátrala, dokud nebyl šek ověřený, takže jsem zatím žádnou práci nevynaložila. Ale jak za ten šek dostanu náhradu? A co mezitím s těmi pětadvaceti tácy? To už jsem měla šek na ně v sejfu, ale nebyl mí nic platný a nechtěla jsem ho doručovat, dokud nebudu vědět, že dostanu zaplaceno. Teoreticky jsem mohla Alvinu Limardovi napsat, ale dopis mi mohl přijít zpátky stejně čile jako jeho gumový šek, a kde budu? V háji. Budu muset zajet do L. A. Jedna věc, kterou jsem se naučila, pokud jde o vymáhání platu čím rychleji jednáš, tím větší máš šanci.

Vyhledala jsem si jeho adresu ve svém Thomasově průvodci po losangelských ulicích. Ani na mapě to nevypadalo jako pěkná čtvrť. Podívala jsem se na hodinky. Bylo čtvrt na jedenáct. Do Los Angeles mi to potrvá devadesát minut, další hodinu, než najdu Limarda, vynadám mu, dostanu nový šek a zhltnu něco k obědu. Pak zase devadesát minut cesty zpátky, čili v kanceláři budu asi v půl čtvrté nebo ve čtyři. To není tak zlé. Byla to otrava, ale bylo to nutné, a tak jsem se rozhodla, že si můžu váhání strčit za klobouk a jet.

V půl jedenácté jsem měla natankováno a byla jsem na cestě.

2

Sjela jsem z dálnice Ventura u Sherman Oaks a dala se dálnicí do San Diega na jih až k bulváru Venice. Tam jsem dálnici opustila a na dolním konci sjezdu jsem zahnula doprava. Podle mých propočtů měla být adresa, kterou jsem hledala, někde poblíž. Otočila jsem a dala se směrem k ulici Sawtelle, která se táhne souběžně s dálnicí.

Hned když jsem ten dům uviděla, uvědomila jsem si, že jsem z dálnice zahlédla jeho zadní trakt. Byl natřený barvou Pepto Bismol a honosil se křiklavě oranžovým splihlým transparentem, na němž stálo K PRONAJMUTÍ. Budovu dělila od silnice betonová zábrana proti dešti a před řítícími se vozidly ji chránila desetistopá panelová zeď s nastříkanými informacemi pro motoristy. U základu zdi vyrazil bodlinatý plevel a v několika statných keřích, které dokázaly přežít benzínové výpary, se nashromáždily odpadky jako závěsné ozdoby. Té budovy jsem si všimla, protože byla tak typická pro Los Angeles: holá, levně postavená, značně sešlá. Zezadu na ní bylo cosi ubožáckého a vchod, jak se ukázalo, byl ještě horší.

Ulici tvořily převážně kalifornské „bungalovy“, domečky se dvěma ložnicemi ze dřeva a štuku s neupravenými dvorky bez stromů. Většina byla natřená na pastelové barvy, divné odstíny tyrkysové a šeříkové; budily dojem zlevněných barev, které tak docela nezakryly podklad. Našla jsem si parkovací místo na druhé straně ulice a zamkla auto. Pak jsem přešla k činžáku.

Začínal se rozpadat. Omítka vypadala moučně a vyschle, hliníkové okenní rámy byly zohýbané a samá jamka. Branka z tepaného železa u průčelí byla rovnou vyrvaná ze zdi a zůstaly po ní díry, do kterých by se dala strčit pěst. Správa svědomitě opatřila řadu popelnic poblíž schodů, ale (zřejmě) nezaplatila náležitý odvoz. Hromadou smetí se nadšeně prohraboval velký žlutý pes, ačkoli z toho vytěžil zřejmě jen vykousanou čtvrtku pizzy. Odklusal, kůrku sevřenou v zubech jako kost.

Popošla jsem do závětří ke schodům. Většina schránek byla vytrhaná a pošta se válela ve vstupní hale jako smetí. Podle adresy na šeku bydlel Limardo v bytě číslo 26. Tušila jsem, že to bude někde nahoře.

Schránek bylo zřejmě čtyřicet. Jen na několika byla jména uživatelů. To se mi zdálo divné. V Santa Terese pošta nedoručí ani prospekt, pokud není k dispozici jasně označená schránka v dobrém stavu. Představila jsem si listonoše, jak vyprazdňuje svou pošťáckou brašnu jako koš na papír a pak pěšky prchá, než se na něho obyvatelé domu sesypou jako štěnice.

Byty byly uspořádané v patrech okolo „zahrádky“ na dvoře, kde byl roztroušený štěrk, růžové dlažební kostky a ostřice. Opatrně jsem se vydala nahoru po popraskaných betonových schodech.

Na odpočívadle v prvním patře seděl černoch na vratké kovové skládací židličce a opracovával nožem kostku mýdla Ivory. Na klíně měl časopis, do kterého chytal oškrabky. Byl objemný a beztvarý, snad padesátiletý, a nakrátko ostříhané kudrnaté vlasy mu kolem uší šedivěly. Oči měl blátivě hnědé, jedno víčko zkřivené chvějivou stopou švů, která se mu táhla po tváři.

Změřil si mě pohledem a pak se obrátil k sochařskému dílu, které mu vznikalo v rukách. „Určitě hledáte Alvina Limarda,“ řekl.

„To hledám,“ řekla jsem překvapeně. „Jak jste na to přišel?“

Zářivě se na mě usmál a ukázal mi zuby stejně bělostné jako mýdlo, které opracovával. Vzhlédl ke mně a poraněné oko budilo dojem, že mrkl. „Děvenko, vy tady nebydlíte. Já tu znám každýho. A jak na vás koukám, nechcete si tu nic pronajmout. Kdybyste věděla, kam jdete, půjdete rovnou tam. Jenomže vy se rozhlížíte, jako dyby na vás mohlo něco skočit – třeba já,“ řekl, pak se odmlčel a prohlížel si mě. „Řek bych, že budete od sociálky, kurátorka, něco takovýho. Nebo přes důchody.“

„Máte odhad,“ řekla jsem. „Ale proč Limardo? Jak vás napadlo, že hledám zrovna jeho?“

Usmál se a ukázal růžové dásně. „My všichni tady jsme Alvin Limardo. To je takovej náš místní fór. Jméno, který si dáváme, když chceme někoho ošulit. Minulej tejden jsem byl taky Alvin Limardo ve frontě na poukázky na jídlo. Dostává poukázky od sociální péče, invalidní důchod, dětský přídavky. Minulej tejden sem někdo na něj přines zatykač. Rek jsem jim, že Alvin Limardo je v tahu. Jé pryč. Už tu žádnej toho jména neni. Ten Alvin Limardo, co ho hledáte… je bílej, nebo černej?“

„Bílej,“ řekla jsem a pak jsem popsala muže, který mi v sobotu přišel do kanceláře. Asi v polovině začal černoch přikyvovat a ostřím nože pořád uhlazoval povrch mýdla. Vypadalo to, že vyřezal prasnici ležící na boku, po které lezou prasátka a hledají cecíky. Celé to nemělo ani deset čísel.

„To je John Daggett. Fuj. To je špatnej člověk. Tutově je to von, ale ten je vážně fuč.“

„Máte nějakou představu, kam se poděl?“

„Prej do Santa Teresy.“

„Tam byl v sobotu, to vím. Tam jsem na něho narazila,“ řekla jsem. „Byl od té doby tady?“

Muž skepticky svěsil koutky. „Viděl jsem ho v pondělí a pak zas odjel. Ale určitě ho sháněj i jiný lidi. Chová se jako někdo, kdo utíká a nechce se dát chytit. Co mu chcete?“

„Dal mi neplatný šek.“

Ohromeně na mě pohlédl. „Vy jste vzala šek od někoho takovýho? Panenanebi, děvče, co vás to napadlo?“

Musela jsem se zasmát. „Já vím. Byla to ode mě pitomost. Myslela jsem, že ho třeba čapnu, než úplně zmizí.“

Vrtěl hlavou, neschopen soustrasti. „Od takovejch nic neberte. To byla vaše první chyba. A to, že jste sem přišla, je možná druhá.“

„Je tu někdo, kdo by mohl vědět, jak ho sehnat?“

Ukázal ostřím nože k bytu o dvoje dveře dál. „Zeptejte se Lovelly. Třeba bude vědět. Třeba taky ne.“

„To je jeho přítelkyně?“

„Kdepak. Manželka.“

Když jsem klepala na byt 26, cítila jsem zas trochu naděje. Měla jsem strach, že se odstěhoval nadobro. Dveře byly překližkové a dole ve výšce holeně byla prokopnutá díra. Posuvné skleněné okénko bylo na šest palců pootevřené a vylézal z něj kus závěsu. Tabulka byla napříč prasklá a držel ji pohromadě proužek elektrikářské pásky. Cítila jsem, že se vevnitř něco vaří, kapusta nebo něco takového, s náznakem octa a špeku.

Dveře se otevřely a vyhlédla žena. Horní ret měla opuchlý, jako mívají děti po pádu z kola, když se začínají učit jezdit. Na levém oku měla nedávný monokl, takže teď zářilo půlnoční modří a okolo měla duhové odstíny od zelené přes žlutou k šedé. Vlasy měla jako seno s pěšinkou uprostřed a nad ušima přichycené sponkami. Nedovedla jsem odhadnout, kolik jí vlastně je. Míň, než jsem očekávala, když vezmu v úvahu, že Johnu Daggettovi bylo přes padesát.

„Lovella Daggettová?“

„Jo,“ zřejmě se jí nechtělo přiznat ani tohle.

„Já jsem Kinsey Millhoneová. Hledám Johna.“

Rozpačitě si olízla horní ret, jako by si ještě nezvykla na jeho nový tvar a velikost. Na poškrábaném místě se udělal strup, který ze všeho nejvíc připomínal půlku kníru. „Není tady. Nevím, kde je. Co mu chcete?“

„Najal si mě na nějakou práci, ale zaplatil mi neplatným šekem. Doufala jsem, že si to vyjasníme.“

Zkoumala mě, zatímco zpracovávala mé sdělení. „Na co si vás najal?“

„Abychom něco doručila.“

Vůbec tomu nevěřila. „Vy jste policajtka?“

„Ne.“

„Tak co jste?“

Místo odpovědi jsem jí ukázala fotokopii své licence. Otočila se, odešla ode dveří a nechala je za sebou otevřené. Usoudila jsem, že mě tím zve dál.

Vešla jsem do obýváku a zavřela za sebou. Na podlaze byl zelený bavlněný koberec s vlasem, který majitelé bytu všude tak milují. Jediný nábytek v místnosti představoval karetní stolek a dvě obyčejné dřevěné židle. Šestistopý obdélník světlejšího koberce u jedné stěny napovídal, že tam kdysi býval gauč, a seskupení důlků naznačovalo, že tam stávala dvě těžká křesla a konferenční stolek v takzvané „konverzační sestavě“, jak tomu říkají dekoratéři. Teď už zřejmě Daggett místo konverzace rovnou mlátil do obličeje a roztloukal všechno ostatní, co mu přišlo pod ruku. Jediná lampa, kterou jsem viděla, byla ulomená u zástrčky a dráty čouhaly ven jako potrhané šlachy.

„Kam se poděl nábytek?“

„Minulý týden všechno zastavil. Ukázalo se, že splátky používal na placení v baru. Předtím šlo z domu auto. Stejně to byl vrak, ale zaplatila jsem ho já. Měla byste vidět, na čem teď spím. Na nějaký pročůraný matraci, co našel na ulici.“

U pracovní desky byly dvě barové židličky. Vylezla jsem na jednu a dívala se, jak se Lovella šourá do prostůrku, který sloužil jako kuchyně. Na plynovém vařiči na sporáku seděl hliníkový kastrol a zuřivě v něm vřela voda. Na jednom zadním hořáku byl potlučený hliníkový hrnec plný bublající zeleniny.

Lovella měla na sobě modré džínsy a hladký bílý nátělník rubem ven, takže jí za krkem odstávala visačka. Podolek byl stažený a zavázaný na uzel, takže měla břicho holé. „Chcete kafe? Zrovna jsem si ho dělala.“

„Když budete tak hodná,“ řekla jsem.

Vypláchla šálek pod horkou vodou a rychle ho utřela papírovou utěrkou. Postavila ho na desku, nandala lžičku instantní kávy a utěrkou pak chytila ucho kastrolu. Když nalévala, voda prskala přes okraj nádoby. Dolila vodu do druhého šálku, rychle zamíchala obsah a přistrčila mi jej i se lžičkou, opřenou o okraj.

„Daggett je cvok. Měli ho zavřít nadosmrti,“ prohodila málem jakoby nic, napadlo mě.

„To vám udělal on?“ zeptala jsem se a přelétla pohledem její pohmožděný obličej.

Upřela na mě neživé šedé oči a nenamáhala se odpovědět. Zblízka jsem viděla, že jí nebude o moc víc než pětadvacet. Předklonila se, lokty opřela o pracovní desku, hrnek s kávou v dlaních. Neměla podprsenku a prsy měla veliké, měkké a splihlé jaké balóny plné vody. Bradavky vytlačovaly látku trička jako svraštělé uzlíky. Uvažovala jsem, jestli je štětka. Znala jsem jich pár, které měly takovou nedbalou smyslnost – jen navenek, žádný cit vevnitř.

„Jak dlouho jste vdaná?“

„Bude vám vadit, když si zakouřím?“

„Jste doma. Můžete si dělat, co chcete,“ řekla jsem. To mi vyneslo mdlý úsměv, první, který jsem od ní viděla. Sáhla po balíčku pallmallek 100, rozškrtla hořák a připálila si od něho, nahýbajíc hlavu tak, aby jí nechytly vlasy. Zhluboka vtáhla a vydechla, takže na mě vyfoukla oblak kouře. „Šest neděl,“ odpověděla mi dodatečně na otázku. „Když ho poslali do San Luis, psali jsme si. Rok jsme si psali, a pak jsem si ho vzala, hned jak ho pustili. Nejsem blbá? Páni! Věřila byste mi to?“

Neurčitě jsem pokrčila rameny. Bylo jí celkem jedno, jestli jí věřím. „Jak jste k sobě vůbec přišli?“

„Přes jeho kámoše. Jmenoval se Billy Polo a kdysi jsem s ním chodila. Sedávali a žvanili o ženskejch a přišli na moje jméno. Billy mě asi vylíčil jako pěkný číslo, tak se Daggett ozval.“

Usrkla jsem kávy. Měla tu mdlou, skoro nakyslou instantní chuť a při kraji plavaly žmolky kávového prášku. „Měla byste do toho mléko?“

„Ale jistě. Promiňte,“ řekla. Popošla k ledničce a vytáhla malou plechovku kondenzovaného mléka.

Nebylo to přesně to, co jsem myslela, ale dala jsem si ho trochu do kávy a s podivem sledovala, jak kondenzované mléko stoupá na povrch v bílých tečkách. Jestlipak by z toho vzorce dovedla číst věštkyně jako z čajových lístků? Tušila jsem, že v mé budoucnosti číhá trávicí porucha, ale třeba ne.

„Daggett umí být roztomilý, když chce,“ řekla. „Ale stačí dvě skleničky a je z něho mrcha.“

To už jsem slyšela stokrát. „Proč neodejdete?“ řekla jsem jako pokaždé.

„Protože by si mě našel,“ odsekla. „Vy ho neznáte. Prostě by mě zabil. Zrovna jako kdybych zavolala poldy. Zkuste si mu odmlouvat a on vám vrazí zuby až do krku. Nenávidí ženský, to je jeho problém. Ale když vystřízliví, tak by vymluvil z jalový krávy tele. Doufám, že už zmizel nadobro. V pondělí ráno mu někdo volal, a vypad jako cukrář. Od tý doby jsem o něm neslyšela. Včera ovšem telefon odpojili, takže nevím, jak by se mě dovolal, i kdyby chtěl.“

„Proč nepromluvíte s jeho kurátorem?“

„To bych asi mohla,“ řekla neochotně. „Hlásí se mu pokaždý, když se tu otočí. Dva dny dělal, ale nechal toho. Samozřejmě nemá pít. Asi se ze začátku snažil hrát podle pravidel, ale nevydržel to.“

„Proč nevypadnete, dokud můžete?“

„A kam půjdu? Nemám ani floka.“

„Existují útulky pro zneužité ženy. Zavolejte středisko pro znásilněné. Tam vám řeknou.“

Mávla nad tím rukou. „Takový lidi jako vy mám ráda. Už vás někdy chlap zmlátil?“

„Manžel ne,“ řekla jsem. „To bych si nenechala líbit.“

„To jsem já říkávala taky, zlatíčko, ale něco vám povím. Někdy tak snadno neutečete. Od takovýho hajzla jako Daggett ne. Přísahal, že by mě pronásledoval do horoucích pekel, a já mu to věřím.“

„Za co byl ve vězení?“

„To nikdy neřekl a já se neptala. Blbost, co? Ze začátku mi to bylo jedno. Pár týdnů to s ním šlo. Byl jako kluk, víte? A roztomilej. Páni, chodil za mnou jako pejsek. Nemohli jsme se jeden druhýho nabažit. Bylo to úplně jako v těch dopisech, co jsme si psali. Pak jednou večer načal flašku a bylo peklo.“

„Zmiňoval se někdy o nějakém Tonym Gahanovi?“

„Ne-e. Kdo to je?“

„Nevím jistě. Nějaký kluk, kterého jsem mu měla najít.“

„Čím vám zaplatil? Mohla byste mi ukázat ten šek?“ Vytáhla jsem ho z kabelky a položila na desku. Zdálo se mi lepší se o tom druhém šeku nezmiňovat. Neřekla bych, že by se jí líbilo, jak rozdává. „Vyrozuměla jsem, že Limardo je smyšlené jméno.“

Prohlížela si šek. „Jo, ale Daggett na tomhle účtu nějaké peníze měl. Asi to vybral, než odešel.“ Když mi šek vracela, zatáhla z cigarety. Podařilo se mi odvrátit hlavu, než mi znovu foukla kouř do obličeje.

„Co ten pondělní telefon? Víte, o co šlo?“

„Nemám tuchy. Byla jsem v pradlence. Přišla jsem domů a on stál u telefonu, v obličeji šedivej jak hadr na nádobí. Rychle zavěsil a začal cpát věci do tašky. Obrátil to tu vzhůru nohama, jak hledal bankovní knížku. Měla jsem strach, že se do mě pustí, protože si bude myslet, že jsem mu ji vzala. Ale nejspíš byl tak vyplašenej, že po mně ani nevzdech.“

„To vám říkal?“

„Ne, ale byl naprosto střízlivej a děsně se mu třásly ruce.“

„Máte nějakou představu, kam mohl jít?“

Něco jí zasvítilo v očích, ale sklopila je, aby nebylo vidět, co cítí. „Měl jen jednoho kamaráda a to byl Billy Polo v Santa Terese. Kdyby potřeboval pomoc, šel by tam. Myslím, že tam míval taky rodinu, ale nevím, co se s nimi stalo. Nikdy o tom moc nemluvil.“

„Takže Polo už je z vězení venku?“

„Slyšela jsem, že ho nedávno propustili.“

„Tak se mi ho snad podaří vypátrat. Je to moje jediná stopa. A kdyby se vám mezitím jeden nebo druhý ozvali, brnknete mi?“ Vytáhla jsem obchodní navštívenku a na rub napsala svou adresu a číslo domů. „Volejte na můj účet.“

Prohlédla si obě strany navštívenky. „Co myslíte, co se děje?“

„Nevím a je mi to dost jedno. Jen co ho seženu, vyřídím si to s ním a jdu od toho.“

3

Když už jsem tam byla, zajela jsem do banky. Žena, která měla na starost styk se zákazníky, byla vrchol neochoty. Byla tmavovlasá, něco přes dvacet a zřejmě nezkušená, protože na každou otázku reagovala pohledem štvance, který nezná přesně pravidla, a proto říká na všechno ne. Neověří číslo účtu „Alvina Limarda“ ani to, že byl účet uzavřen. Neřekne mi, jestli snad nemají jiný účet na jméno Johna Daggetta. Věděla jsem, že musí existovat zaznamenaná kopie toho druhého šeku, ale odmítla ověřit informace, které mi tenkrát dal. Pořád jsem si myslela, že to ještě nějak zkusím, zvlášť když šlo o tolik peněz. Banka přece musí být zvědavá na to, co se stane s pětadvaceti tisíci dolary. Stála jsem u okénka a zírala na tu ženskou a ona zírala na mě. Třeba mi nerozuměla.

Vytáhla jsem fotokopii své licence a ukázala na ni. „Podívejte,“ řekla jsem. „Vidíte tohle? Jsem soukromá vyšetřovatelka. Mám tu opravdový problém. Najali mě, abych doručila šek, ale teď nemohu najít člověka, který mi ho dal, a nevím adresu osoby, která ho má dostat, a všeho všudy se snažím najít cestu, jak bych mohla udělat to, k čemu mě najali.“

„Já vám rozumím,“ řekla.

„Ale informace mi nedáte, že?“

„Je to proti bankovním předpisům.“

„Není to proti bankovním předpisům, když mi Alvin Limardo napsal nekrytý šek?“

„Je.“

„Tak co s tím mám dělat?“ řekla jsem. Odpověď jsem samozřejmě znala… dát si to za klobouk…, ale měla jsem chuť zarytě pokračovat.

„Předveďte ho před soud,“ řekla.

„Ale já ho nemůžu najít. Nemůžu ho nechat předvést před soud, když nikdo neví, kde je.“

Tupě na mě zírala a neříkala nic.

„Co těch pětadvacet tisíc?“ řekla jsem. „Co mám dělat s nimi?“

„Nemám ponětí.“

Upřela jsem oči na desku přepážky. Ve školce jsem měla ve zvyku kousat a dodneška s tím instinktem zápolím. Prostě mi to dělá dobře, víte? „Chci mluvit s vaším nadřízeným.“

„S panem Stallingem? Ten tu dnes není.“

„Je tady někdo jiný, kdo by mi v tom mohl pomoct?“

Zavrtěla hlavou. „Služby zákazníkům mám na starost já.“

„Ale vždyť nic neděláte. Jak tomu můžete říkat služba zákazníkům, když děláte lautr hovno?“

Sevřela rty. „Prosím, nepoužívejte v mé přítomnosti taková slova. Je to velmi urážlivé.“

„Co musím udělat, aby mi tu někde někdo pomohl?“

„Máte u nás účet?“

„V tom případě byste mi pomohla?“

„S tímhle ne. Nemám podávat informace o zákaznících banky.“

Bylo to hloupé. Odešla jsem od jejího okénka. Chtěla jsem říct něco zdrcujícího, ale nic mě nenapadalo. Věděla jsem, že mám prostě vztek sama na sebe, protože jsem ten kšeft vůbec vzala, ale doufala jsem, že na ni trochu své zlosti přeleju… marná snaha. Vrátila jsem se do auta a zamířila k dálnici. Když jsem dojela do Santa Teresy, bylo 16.35. Nestavila jsem se ani v kanceláři a jela rovnou domů. Jakmile jsem vešla, nálada se mi zlepšila. Můj byt kdysi býval garáží pro jedno auto a teď se skládá z jednoho pokoje dlouhého čtyři a půl metru s úzkou nudlí vpravo, která slouží jako kuchyňka a od obytného prostoru je oddělená pracovní deskou. Prostor je chytře využitý: pračka se sušičkou zastrčená vedle kuchyňky, police na knihy, zásuvky a úložní prostory zabudované do stěny. Je to úhledné a kompaktní a absolutně mi to vyhovuje. Mám rozkládací pohovku metr osmdesát, na které obvykle spím tak, jak je, psací
stůl, židli, odkládací stoleček, baculaté polštáře, na které se dá sednout, když si někdo přijde posedět. Koupelna je prefabrikovaná z plexiskla a je v ní vestavěné všechno včetně věšáku na ručníky a misky na mýdlo a výřezu pro okno, které vede na ulici. Někdy si stoupnu do vany, opřu se lokty o římsu, civím na projíždějící auta a říkám si, jak je mi blaze. Jsem hrozně ráda svobodná. Je to skoro jako být bohatá.

Hodila jsem kabelku na stůl a sako pověsila na háček. Sedla jsem si na pohovku, stáhla vysoké boty, pak jsem doťapala k ledničce, vytáhla láhev bílého a vývrtku. Občas se snažím vypadat, jako že mám vychování, takže piju víno z láhve místo z lepenkové krabice. Vytáhla jsem zátku a nalila jsem si skleničku. Přešla jsem ke stolu vytáhla ze zásuvky telefonní seznam a odtáhla telefonní šňůru, seznam a skleničku k pohovce. Skleničku jsem postavila na odkládací stolek a listovala jsem seznamem, jestli nenajdu Billyho Pola. Samozřejmě tam nebyl. Vyhledala jsem jméno Gahan. Nic. Upila jsem vína a přemýšlela, co dál.

Z náhlého nápadu jsem zkusila jméno Daggett. Lovella říkala, že tu kdysi bydlel. Třeba má ve městě pořád příbuzné.

Byli tam čtyři Daggettové. Začala jsem jim po řadě volat a pokaždé jsem říkala totéž: „Haló. Hledám nějakého Johna Daggetta, který tu někde bydlíval. Mohl byste mi říct, jestli je to správné číslo?“

První dva pokusy nevyšly, ale napotřetí muž, který telefon zvedl, zareagoval na můj dotaz takovým malým zaváháním, které znamenalo, že něco ví.

„Co jste mu chtěla?“ zeptal se. Podle hlasu mu mohlo být přes šedesát, vyjadřoval se nejistě, čekal, co odpovím, ale nebyl ještě rozhodnutý, kolik mi toho poví.

Rozhodně mířil k té ožehavé otázce. Podle všeho, co jsem o Daggettovi slyšela, to byl šupák, takže jsem se neodvážila vydávat se za jeho přítelkyni. Kdybych přiznala, že je mi dlužný peníze, praští mi sluchátkem. Obvykle bych v takové situaci naznačila, že mám pro něho peníze, ale nějak se mi nezdálo, že by to zabralo. Lidi už na to začínají mít čich.

Plácla jsem první lež, která mě napadla. „Abych vám řekla pravdu,“ pravila jsem, „viděla jsem Johna jen jednou, ale snažím se spojit s jedním společným známým a myslím, že John má jeho adresu a telefon.“

„S kým jste se chtěla spojit?“

To mě trochu zaskočilo, protože to jsem ještě nevymyslela. „S kým? Eh… Alvinem Limardem. Zmiňoval se John někdy o Alvinovi?“

„Ne, myslím, že ne. Ale třeba chcete vlastně někoho jiného. Ten John Daggett, který tu bydlel, je teď ve vězení a už tam je, řekl bych, skoro dva roky.“ Připadal mi jako člověk, který žije v takovém ústraní, že i telefonní omyl je pro něho plný zajímavých možností. Bylo ovšem jasné, že jsem se strefila.

„To je on,“ řekla jsem. „Byl v San Luis Obispu.“

„Ještě pořád je.“

„Už ne. Už je venku. Pustili ho před šesti týdny.“

„Johna? To ne, paní. Je pořád ve vězení a doufám, že tam zůstane. Nechci o něm mluvit špatně, ale uvidíte sama, že je to, jak bych to řekl, problematický člověk.“

„Problematický?“

„No. Asi tak bych to řekl. John je typ, který dělá problémy, a obyčejně dost vážné.“

„Ale,“ řekla jsem. „To mě nenapadlo.“ Byla jsem blažená, že ten člověk má chuť povídat. Jestli ho neodradím, třeba se dozvím, jak Daggetta sehnat. Riskla jsem to. „Vy jste jeho bratr?“

„Švagr, Eugene Nickerson.“

„Tak to musíte mít za ženu jeho sestru,“ řekla jsem. Zasmál se. „Ne, on si vzal moji sestru. Bývala Nickersonová, než se stala paní Daggettovou.“

„Vy jste bratr Lovelly?“ snažila jsem se představit si sourozence věkově od sebe vzdálené čtyřicet let.

„Ne, Essie.“

Odtáhla jsem sluchátko od ucha a zahleděla se na ně. O čem to mluví? „Moment. Teď jste mě zmátl. Třeba přece jen nemluvíme o stejném člověku.“ Rychle jsem mu slovy popsala toho Johna Daggetta, se kterým jsem mluvila. Nechápala jsem, jak by mohli být dva, ale něco tu nehrálo.

„To víte, že je to on. Jak jste říkala, že ho znáte?“

„Potkala jsem ho minulou sobotu zrovna tady v Santa Terese.“

Ticho na druhém konci drátu bylo hluboké.

Nakonec jsem ho prolomila. „Nemohla bych se zastavit, že bychom si o tom promluvili?“

„Asi by to bylo nejlepší,“ řekl. „Jak že se jmenujete?“

„Kinsey Millhoneová.“

Řekl mi, jak se k nim dostanu.

Dům byl bílý, dřevěný, s malou dřevěnou verandou, schovaný ve stínu kopce Capillo na západní straně města. Ulice byla zkrácená, na každé straně jen tři domy, než asfalt dohasl na štěrkové ploše, která tvořila parkoviště vedle sídla Daggettových. Za domem se zvedal kopec do řídkých stromů a keřů. Na dvůr nepronikal ani paprsek slunce. Tu a tam byly zasázené keříky, ale nedařilo se jim, takže z nich zůstaly jen koule uschlých větviček. Dům vypadal jako zaběhlý pes, něco zatoulaného, zavřeného v ohradě, dokud nepřijde pohodný.

Vylezla jsem po strmých dřevěných schodech a zaklepala. Eugene Nickerson přišel otevřít. Odpovídal vcelku mé představě: přes šedesát, středně velký, s drátovitými šedivými vlasy a staženým obočím. Úzká ramena, široký pas, šle, flanelová košile. V levé ruce nesl Bibli, ukazovák zastrčený dovnitř, aby neztratil místo, kde čte.

Aj, aj, pomyslela jsem si.

„Musím se vás znovu zeptat na jméno,“ řekl, když mě pouštěl dovnitř. „Paměť mi už tak neslouží.“

Podala jsem mu ruku. „Kinsey Millhoneová,“ řekla jsem. „Těší mě, pane Nickersone. Doufám, že jsem vás nevyrušila.“

„Ale ne. Připravujeme se na biblickou hodinu. Obvykle se scházíme ve středu večer, ale pastor tenhle týden leží s chřipkou, takže bylo shromáždění odloženo. To je má sestra Essie Daggettová, Johnova manželka,“ řekl a ukázal na ženu sedící na gauči. „Můžete mi říkat Eugene, jestli chcete,“ dodal. Krátce jsem se usmála na souhlas a pak se soustředila na ni.

„Dobrý den. Těší mě. Děkuji, že jste mi dovolila přijít.“ Popošla jsem k ní a podala jí ruku. Nakratičko mi nechala v ruce pár prstů. Bylo to jako podávat si ruku s gumovou rukavicí.

Měla široký, bezbarvý obličej s šedivějícími vlasy v neslušivém střihu a brýle se silnými čočkami a těžkými plastikovými obroučkami. Na pravé straně nosu měla bradavici jako jádro nafouklé kukuřice. Spodní čelist jí agresivně trčela s vyčnívajícími tesáky po obou stranách. Jedovatě voněla konvalinkami.

Eugene mi pokynul, abych se posadila, buď na gauč k Essii, nebo na soustruženou židli s prasklou tyčkou v opěradle. Vybrala jsem si židli a zůstala na krajíčku, aby neprasklo ještě něco. Eugene se posadil do proutěného houpacího křesla, které zapraskalo pod jeho váhou. Uchopil úzkou fialovou stužku, která visela z jeho bible, založil a pak knihu položil na stůl před sebe. Essie neříkala nic, oči sklopené do klína.

„Mohu vám podat sklenici vody?“ zeptal se. „Nedržíme na kofeinové nápoje, ale rád vám naleju 7-UP, jestli je vám libo.“

„Děkuji, jsem spokojená,“ řekla jsem. Byla jsem náležitě vyplašená. S horlivými křesťany je to jako s bohatými. Člověk cítí, že tu platí pravidla, nějaká zvláštní etiketa, kterou by mohl nevědomky porušit. Pokoušela jsem se v duchu o slušné a neškodné myšlenky a doufala, že mi neuklouzne žádné sprosté slovo. Jak může mít Daggett takové příbuzenstvo?

Eugene si odkašlal. „Vysvětloval jsem Essii, jaké nejasnosti mezi námi vznikly ohledně toho, kde se nachází John Daggett. Podle nás je John dosud ve vězení, ale vy máte zřejmě jiný názor.“

„Jsem stejně zmatená jako vy,“ řekla jsem. Rychle jsem přemýšlela, kolik informací asi získám, aniž bych něco prozradila. I když jsem měla na Daggetta vztek, pořád se mi nechtělo být nediskrétní. Nejenže byl venku na podmínku, ale byla tu Lovella. Nechtěla jsem být ten, kdo vyklopí, že má novou nevěstu, ženě, se kterou je zřejmě pořád ženatý. „Máte, prosím vás, jeho fotografii?“ zeptala jsem se. „Možná že ten člověk, se kterým jsem mluvila, se za vašeho švagra jen vydával.“

„Nevím,“ řekl Eugene pochybovačně. „Podle popisu by to rozhodně vypadalo na něho.“

Essie sáhla pro barevnou kabinetní fotografii v ozdobném stříbrném rámečku. „Tohle je z pětatřicátého výročí naší svatby.“ Hlas měla nosový a byl v něm nepřejícný podtón. Podala fotografii svému bratrovi, jako by ji byl nikdy neviděl a třeba se chtěl podívat.

„Krátce předtím, než John odjel do San Luis,“ doplnil Eugene a podal mi obrázek. Jeho tón naznačoval, že John je na služební cestě.

Zkoumala jsem obrázek. Byl to Daggett a vypadal nesvůj jako člověk v poutové boudě, kde vás obléknou za vojáka konfederovaných nebo za viktoriánského džentlmena. I obličej měl napjatý, jako by chtěl každou chvíli vyskočit a dát se na útěk. Essie seděla vedle něho jako buchta. Měla na sobě šaty, které vypadaly na šeříkový krepdešín s vycpanými rameny a skleněnými knoflíky, na levém rameni připíchnutou velikou orchideu.

„Krásné,“ zamumlala jsem a připadala si provinile a prolhaně. Byla to strašná fotka. Ona vypadala jako buldok a John jako když zadržuje prdy.

Podala jsem obrázek zpátky Essii. „Jaký zločin spáchal?“

Essie se slyšitelně nadechla.

„Raději o tom nemluvíme,“ vložil se do toho hladce Eugene. „Snad byste nám měla povědět, jak se s ním znáte vy.“

„Samozřejmě. Neznám ho nijak dobře. Myslím, že jsem se o tom zmínila v telefonu. Máme společného přítele, a toho právě sháním. John se zmínil, že má tady v okolí rodinu, tak jsem to prostě zkusila. Předpokládám, že jste s ním v poslední době nemluvili.“

Essie se zavrtěla na gauči. „Stáli jsme při něm, dokud jsme mohli. Pastor řekl, že podle jeho názoru jsme udělali dost. Nevíme, s čím snad John zápasí v temnotě své duše, ale to, co mohou snést druzí, má své meze.“ Hlas měla řezavý a já se ptala, co to v něm je: zlost, snad ponížení, mučednictví mírných z rukou ničemných.

Řekla jsem: „Jestli tomu rozumím, s Johnem to nebylo lehké.“

Essie stiskla rty a sevřela ruce v klíně. „Je to přesně tak, jak říká Bible. ‚Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří váš proklínají, čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují!‘“ V jejím hlase byla obžaloba. Začala se rozčilením kolébat.

Páni, té dámě pěkně stoupl krevní tlak, pomyslela jsem si.

Eugene zavrzal křeslem a upoutal mou pozornost jemným odkašláním. „Říkala jste, že jste ho viděla v sobotu. Smím se zeptat, při jaké příležitosti?“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem měla své pohádce věnovat mnohem víc času, protože jsem neměla tušení, co odpovědět. Essiin výbuch mě tak vyvedl z míry, že jsem měla v hlavě úplně vygumováno.

Vtom se předklonila. „Jste spasená?“

„Co prosím?“ zašilhala jsem.

„Přijala jste do srdce Ježíše? Odložila jste hřích? Činila jste pokání? Byla jste omyta v krvi Beránkově?“

Na obličej mi doletěla kapička slin, ale neodvážila jsem se reagovat. „Poslední dobou ne,“ řekla jsem. Co na mně přitahuje takovéhle ženské?

„Ale Essie, přece sem nepřišla rozjímat o stavu své duše,“ řekl Eugene. Mrkl na hodinky. „No ne, musíš si vzít léky.“

Využila jsem toho a vstala. „Už vás nebudu rušit,“ řekla jsem lehkým tónem. „Opravdu si vážím vaší ochoty, a kdybych potřebovala další informace, zavolám vám.“ Zalovila jsem v kabelce, našla obchodní navštívenku a položila ji na stůl.

Essie už byla pěkně rozjetá. „A budou tě kamenovati kameny a zprobodají tě meči. A spálí tvé domy ohněm a vykonají nad tebou soud před očima mnoha žen; a způsobím, že přestaneš být nevěstkou, a také již nebudeš dávati platu…“

„Tak jo, mockrát děkuju,“ zavolala jsem a mizela ke dveřím. Eugene popleskával Essii po rukách, příliš rozčilený na to, aby si všiml mého odchodu.

Zavřela jsem dveře a svižně doběhla k autu. Stmívalo se a okolí se mi nelíbilo.

4

V pátek ráno jsem vstala v šest a šla si na pláž zaběhat. Skoro celé léto jsem pro zranění nemohla, ale už dva měsíce jsem zase pokračovala a dělalo mi to dobře. Nikdy jsem nebásnila o tělocviku a vyhýbala jsem se mu, jak to šlo, ale pozoruji, že čím jsem starší, tím víc mi tělo měkne jako máslo nechané při pokojové teplotě. Nerada bych viděla, jak mi klesá zadek a stehna se placatí jako napěchované jezdecké kalhoty. V zájmu svého standardního oblečení, těsných džíns, denně běhám tři míle po cyklistické stezce, která se vine kolem pláže.

Úsvit se na východě prostíral na obzoru jako vodové barvy na matové desce: kobaltová modř, fialová a růžová, zapuštěné do sebe ve vodorovných pruzích. Nad oceánem bylo vidět baculaté a tmavé oblaky. Tiskly pach dalekých moří k rozhoupanému příboji. Bylo chladno a běžela jsem nejen kvůli postavě, ale abych se i zahřála.

V 6.25 jsem se vrátila do bytu, osprchovala se, natáhla džínsy, svetr, vysoké boty a pak snědla misku obilnin. Přečetla jsem noviny od A do Z a se zájmem si prohlédla povětrnostní mapku, která ukazovala rozvětvenou spirálu bouřky, ženoucí se k nám z Aljašky. Na odpoledne předpovídali s osmdesátiprocentní pravděpodobností přeháňky, místy přeháňky po celý víkend, v pondělí v noci ubývání oblačnosti. V Santa Terese není déšť běžná událost, a když přijde, působí svátečně. Mne to vždycky láká zavřít se doma a zachumlat se s dobrou knížkou. Právě jsem si koupila nového Lena Deightona a těšila jsem se, že si ho přečtu.

V devět jsem neochotně vyhrabala větrovku, vzala kabelku, zamkla byt a zamířila do kanceláře. Slunce svítilo a nakrátko ukazovalo, že umí hřát, zatímco od ostrovů vzdálených šestadvacet mil se valil břeh uhlově černých oblaků. Zaparkovala jsem a vzala to zadním schodištěm. Minula jsem cestou dvoukřídlé zasklené dveře Kalifornské pojišťovny, kde se už pilně pracovalo.

Odemkla jsem kancelář a hodila tašku na židli. Vlastně jsem skoro neměla co na práci. Tak snad něco málo udělám a pojedu zpátky domů.

Na zaznamenávacím automatu nebyly žádné vzkazy. Probrala jsem včerejší poštu a naťukala své poznámky z návštěvy u Lovelly Daggettové, Eugena Nickersona a jeho sestry Essie. Nikdo, zdá se, nevěděl, kde je John Daggett, a tak jsem se rozhodla, že se raději pokusím sehnat Billyho Pola. Na účinné pátrání v papírech budu potřebovat nějaké údaje. Zavolala jsem na policejní oddělení v Santa Terese a požádala o přepojení na nadstrážmistra Robba.

S Jonášem jsem se seznámila v červnu, když jsem pracovala na případu jedné nezvěstné. Jeho proměnlivý manželský stav byl takový, že se mi nezdálo radno s ním navazovat vztah, ale přece jen mě zajímal. Byl to, jak se říká, černý Irčan: tmavovlasý, modrooký, (možná) trochu masochista. Neznala jsem ho natolik, abych mohla určit, kolik trápení si působí sám, a nebyla jsem si jistá, že se to chci dozvědět. Myslím, že někdy je stejně nejmoudřejší nenaplněný vztah. Žádné hádky, žádné nároky, žádná zklamáni, oba partneři drží své neurózy pod pokličkou. Bez ohledu na vnější zdání má většina lidských bytostí spletité citové pochody. V důvěrném vztahu se začnou ukazovat rány, škody napáchané, když se vášně srážejí jako nákladní vlaky na stejné koleji. Už jsem si toho užila až dost. Nebyla jsem na tom o nic líp než on, tak proč si komplikovat život?

Dvakrát to zazvonilo a pak se ozval.

„Oddělení pohřešovaných, nadstrážmistr Robb.“

„Ahoj, Jonáši, tady Kinsey.“

„Ahoj, zlato,“ řekl. „Co pro tebe můžu udělat, aby to bylo v tomhle státě zákonné?“

Usmála jsem se. „Co takhle zjistit, co se stalo se dvěma propuštěnými trestanci?“

„To je hračka,“ řekl.

Dala jsem mu obě jména a tu hrstku informací, kterou jsem měla. Zapsal si to a řekl, že zavolá. Vyplní formulář a pošle dotaz Národnímu počítačovému středisku pro kriminální informace, což je federální přestupek, protože na přístup k ním nemám ve skutečnosti nárok. Soukromý detektiv obecně nemá víc práv než průměrný občan a spoléhá na vynalézavost, trpělivost a chytrost, aby získal fakta, která jsou pro činitele prosazujícího zákon samozřejmost. Je to stav rozčilující, ale ne nemožný. A tak si pěstuji vztahy k lidem, kteří jsou na různých místech do systému zapojeni. Mám kontakty u telefonní společnosti, v úřadu pro vydávání platebních karet, u Jihokalifornské plynárny, Jihokalifornského Edisona a registrace motorových vozidel. Občas se mi podaří nájezd na jisté státní úřady, ale jen když mám něco cenného na výměnu. Pokud jde o informace spíš osobního rázu, obvykle se mohu spolehnout na li dský sklon vyslepičit o druhých všechno, co jde.

Zavedla jsem si pátrací listinu Billyho Pola a dala se do práce.

Jak znám Jonáše, zavolá kurátorům a zjistí si Polovu současnou adresu. Mezitím jsem chtěla něco vyčmuchat sama. Osobní pátrání se vždycky nečekaně vyplácí. Nechtěla jsem přijít o možnost překvapení, protože to mě na celé věci právě baví. Věděla jsem, že Polo není v nynějším telefonním seznamu, ale zkusila jsem informace. Co kdyby si nechal telefon zavést? Nové číslo tam nenašli.

Zavolala jsem kámoše u společnosti zprostředkující dodávky vody, plynu a elektřiny, jestli nepožádal o jejich služby. V záznamech nic neměl. Pod svým jménem zřejmě o nic takového nepožádal, ale může mít někde pronajatý pokoj, kde jsou tyhle věci v ceně.

Obvolala jsem pár všivých hotýlků na dolním konci State Street. Polo tam zapsaný nebyl a jméno nikomu nic neříkalo. Když jsem byla v tom, zkusila jsem také jméno Johna Daggetta, ale marně.

Věděla jsem, že z úřadu sociálního zabezpečení nedostanu ani slovo, a pochybovala jsem, že bych našla jméno Billyho Pola v seznamech voličů.

Co ještě?

Podívala jsem se na hodinky. Teprve půl hodiny od toho, co jsem mluvila s Jonášem. Kdoví kdy zavolá, a nechtělo se mi mařit čas vysedáváním, dokud se neozve. Popadla jsem větrovku, zamkla kancelář a sešla po předním schodišti na State Street. Šla jsem dva bloky naproti a pak ještě další dva do veřejné knihovny.

Ve studovně jsem našla prázdný stůl a vytáhla telefonní seznamy ze Santa Teresy za posledních pět let a kontrolovala je rok po roce zpátky. Před čtyřmi lety tam Polo byl. Výborně. Poznamenala jsem si adresu na Merced Street a uvažovala, jestli jeho zmizení ze seznamu zavinilo uvěznění.

Přešla jsem k oddělení dějin Santa Teresy a vytáhla městský adresář z toho roku. Kromě abecedního řazení podle jména uvádí městský adresář abecedně i adresy. Kdo tedy zná adresu a chce vědět, kdo tam bydlí, může si ulici a číslo nalistovat a najde jméno i telefonní číslo obyvatele. V zadní polovině jsou seřazena za sebou telefonní čísla. I když tedy znáte jedině telefon, městský adresář vám sdělí jméno a adresu. Křížovými odkazy na adresu můžete zase přijít na jméno, povolání, a na jména sousedů v celé ulici. Za deset minut jsem měla seznam sedmi lidí, kteří bydleli v okolí Billyho Pola v Mercedské. Když jsem je hledala v současném seznamu, zjistila jsem, že dva z nich tam pořád bydlí. Poznamenala jsem si jejich současná telefonní čísla, vrátila knihy na místo a zamířila zpátky do kanceláře. Slunce, které v poslední půlhodině střídavě prosvítalo, teď převážně zakrývaly postupujíc mraky, jež vytlačily modré nebe až na občasnou plošku, podobnou díře v pokrývce. Vzduch se rychle ochlazoval a vlhký větřík nadzvedal ženám sukně. Podívala jsem se k oceánu a zahlédla ten tichý šedý závoj, který ukazuje, že o několik mil dál už prší. Zrychlila jsem krok.

V kanceláři jsem zanesla nové informace do šanonu, který jsem si právě založila. Zrovna jsem chtěla pro ten den zavřít, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zaváhala jsem, pak jsem došla ke dveřím a vykoukla.

Na chodbě stála žena, necelých čtyřicet let, bez výrazu, bledá.

„Mohu pro vás něco udělat?“ řekla jsem.

„Já jsem Barbara Daggettová.“

Rychle jsem se pomodlila, aby to nebyla manželka číslo tři. Zkusila jsem optimistický přístup. „Dcera Johna Daggetta?“

„Ano.“ Byla to taková ledová blondýna s pletí jemně zrnitou jako perkálové prostěradlo, vysoká, statná, s krátkými hrubými vlasy vlajícími kolem obličeje. Měla vysedlé lícní kosti, jemné obočí a otcův pronikavý pohled. Pravé oko měla zelené, levé modré. Jednou jsem viděla takovou bílou kočku a působilo to stejně znepokojivě. Měla šedý vlněný kostým pracující ženy a vzornou bílou halenku bez výstřihu s krajkami u krku. Boty na podpatcích měla vínově červené, sladěné s kabelkou přes rameno. Vypadala jako advokátka nebo burzovní makléřka, jako někdo zvyklý používat svou pravomoc.

„Pojďte dál,“ řekla jsem. „Právě jsem se ho snažila nějak vypátrat. Asi vám řekla matka, že jsem se tam stavovala.“

Vedla jsem zdvořilostní řeči. Nebrala to. Posadila se a sledovala mě svýma nebozízkovýma očima, když jsem zamířila na svou stranu stolu a sedla si. Napadlo mě nabídnout jí kávu, ale zase jsem nechtěla, aby mi tam seděla tak dlouho. I vzduch kolem ní se zdál studený a nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. Zhoupla jsem se na své otáčecí židli dozadu. „Co pro vás mohu udělat?“

„Chci vědět, proč hledáte mého otce.“

Pokrčila jsem rameny. Zlehčovala jsem to, držela se příběhu, kterým jsem začala. „Jeho vlastně nehledám. Hledám jeho přítele.“

„Proč nám neoznámili, že je táta z vězení venku? Matka zkolabovala. Museli jsme zavolat doktora, aby jí dal sedativa.“

„To mě mrzí,“ řekla jsem.

Barbara Daggettová si dala nohu přes nohu a uhladila si sukni rozčilenými pohyby „Vás to mrzí? Nevíte, co to s ní udělalo. Konečně se začínala cítit v bezpečí. Teď se dovídáme, že on je někde ve městě, a je celá rozrušená. Nechápu, co se děje.“

‚Slečno Daggettová, já nejsem kurátor,“ řekla jsem. „Nevím, kdy ho pustili a proč vám to nikdo nesdělil. Problémy vaší matky nezačaly včera.“

Do tváří jí vstoupilo trochu barvy. „To je pravda. Její problémy začaly ten den, kdy si ho vzala. Zničil jí život. Všem nám zničil život.“

„Myslíte jeho pití?“

Přešla to. „Chci vědět, kde bydlí. Musím s ním mluvit.“

„V daném okamžiku nemám tušení, kde je. Pokud ho najdu, řeknu mu, že ho sháníte. Víc nemohu.“

„Strýček říká, že jste ho v sobotu viděla.“

„Jen krátce.“

„Co dělal ve městě?“

„Nemluvili jsme o tom.“

„Ale o čem jste mluvili? Co mohl mít za jednání se soukromým detektivem?“

Nehodlala jsem jí dávat informace, a tak jsem vyzkoušela její metodu a otázku ignorovala.

Vytáhla jsem zápisník a vzala do ruky pero. „Máte nějaké číslo, kam se vám dá volat?“

Otevřela kabelku, vytáhla obchodní navštívenku a podala mi ji přes stůl. Adresa její kanceláře byla o tři bloky dál na State Street a její titul napovídal, že je předsedkyní a hlavní jednatelkou společnosti, která se jmenovala FMS.

Jako na otázku řekla: „Vyvíjím softwarové systémy finančního řízení podniků. To je moje číslo do kanceláře. V seznamu nejsem. Kdybyste mě potřebovala zastihnout doma, tady je číslo.“

„To zní zajímavě,“ prohodila jsem. „Co jste studovala?“

„Matematiku a chemii na Stanfordu a mám dva tituly mistra v počítačových vědách a technice z USC.“

Cítila jsem, jak se mi uznale zvedá obočí. Nejevilo se mi, že by jí Daggett zničil život, ale to jsem si nechala pro sebe. Na Barbaře Daggettové bylo něco zvláštního a nebylo to jen její profesionální postavení. Třeba je z žen, které mají úspěch v podnikání a selhávají ve vztazích s muži. Protože tohle se říká i o mně, zdržela jsem se soudu. Kde je psáno, že žít ve dvojici je nějaké měřítko?

Pohlédla na hodinky a vstala. „Mám schůzku. Prosím, dejte mi vědět, pokud se vám ozve.“

„Smím se zeptat, co mu chcete?“

„Naléhala jsem na matku, aby požádala o rozvod, ale zatím odmítá. Třeba přesvědčím jeho.“

„Divím se, že se s ním nerozvedla už dávno.“

Její úsměv byl chladný. „Říká, že si ho vzala ‚pro dobré i zlé‘. Dodnes žádné ‚dobré‘ nebylo. Třeba doufá, že to ještě zažije, než to vzdá.“

„A co jeho věznění? Za co to bylo?“

Něco jí kmitlo obličejem a nejdřív jsem myslela, že mi neodpoví. „Zabití při autonehodě,“ řekla konečně. „Byl opilý a došlo ke srážce. Zahynulo pět lidí, z toho dvě děti.“

Nenapadala mě žádná odpověď a ona ji zřejmě neočekávala. Vstala, ukončila rozhovor formálním podáním ruky a byla pryč. Slyšela jsem, jak se klapot jejích vysokých podpatků vzdaluje chodbou.

5

Než jsem zavřela kancelář a sešla k autu, mraky nahoře vypadaly jako tmavošedé chuchvalce z vysavače a déšť začal tečkovat chodník. Strčila jsem Daggettův šanon na sedadlo spolujezdce, zahnula z parkoviště napravo na Cannon Street a pak zas na Chapelskou. Po třech blocích jsem zastavila a zaběhla do samoobsluhy pro mléko, pepsikolu, chleba, vajíčka a toaletní papír. Chystala jsem se na obležení, těšila se, jak vytáhnu padací můstek a počkám, až déšť přejde. Když budu mít štěstí, nebudu muset vyjít kolik dní.

Když jsem otvírala, zvonil telefon. Položila jsem tašku s nákupem na desku a chňapla sluchátko.

„Už jsem to vzdával,“ řekl Jonáš. „Zkoušel jsem to do kanceláře, ale tam jsem dostal jen automat.“

„Už jsem to pro dnešek zabalila. Když budu mít chuť, můžu pracovat doma, ale nemám ji. Viděl jsi, jak prší?“

„Ano? Jo, prší. Co jsem přišel, ani jsem se nepodíval z okna. To je ale nádhera,“ řekl. „Poslechni, mám něco z těch informací, které jsi chtěla, a ostatní bude muset počkat. Woody má přednostní požadavek a musel jsem vycouvat. Zítra jsem v práci, tak to můžu zjistit.“

„Ty děláš v sobotu?“

„Zastupuju Sobela. Dobrý skutek týdne,“ řekl. „Máš tužku? Našel jsem ti něco o Polovi.“

Odhrkal Billyho věk, datum narození, výšku, váhu, barvu vlasů a očí, jeho alias a rychlý přehled jeho trestního rejstříku. Všechno jsem si automaticky poznamenala. Zjistil jméno Polova kurátora, ale ten nebyl v úřadě a měl tam být až v pondělí odpoledne.

„Díky. Zatím budu čenichat sama,“ řekla jsem. „Vsadím se, že ho seženu dřív než ty.“ Zasmál se a zavěsil.

Uložila jsem nákup, posadila se k psacímu stolu a vytáhla kufříkovou Smith-Coronu, kterou mívám v otvoru pro nohy. Napsala jsem údaje získané od Jonáše na kartičky a pak jsem seděla a zírala na ně. Billy Polo, rozený William Polokowski, třicet let, 170 cm, 75 kg, hnědé vlasy, hnědé oči, žádné jizvy ani tetování, ani jiné „pozorovatelné tělesné zvláštnosti“. Seznam jeho hříchů zněl jako test z kalifornského trestního zákoníku a zatčen už byl pro všechno, od přestupků po těžké zločiny. Napadení, padělání, přechovávání kradeného zboží, velká krádež, narkotika. Jednou byl dokonce odsouzen pro „poškození veřejné věznice“, což je v tomto státě přestupek. Kdyby se to stalo při pokusu o útěk, obžaloba by to nafoukla ve zločin. Takhle ho asi přistihli, jak škrábe sprostá slova na stěnu věznice. Opravdu zlatoušek.

Billy Polo zřejmě nebyl v porušování zákona moc šikovný a nikdy se ani neusadil v žádné branži, ve které by byl odborník. Zatčen byl šestnáctkrát, devětkrát odsouzen, dvakrát osvobozen, pětkrát žaloba zamítnuta. Dvakrát měl podmínku, zřejmě ale vůbec nic neovlivnilo jeho chování. Zdálo se skoro patologické. Ten člověk byl rozhodnutý dostávat se do průšvihů. Od osmnácti let strávil celkem devět roků v base. A to nevím, co měl za sebou jako nezletilý. Předpokládala jsem, že se s Johnem Daggettem zná od svého posledního porušení zákona, ozbrojeného přepadení, za které odseděl dva roky deset měsíců v Kalifornské mužské kolonii v San Luis Obispu, zařízení se středními bezpečnostními opatřeními, asi devadesát mil na sever od Santa Teresy.

Znova jsem vytáhla telefonní seznam a hledala pod jménem Polokowski. Nic. Panebože, proč v tomhle kšeftě nemůže být nic jednoduché? A co. Teď si s tím nebudu dělat hlavu.

To už jsem slyšela déšť, jak ťuká na skleněnou střechu chodníčku od mého bytu k domu Henryho Pittse. Je to můj pan domácí, skoro už dva roky. Za sucha tam staví starou shakerskou kolébku plnou kynoucího těsta. Když svítí slunce, je tam jako ve sluneční peci, teplo a závětří, a chléb se nafukuje přes okraj kolébky jako péřový polštář. Dělá najednou dvacet bochníků a pak je peče ve veliké průmyslové peci, kterou si dal instalovat, když nechal pekařství. Teď směňuje čerstvý chléb a pečivo za služby v okolí a sociální důchod si vylepšuje pilným vystřihováním reklamních kupónů. Další příjem si opatřuje skládáním křížovek, které prodává několika mrňavým „časopisům“, jaké se dají koupit u pokladny v samoobsluze. Henrymu Pittsovi je jednaosmdesát a každý ví, že jsem do něj napůl zamilovaná.

Uvažovala jsem, jestli za ním nemám zajít, ale v tom mokru na mě byla moc i procházka na patnáct metrů. Postavila jsem vodu na čaj, vzala si knížku a natáhla se na kanape pod péřovou deku. A tak jsem strávila zbytek dne.

Během noci déšť zesílil a já jsem se dvakrát vzbudila tím, jak šlehal do oken. Znělo to, jako když někdo kropí stěnu hadicí. Chvílemi v dálce bručel hrom a v oknech se míhalo modré světlo, nakratičko ozařovalo větve stromů a pak byla zase tma. Bylo jasné, že musím zrušit svůj běh v šest hodin ráno. Povinná dovolená. A tak jsem se zahrabala do deky jako zvířátko, nadšená představou, že si pospím.

Vzbudila jsem se v osm, oblékla se a udělala si vajíčko naměkko na toastu se spoustou Lawryho ochucené soli. Soli se nevzdám, ať si říká kdo chce, co chce.

Když jsem domývala talíř, volal Jonáš. Řekl: „Tak si to představ, že se tvůj přítel Daggett ukázal.“

Opřela jsem sluchátko o rameno, zavřela vodu a osušila si ruce. „Co se stalo? Sbalili ho?“

„Více méně. Jeden sběrač odpadků na pláži ho ráno uviděl obličejem dolů v příboji, zamotaného do rybářské sítě. Loďka vyplavala na břeh o dvě stě metrů dál. Jsme si celkem jistí, že to patří k sobě.“

„Zemřel v noci?“

„Vypadá to tak. Koroner odhaduje, že se do vody dostal mezi půlnocí a pátou ráno. Ještě nemáme určení příčiny a způsobu smrti. Po pitvě budeme samozřejmě vědět víc.“

„Jak jste zjistili, že je to on?“

„Podle otisků. Byl v márnici uveden jako Neznámý, dokud jsme je neověřili přes počítač. Chceš ho vidět?“

„Hned jsem tam. Co příbuzní? Dali jim vědět?“

„Jo, strážník na obchůzce tam zašel, jen co jsme ho identifikovali. Ty tu rodinu znáš?“

„Moc ne, ale viděli jsme se. Mezi námi, asi zjistíte, že je bigamista. V Los Angeles je ženská, která taky tvrdí, že je za něho vdaná.“

„Roztomilé. Radši si s námi přijď popovídat, až pojedeš ze svaté Teriny,“ řekl a zavěsil.

Policejní oddělení v Santa Terese totiž nemá vlastní márnici. Mají šerifa-koronera, což je v tomhle okrese volený úřad, ale skutečnou odbornou práci zadávají různým patologům ze tří okresů. Prostory márnice mají jednak v nemocnici svaté Terezy (o níž se běžně mluví jako o svaté Terině) a bývalé budově Okresní všeobecné nemocnice na silnici souběžné s dálnicí 101. Daggett byl zřejmě ve svaté Tereze, a tam jsem zamířila, jen co jsem našla pláštěnku, deštník a kabelku.

Parkoviště pro návštěvníky svaté Terezy bylo poloprázdné. Byla sobota a lékaři asi budou chodit na vizitu později. Obloha byla těžká mraky a viděla jsem, jak se mezi nimi ve výšce prohání vítr jako větrák a vane bílou mlhu přes šedivou. Chodník byl posetý větvičkami a listí se lepilo k zemi. Všude byly louže dolíčkované neustávajícím deštěm. Zaparkovala jsem co nejblíž k zadnímu vchodu, zamkla auto a vzala to tryskem.

„Kinsey!“

Otočila jsem se, jakmile jsem byla pod ochranou budovy. Z druhého konce parkoviště ke mně spěchala Barbara Daggettová, deštník skloněný proti dešti. Měla plášť do deště a střevíce na jehlách a plavé vlasy jí tvořily okolo obličeje svatozář. Podržela jsem jí dveře a vhuply jsme do haly.

„Už jste slyšela o mém otci?“

„Proto jsem tu. Víte, jak se to stalo?“

„Vlastně ne. Ve čtvrt na devět mi volal strýc Eugene. Asi se snažili oznámit to matce, a on se do toho vložil. Doktor jí dal tolik sedativ, že zatím nemá smysl něco říkat. Eugene má starost, jak to vezme, když je tak nevyrovnaná.“

„Strýc přijde?“

Zavrtěla hlavou. „Řekla jsem, že to obstarám. Nejsou pochyby, že je to táta, ale někdo se musí podepsat, aby si pro tělo mohla přijet pohřební služba. Nejdřív samozřejmě udělají pitvu. Jak jste se to dozvěděla?“

„Přes jednoho známého policajta. Říkala jsem mu, že se snažím najít vašeho otce, a tak mi zavolal, když ho určili podle otisků. Podařilo se vám ho včera najít?“

„Ne, ale je jasné, že někomu se to podařilo.“ Složila deštník, zatřásla s ním a pak na mě pohlédla. „Abych řekla pravdu, myslím, že ho někdo zabil.“

„Nespěchejme s úsudkem,“ řekla jsem, i když jsem v duchu souhlasila.

Prošly jsme spolu vnitřními dveřmi na chodbu. Bylo tam tepleji a vzduch byl cítit latexovou barvou.

„Každopádně chci, abyste mi to vyšetřila,“ řekla.

„Poslechněte, od toho je policie. Já na to nemám ty možnosti. Proč nepočkáte, co vám řeknou oni?“

Krátce se na mě zahleděla a šla dál. „Těm je putna, co se mu stalo. Co jim na tom záleží? Byl to ožrala.“

„Ale no tak. Policajtům na něm nemusí záležet,“ řekla jsem. „Jestli je to vražda, vezmou to jako práci a odvedou ji dobře.“

Když jsme došly k pitevnímu sálu, zaklepala jsem a vyšel mladý černý zřízenec márnice v chirurgické zeleni. Podle jmenovky to byl Hall Ingraham. Byl hubený, kůži měl jako z leštěného dřeva. Vlasy měl ostříhané nakrátko a vypadal díky nim jako socha. Protáhlý obličej měl téměř stylizovaný do dokonalé podoby.

„To je Barbara Daggettová,“ řekla jsem.

Pohlédl jejím směrem, ale nepodíval se jí do očí. „Můžete počkat tady,“ řekl. Popošel o dvoje dveře a my šly za ním. Zdvořile jsme počkaly, než odemkne předváděcí místnost a uvede nás dovnitř.

„Hned to bude,“ řekl.

Zmizel. Posadily jsme se. Místnost byla malá, snad tři krát tři metry, se čtyřmi dole napojenými modrými židlemi z tvarované umělé hmoty, nízkým dřevěným stolem plným starých časopisů a televizní obrazovkou upevněnou šikmo v jednom rohu. Viděla jsem, že na ni pohlédla.

„Smyčka,“ řekla jsem. „Ukážou ho tam.“

Sebrala časopis a začala v něm roztržitě listovat. „Vůbec jste mi neřekla, proč si vás najal,“ řekla. Její zrak zřejmě upoutala reklama na punčocháče a ona ji zkoumala, jako by na mé odpovědi moc nezáleželo.

Nevěděla jsem, proč bych jí to v téhle situaci neměla říct, ale uvědomila jsem si, že se trochu cenzuruji, což je můj dávný návyk. Ráda si něco nechávám pro sebe. Jakmile je informace venku, už se nedá vrátit zpátky, takže je lepší dát si pozor, než člověk otevře pusu. „Chtěl, abych mu našla kluka, který se jmenuje Tony Gahan,“ řekla jsem.

Obrátila na mě ty pozoruhodné dvoubarevné oči a já se přistihla, že se snažím rozhodnout, které barvě oka dávám přednost. Zelená byla nezvyklejší, ale modrá byla čirá a výrazná. Dohromady tvořily rozpor, jako by na nároží zároveň svítily zelená i červená.

„Vy ho znáte?“ zeptala jsem se.

„Jeho rodiče a sestřička zahynuli při té nehodě, ještě s dalšími dvěma lidmi, kteří s nimi byli v autě. Co mu táta chtěl?“

„Říkal, že mu Tony Gahan jednou pomohl, když utíkal před policií. Chtěl mu poděkovat.“

Dívala se nevěřícně. „Ale to jsou kecy!“

„Zřejmě,“ řekla jsem.

Možná že by byla vymáhala další informace, ale na obrazovce začalo sněžit a pak se ukázal zblízka John Daggett. Ležel na vozíku, prostěradlo úhledně vytažené až ke krku. Měl bezvýrazný, skoro umělý vzhled, jaký někdy způsobí smrt, jako by lidská tvář nebyla víc než prázdná stránka, na kterou se zapisují vrásky citů a zkušeností a pak se vymazávají. Vypadal spíš na dvacet než na pětapadesát, měl strniště a vlasy nedbale uspořádané. Obličej měl nepoznamenaný.

Barbara na něho hleděla s pootevřenými rty, tvář jí zrůžověla, slzy jí zalily oči a zůstaly v nich, zachyceny studánkami spodních víček. Podívala jsem se jinam; nechtěla jsem se jí vtírat víc, než jsem musela. Místním rozhlasem k nám dolehl hlas zřízence.

„Povězte mi, až budete hotové.“

Barbara se prudce odvrátila.

„Děkuji, to stačí,“ zavolala jsem. Obrazovka se zatměla.

Za chviličku se ozvalo zaklepání a zřízenec se vrátil s velkou zapečetěnou obálkou a zápisníkem na podložce v ruce.

„Potřebovali bychom vědět, co máme zařídit,“ řekl. Používal promyšleně neutrální tón, jaký jsem již slyšela od těch, kteří jednají s pozůstalými. Působí neosobně a konejšivě a dává člověku svobodu vyřídit obchodní věci bez vtíravého sentimentu. Nemusel se namáhat. Barbara Daggettová byla obchodnice, vychovaná k té děsivé vyrovnanosti, která tak zneklidňuje muže zvyklé na ženskou poddajnost. Její přístup byl nyní uhlazený a odtažitý, tón stejně neproniknutelný jako jeho.

„Mluvila jsem s Wyningtonem a Blakem,“ uvedla jeden z pohřebních ústavů ve městě. „Dáte-li jim vědět, až bude po pitvě, o všechno se postarají. Tento formulář je pro ně?“

Přikývl a podal jí blok s přivěšeným perem. „Propustka na jeho svršky,“ řekl.

Načmárala podpis jako autogram pro dotěrného fanouška. „Kdy budete mít výsledky pitvy?“

Podal jí obálku, která zřejmě obsahovala Daggettovy drobnosti. „Pravděpodobně pozdě odpoledne.“

„Kdo provádí pitvu?“ zeptala jsem se.

„Doktor Yee. Je naplánovaná na půl třetí.“

Barbara Daggettová na mě pohlédla. „Tohle je soukromá vyšetřovatelka. Chci, aby všechny informace byly předány jí. Je třeba na to podepsat zvláštní plnou moc?“

„Nevím. Asi je na to nějaký postup, ale já jsem se s tím ještě nesetkal. Mohu to zjistit a zavolat vám později, pokud si přejete.“

Zasunula svou obchodní navštívenku pod svorku přidržující blok na podložce, když mu jej vracela. „Udělejte to.“

Poprvé se jí podíval do očí a viděla jsem že si všiml zvláštnosti neladících duhovek. Prošla kolem něho a opustila místnost. Díval se za ní. Dveře se zavřely.

Napřáhla jsem ruku. „Já jsem Kinsey Millhoneová, pane Ingrahame.“

Poprvé se usmál. „Aha. Slyšel jsem o vás od Kellyho Bordena. Jsem rád, že vás poznávám.“

Kelly Borden byl zřízenec márnice, kterého jsem poznala při vyšetřování vraždy, na níž jsem pracovala v srpnu.

„Taky mě těší,“ řekla jsem. „Jak to s ním bylo?“

„Moc vám toho neřeknu. Přivezli ho kolem sedmé, zrovna když jsem nastupoval.“

„Máte ponětí, jak dlouho je asi mrtvý?“

„Jistě to nevím, ale nemůže být mrtvý dlouho. Tělo nebylo nadmuté a nezačal ještě rozklad. Podle utopenců, které jsem už viděl, se dostal do vody pozdě v noci. Ale to jen mezi námi. Hodinky se mu zastavily ve dvě třicet sedm, ale mohly být rozbité. Jsou to mizerné hodinky a vypadají potlučeně. Jsou mezi jeho svršky. Co já vím? Já jsem tu jenom poskok, poslední z posledních. Dr. Yee nemá rád, když takhle mluvíme s lidmi.“

„Spolehněte se, že nic nepovím. Ptám se čistě pro svou vlastní potřebu. Co oblečení? Co měl na sobě?“

„Sako, kalhoty, košili.“

„Boty a ponožky?“

„Boty. Ponožky neměl a neměl náprsní tašku a nic takového.“

„Nějaké známky poranění?“

„Ničeho jsem si nevšiml.“

Už mě nenapadaly další otázky, a tak jsem mu poděkovala a řekla, že se ozvu.

Pak jsem šla hledat Barbaru Daggettovou. Jestli mám pro ni pracovat, je třeba vyřídit obchodní věci.

6

Našla jsem ji stát v hale, jak se dívá ven na parkoviště. Jednotvárně pršelo a korunami stromů občas zazmítal vítr. V oknech všech budov lemujících parkoviště se útulně svítalo, což jen zdůrazňovalo, jak je venku mokro a chladno. Sestřička, které zpod modré pláštěnky svítila bílá uniforma, se blížila ke dveřím a skákala přes kaluže jako dítě, které hraje nebe, peklo, ráj. Bílé punčochy měla tam, kde je déšť promočil, samou tělovou skvrnu a svršky bílých střevíců měla zablácené. Doběhla ke vchodu a já jí podržela dveře.

Usmála se na mě. „Díky. Fuj. Je to tam jako překážková dráha.“ Setřásla vodu z pláštěnky a ťapala dál chodbou. Zůstávaly za ní mokré šlápoty gumových podešví.

Barbara Daggettová stála jako přikovaná. „Musím za matkou,“ řekla. „Někdo jí to musí povědět.“ Otočila se ke mně. „Kolik berete za své služby?“

„Třicet na hodinu plus výlohy, což je místní norma. Pokud to myslíte vážně, mohu vám odpoledne donést do kanceláře smlouvu.“

„Co záloha?“

Rychle jsem si to spočítala. Obvykle žádám nějaké peníze předem, zejména v takové situaci, kdy vím, že budu mluvit s policajty. Vztah soukromého detektiva a zákazníka není privilegovaný, ale peníze předem aspoň jasně ukazují, komu jsem zavázaná.

„Měly by stačit čtyři stovky,“ řekla jsem. Napadlo mě to číslo kvůli Daggettovu neplatnému šeku? Je to divné, ale měla jsem pocit, že ho musím chránit. Ošidil mě – o tom nebylo pochyby –, ale já jsem souhlasila, že pro něj budu pracovat, a v hlavě mi pořád strašilo, že jsem ještě nesplnila svou povinnost. Kdyby byl naživu, možná bych se necítila tak lidumilně, ale mrtví jsou bezbranní a někdo se o ně musí postarat.

„Hned v pondělí ráno vám moje sekretářka vystaví šek,“ řekla. Otočila se a zahleděla se přes dvojité dveře do šera. Opřela se hlavou o sklo.

„Není vám dobře?“

„Kdybyste věděla, kolikrát jsem si přála, aby bylo po něm,“ řekla. „Jednala jste někdy s alkoholikem?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Jsou k zbláznění. Někdy jsem se na něj dívala a byla jsem přesvědčená, že by dokázal přestat pít, kdyby chtěl. Nevím, kolikrát jsem s ním mluvila a prosila ho, aby přestal. Myslela jsem, že to nechápe, že si prostě neuvědomuje, co to pro nás, pro maminku a pro mě znamená. Pamatuju se na výraz, který měl v očích, když byl opilý. Růžová prasečí očička. Táhlo z něj, z celého těla. Bourbon. Bože, já to pití nemůžu ani vidět! Páchnul, jako by někdo hodil láhev Early Times do ventilační šachty… vlny zápachu. Smrděl tím.“

Podívala se na mě, oči suché a nelítostné. „Je mi čtyřiatřicet a nenáviděla jsem ho každou buňkou v těle, kam až mi paměť sahá. A teď si to můžu dát za klobouk. Přece vyhrál. Nikdy se nezměnil, nikdy se nenapravil, nikdy nám ani trošičku neustoupil. Byl to prostě hajzl. Nejradši bych vymlátila tyhle skleněné dveře. Ani nevím, proč mi záleží na tom, jak umřel. Mělo by se mi ulevit, ale mám vztek. Je to ironie, ale asi mi bude dál ovládat život.“

„Jak to?“

„Podívejte, co už mi udělal. Myslím na něho pokaždé, když se něčeho napiju. Myslím na něho, když se rozhodnu, že se nenapiju. Stačí mi potkat člověka, který pije, nebo vidět na ulici ožralu, nebo jen ucítit bourbon, a první, co mám před očima, je jeho obličej. Panebože! A když jsem s někým, kdo přebral, nesnesu to. Končím. Kdeco mi ho připomíná. Jeho omluvy a jeho falešná, vemlouvavá roztomilost, jeho brek, když se opil. Kolikrát upadl, kolikrát ho sebrali, kolikrát nám utratil poslední halíř. Když mi bylo dvanáct, máma se dala na náboženství, a nevím, co bylo horší. Táta se aspoň ráno většinou vzbudil ve formě. Ona měla Ježíše k snídani, k obědu, k večeři. Bylo to absurdní. A k tomu radosti jedináčka.“

Náhle se zarazila a zdálo se, jako by sama sebou zatřásla. „A co. Vždyť je to jedno. Já vím, zní to sebelítostivě, ale bylo to děsné a konec nikde.“

„Vždyť vypadáte jako člověk, kterému se všechno daří,“ řekla jsem.

Zase se zahleděla na parkoviště a ve skle jsem viděla odraz jejího hořkého pousmání. „Víte, říká se, že žít dobře je nejlepší pomsta. Snažila jsem se, protože to byla má jediná obrana. Moje hybná síla bylo utéct z toho. Utéct od něho, utéct od ní, nechat tu domácnost plavat. Směšné je, že jsem se nehnula ani o píď, a čím víc utíkám, tím rychleji do toho zase padám. Existují pavouci, kteří takhle pracují. Zahrabou se a vytvoří kapsičku uvolněné hlíny. Když přichází jejich oběť, sklouzne rovnou do pasti. Na všechno je zákon, jen ne na škody, které působí rodina.“

Obrátila se, vrazila ruce do kapes pláště do deště, zády otevřela dveře a dovnitř se vehnal závan studeného vzduchu. „Co vy? Jdete, nebo tu budete čekat?“

„Asi si skočím do kanceláře, když už jsem venku.“

Stiskla knoflík na rukojeti deštníku a ten s tlumeným zasvištěním vystřelil vzhůru a roztáhl se. Rozestřela ho nade mnou a šly jsme spolu k mému autu. Kapky dopadající na tkaninu deštníku vydávaly tlumený zvuk jako pražící se kukuřice v přikrytém kastrole.

Odemkla jsem vůz a nastoupila, zatímco ona odešla ke svému a přes rameno na mě zavolala: „Ozvěte se mi, hned jak budete něco vědět. Volejte do kanceláře. Ve dvě bych už tam měla být.“

Budova, kde mám kancelář, byla opuštěná. Kalifornská pojišťovna je o sobotách a nedělích zavřená, takže v kancelářích bylo zhasnuto. Otevřela jsem si a sebrala balík ranní pošty prostrčený štěrbinou ve dveřích. Na automatu nebyly žádné vzkazy. Vytáhla jsem z horní zásuvky smlouvu a několik minut ji vyplňovala. Ověřila jsem si adresu Barbary Daggettové podle obchodní navštívenky, pak jsem zase zamkla a sešla po předním schodišti.

Vzala jsem ty tři bloky pěšky a nechala jí smlouvu v kanceláři a pak jsem zamířila k policejní stanici na Florestě. Spojení soboty a ošklivého počasí způsobilo, že to tam vypadalo stejně opuštěně jako v budově pojišťovny. Zločinnost se nedrží čtyřicetihodinového pracovního týdne, ale jsou dny, kdy se ani zločincům do ničeho nechce. Linoleurii bylo mřížkované mokrými šlápotami, jako k nenaučení složitý vzorec tanečních kroků. Páchlo to tam cigaretovým kouřem a vlhkými uniformami. Viděla jsem, že si někdo udělal ze složených novin klobouk do deště a pak ho nechal na dřevěné lavičce hned za dveřmi.

Jeden z úředníků v oddělení identifikace a záznamů brnkl Jonášovi a ten vyšel k zamčeným dveřím haly a pustil mě dovnitř.

Nevypadal dobře. Za léto shodil deset kilo nadváhy a řekl mi, že pořád chodí cvičit, takže tím to nebylo. Tmavé vlasy měl nějak špatně ostříhané a bylo mu vidět vrásky kolem očí. Také z něho vyzařovala únava, kterou zřejmě plodí vnitřní nepohoda.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se cestou k jeho kanceláři. Od června byli po roce odloučení s manželkou smíření, a jak se mi to jevilo, nějak jim to nešlo.

„Ona chce otevřený vztah,“ prohodil.

„Ale ne,“ řekla jsem nevěřícně.

To mi vyneslo unavený úsměv. „Tak to madam říká.“ Podržel mi dveře a vstoupili jsme do místnosti ve tvaru L, vybavené velikými dřevěnými psacími stoly.

Oddělení pohřešovaných patří do zločinů proti osobám, což zase patří pod vyšetřovací divizi spolu se zločiny proti majetku, narkotiky a zvláštním pátráním. V místnosti bylo v tu chvíli pusto, ale co chvíli někdo přišel. Z vyšetřovací místnosti na hlavní chodbě jsem slyšela stoupat a klesat pronikavý ženský hlas a uhodla jsem, že probíhá výslech. Jonáš automaticky zavřel dveře do chodby, aby chránil záležitosti svého oddělení.

Nabral kávu do dvou polystyrénových šálků, přinesl je a podal mi mléko a cukr. Přesně to, co jsem potřebovala, hrnek horkých chemikálií. Mechanicky jsme si ochutili kávu, která páchla, jako by stála příliš dlouho na vařiči.

Trvalo mi pár minut, než jsem vyložila situaci Daggettových. Zatím jsme neměli výsledky pitvy, takže myšlenka, že jde o vraždu, byla čistě teoretická. Přesto jsem Jonášovi pověděla, co se do té chvíle přihodilo, a podrobně vylíčila hlavní postavy. Mluvila jsem s ním jako s přítelem, ne jako s poldou, a on mě poslouchal zaujatě, ale jako neúřední osoba.

„Jak dlouho se tu potloukal, než zemřel?“ zeptal se Jonáš.

„Asi od pondělka,“ řekla jsem. „Možná že jel nejdřív někam jinam, ale Lovella měla dojem, že kdyby potřeboval pomoc, posype si to rovnou za Billym Polem.“

„Byla ti k něčemu ta informace o Polovi?“

„Ještě ne, ale bude. Jen čekám, až budeme vědět, co máme v ruce, než začnu pátrat. I kdyby byla smrt náhodná, tuším, že Barbara Daggetová bude stejně chtít, abych se na to podívala. Například co dělal v lijáku na lodičce? A kde byl celou dobu?“

„A kde jsi byla ty?“ zeptal se Jonáš.

Změřila jsem si ho a uvědomila si, že změnil téma. „Já? Tady.“

Vzal tužku a začal vyklepávat rytmus jako člověk ucházející se o místo v malé bluesové kapele. Tenhle pohled jsem už znala, plný žáru a spekulací. „Chodíš s někým?“

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. „Jediní pořádní mužští, které znám, jsou ženatí.“ Flirtovala jsem s ním a jemu se to zřejmě líbilo.

Upřel na mě své modré oči a tvář se mu zarděla. „Jak to řešíš se sexem?“

„Běhám po pláži. A ty?“

Usmál se a podíval se jinam. „Jinými slovy mi po tom nic není.“

Zasmála jsem se. „Já se té otázce nevyhýbám. Mluvím pravdu.“

„Vážně? To je legrační. Já si tě vždycky představoval jako pěknej odvaz.“

„Bývala jsem, ale teď mi to vadí. Sex zavazuje. Jsem opatrná na to, s kým se dávám dohromady. Kromě toho nevíš, jak vypadá trh. Záležitost na jednu noc je spíš jako zápas ve volném stylu sem tam s nějakým tím pádem. Pěkná demoralizace. Radši být sama.“

„Já ti rozumím. Trochu jsem honil ženské během toho roku, co byla pryč, ale nikdy jsem se to nenaučil. Přijdu do baru a nějaká holka si ke mně přisedne, ale nikdy jsem na to nešel správně. Párkrát mi ženské řekly, že jsem hrubián, když já jsem si myslel, že společensky konverzuju.“

„Horší by bylo, kdyby se ti to dařilo,“ řekla jsem. „Buď rád, že ses tu hru nenaučil. Znám pár chlápků, kteří jsou v oběhu, a jsou tvrdí jako kámen. Nešťastníci. A ženy nesnášejí. Vyspí se s nimi, to ano, ale nic víc.“

Za jeho zády vešel poručík Becker a posadil se u stolu na druhém konci místnosti. Jonáš zase začal ťukat tužkou a pak přestal. Odhodil ji a zhoupl se na židli dozadu.

„Proč nemůže být život jednoduchý,“ řekl.

Udržovala jsem vlídný tón. „Život je jednoduchý. Ty si ho komplikuješ. Zvládal jsi to bez Camilly perfektně, nakolik jsem mohla soudit. Pak kývne malíčkem a ty za ní běžíš jako pejsek. A teď nevíš, proč to nefunguje. Přestaň se chovat jako obětní beránek, když sis to spískal sám.“

Tentokrát se zasmál. „Páni, Kinsey, proč neřekneš rovnou, co si myslíš.“

„Já totiž neuznávám dobrovolné sebetrýznění. Jestli jsi nešťastný, tak něco změň. Když vám to spolu nejde, tak jděte od sebe. O co jde?“

„Tys to udělala?“

„Ne tak docela. Prvního jsem pustila k vodě já, druhý pustil k vodě mě. S oběma jsem si užila svoje trápení, ale když si na to vzpomínám, nechápu, proč jsem to trpěla tak dlouho. Byla jsem pitomá. Promarnila jsem fůru času a stálo mě to hodně.“

„Nikdy jsi o nich nemluvila.“

„Někdy ti o nich budu vypravovat.“

„Šla bys na skleničku, až půjdu z práce?“

Krátce jsem na něho pohlédla a zavrtěla hlavou. „Skončili bychom v posteli, Jonáši.“

„A o to snad jde, ne?“ usmál se a zakroutil obočím jako Groucho Marx.

Zasmála jsem se a obrátila řeč zpátky na Daggetta, když jsem se zvedala. „Zavolej mi, až budeš mít od doktora Yeea výsledky pitvy.“

„Zavolám nejen kvůli tomu.“

„Nejdřív si udělej v životě pořádek.“

Když jsem odcházela, pořád se za mnou díval a mně dalo práci vypadnout. Hrozně se mi chtělo rozběhnout se, skočit mu na klín a se smíchem mu olízat obličej, ale oddělení by z toho asi puklo. Jak jsem se ohlédla, viděla jsem, že na nás Becker významně kouká, přičemž předstírá, že se dívá do přihrádky na poštu.

7

Daggettovu smrt prohlásili za náhodnou. Jonáš mi kvůli tomu zavolal ve čtyři domů. Odpoledne jsem zase strávila zabalená v dece a doufala, že knížku dočtu. Zrovna jsem postavila na kafe a spěchala zpátky do tepla, když zazvonil telefon. Když mi to řekl, byla jsem zmatená, ale ne přesvědčená. Čekala jsem na pointu, ale nepřišla.

„To nechápu,“ řekla jsem. „Zná Yee okolnosti?“

„Zlatíčko, Daggett měl v krvi pět celých tři procenta alkoholu. Byla to akutní otrava alkoholem, málem kóma.“

„A to byla příčina smrti?“

„To ne, utopil se, ale Yee říká, že nejsou žádné doklady, že by mu někdo pomohl. Žádné. Daggett si vyjel na lodičce, zamotal se do rybářské sítě a spadl přes palubu, tak opilý, že se nedokázal zachránit.“

„Blbost.“

„Kinsey, někteří lidi umírají náhodou. To je skutečnost.“

„Já tomu nevěřím. Tomuhle ne.“

„Pátrání na místě činu nic neukázalo. Ani náznak. Co ti mám povídat? Vždyť ty chlapy znáš. Jsou vážně dobří. Jestli si myslíš, že to je vražda, přines nějaké důkazy. Prozatím tomu říkáme nehoda. Pokud jde o nás, případ je uzavřený.“

„Co dělal ožralý do němoty na lodičce?“ ptala jsem se. „Byl švorc a lilo jako z konve. Od koho si najal tu loďku?“

Slyšela jsem, jak Jonáš vzdychá. „Nenajal si ji. Zřejmě sebral malou desetistopou veslici, která byla uvázaná u hráze v Prvním soukromém přístavu. Správce přístavu loďku poznal, a je vidět, kde Daggett přeřízl lano.“

„Kde ji našli?“

„Na pláži u mola. Nebyly tam žádné použitelné otisky.“

„Nelíbí se mi to.“

„Podívej, to, co říkáš, má smysl. Celkem bych s tebou souhlasil, jestli tě to může potěšit, ale co my dva naděláme? Ber to jako dárek. Kdyby smrt prohlásili za vraždu, ani si nevrzneš. Takhle máš volnou ruku… samozřejmě v jistých mezích.“

„Ví Dolan, že mě to zajímá?“ Poručík Dolan byl zástupce velitele divize a můj starý odpůrce. Neměl rád, když se soukromí detektivové pletli policii do díla.

„Je to Feldmanův případ. Tomu to bude putna. Mám s ním promluvit?“

„To budeš hodný,“ řekla jsem. „A když už budeš v tom, vyžehli mi to u Dolana. Už mě unavuje, jak mě mlátí přes prsty.“

„Dobře. Zavolám ti hned v pondělí ráno,“ řekl Jonáš. „Kdyby se mezitím něco objevilo, dej mi vědět.“

„Dobře. Díky.“

Zavolala jsem Barbaře Daggettové a zopakovala obdržené informace. Když jsem skončila, mlčela.

„Co si myslíte?“ řekla nakonec.

„Řekněme to takhle. Nejsem spokojená, ale jde o vaše peníze. Jestli chcete, můžu pár dní čmuchat, a když nic nevyplave, necháme toho a budete se s tím muset vyrovnat.“

„Jaká je pravděpodobnost?“

„Nemám tuchy. Já umím jedině najít nitku a podívat se, kam vede. Můžeme šestkrát skončit ve slepé uličce, ale aspoň budete vědět, že jste se pokusila.“

„Tak to uděláme.“

„Výborně. Ozvu se vám.“

Odhodila jsem deku a vstala. Doufala jsem, že Billy Polo se ještě pořád tady někde vyskytuje. Nevěděla jsem, kde jinde začít.

Vypnula jsem konvici, vylila zbytek kávy do termosky, udělala si obložený chléb s arašídovou pomazánkou a koprem a dala si ho do sáčku jako školačka. Měla jsem taky stejný pocit v žaludku… tlumený děs, který jsem zažívala, když mi bylo osm a šlapala jsem do Základní školy Woodrowa Wilsona. Nechtělo se mi ven do deště a nechtělo se mi seznamovat se s Billym Polem, který je asi poděs. Připomínal mi některé ty kluky ze šestky, co jsem se jich tak bála… Neuznává zákony, nedá se zvládnout a k tomu je zlomyslný.

Hledala jsem ve skříni ve zdi, až jsem našla gumák a deštník. Nechala jsem za sebou svůj teplý byteček a vyrazila na Polovu starou adresu v Mercedské. Bylo čtvrt na pět a předčasně se stmívalo. Kdysi to tam v okolí asi bývalo pěkné, ale postupně tam rostly činžáky, až z toho byla nevydařená směs sešlého a uhlazeného. Perníkové chaloupky byly vecpané mezi třípatrové štukové krabice s parkovišti pro nájemníky vespod a všude bylo vidět stejnou nevkusnou bezohlednost k historii.

Zaparkovala jsem pod pepřovníkem a využila převislých větví jako ochrany, než jsem roztáhla deštník. Ověřila jsem si jména a čísla dvou bývalých sousedů s nadějí, že mi snad jeden bude moci poradit, kde teď Pola najdu.

Za prvními dveřmi, na které jsem zaklepala, se objevila starší žena na invalidním vozíku, nohy omotané obvazy a nacpané do šněrovacích bot s vyříznutými dírami po stranách na kuří oka. Stála jsem na verandě, kapalo na mě, a mluvila jsem s ní přes síťové dveře, které nechala na závoru. Na Billyho se matně pamatovala, ale neměla tušení, co se s ním stalo nebo kam se poděl. Ale poslala mě k nájemnímu domečku vzadu na sousedním pozemku. Nebyla to ani jedna z adres, které jsem našla v městském adresáři. Říkala, že Billyho rodina bydlívala v předním domku, kdežto vzadu ještě pořád bydlí starý pán jménem Talbot, který tam žije už třicet let. Poděkovala jsem jí, opatrně slezla po deštěm splavených schodech a vrátila se na příjezdovou cestu.

Přední domek musel být jeden z nejstarších v okolí – jedenapůlpatrový, z obleného dřeva, se špičatou střechou, dvěma vikýři a dodatečně obezděnou verandou vpředu, plnou harampádí. Viděla jsem roury na zadní straně staré lednice a vedle toho něco, co vypadalo jako sloup krabic od mléka nacpaných lacinými knížkami. Podél boční stěny rostla spleť hortenzií a buganvílií a odtok z okapu vrhal na příjezdovou cestu vodotrysky, takže jsem musela uhnout doprava.

Zadní domek vypadal jako někdejší kůlna s přístavkem po levé straně a s mrňavým přístřeškem na auto vpravo. Žádné auto vidět nebylo a většinu chráněného prostoru zabíral kotouč palivového dříví opřený o zeď. Bylo tam místo sotva tak pro kolo.

Byla to stavbička z obíleného dřeva, posazená na panelech, s oknem po každé straně a dveřmi uprostřed. Ze střechy trčel komínek. Vypadalo to jako dětská kresbička, včetně kudrnatého kouře stoupajícího z komínové roury.

Zaklepala jsem a otevřel mi vyschlý bezzubý stařík. Jeho ústa byla jako široká čárka stěží oddělující špičku nosu od brady. Když mě uviděl a uvědomil si, že se neznáme, na chviličku odešel a vrátil se s umělým chrupem, který si s úsměvem rovnal. Falešné zuby mu zaskřípaly, jako když kůň hryže udidlo. Vypadal na sedmdesát a víc, křehký, s bledou pletí plnou červených a modrých skvrn. Bílé vlasy měl vpředu vykartáčované do čupřiny, lezly mu přes uši a vzadu mu rostly až na límec. Měl košili, která se zdála změklá léty praní, a zapínací svetr, který asi patříval ženě. Knoflíky byly želvovinové a dírky na nesprávné straně. Chvějící se rukou si přihladil vlasy a čekal, co po něm budu chtít.

„Vy jste pan Talbot?“

„Podle toho, kdo se ptá,“ odpověděl.

„Já jsem Kinsey Millhoneová. Paní odvedle mi poradila, abych šla za vámi. Hledám Billyho Pola. Jeho rodina bydlela asi před pěti lety v předním domku.“

„Billyho znám docela dobře. Proč ho hledáte?“

„Potřebuju informace o jednom jeho kamarádovi,“ řekla jsem a pak jsem mu to krátce vysvětlila. Neviděla jsem důvod váhat, proto jsem prostě řekla, o co mi jde, a tím jsem skončila.

Zamrkal na mě. „Billy Polo je velký mizera. Uvědomujete si to?“ Hlas měl drolivý a všimla jsem si, že má nervový třas a při řeči se mu zachvívá hlava. Asi bude mít nějakou formu parkinsona.

„Já vím. Slyšela jsem, že byl donedávna v Kalifornské mužské kolonii. Myslím, že se tam seznámil s člověkem, o kterém jsem mluvila. Nemáte tušení, kde bych ho mohla sehnat?“

„Víte, tady to patřilo jeho matce,“ řekl a pokynul k přednímu domku. „Prodala to asi před dvěma lety, když se znovu vdala.“

„Je pořád tady ve městě?“

„Ano, myslím, že bydlí v ulici Tranvia. Jmenuje se teď Christopherová. Moment, já vám dám její adresu.“ Odšoural se a ve chviličce byl zpátky s diáříkem. „Je to kouzelná žena. Pokaždé mi o vánocích posílá přání. Tady. Bertha Christopherová. Říká se jí Betty. Jestli se s ní uvidíte, pozdravujte ji ode mne.“

„Vyřídím, pane Talbote. Mockrát děkuju.“

Ukázalo se, že Tranvia je široká ulice bez stromů, odbočující z ulice Milagro na východě města, kde stojí přízemní dřevěné domky na malých parcelách, s drátěnými ploty, zdivočelými vysokými keři poinsettií, do kterých tloukl déšť, a promočenými dětskými hračkami zapomenutými na příjezdových cestách, vydlážděných příčnými pruhy betonu. Udržovanost tu byla na různých úrovních, ale dnešní adresa Berthy Christopherové byl jeden z lépe udržovaných domků v řadě, v hořčicové barvě s tmavohnědými doplňky. Zaparkovala jsem svůj volkswagen na druhé straně ulice asi padesát metrů dál, abych mohla sedět a nenápadně to tam pozorovat. Většina zaparkovaných aut byly rachotiny, takže tam to moje pěkně zapadlo.

Už bylo po páté a rychle se stmívalo. Vzduch byl stále chladnější. Déšť trochu zeslábl, a tak jsem nechala deštník ležet. Natáhla jsem si žlutý gumák a přehodila přes hlavu kapuci. Zamkla jsem auto a přešla ulici. Louže mi zacákaly a promáčely vysoké boty do tmava. Déšť bubnoval do gumáku tak, že jsem si připadala jako ve stanu.

Christopherovi měli kolem domu nízkou kamennou zídku z pískovcových balvanů velkých jako tykve, pospojovaných betonem. Přední okna stínila řádka zavěšených květináčů a v rohu verandy cinkaly skleněné větrné zvonky. Po stranách kovového stolku stály dvě lehké hliníkové zahradní židle. Všechno bylo nasáklé a voněla tam mokrá tráva.

Zvonek neměli, ale zaklepala jsem na skleněnou tabulku v předních dveřích a zastínila si oči rukou, abych viděla dovnitř. Interiér byl ve stínu, ze zadní části domu neprosvítalo žádné světlo. Popošla jsem k zábradlí verandy a mrkla na sousední domy. I tam byla tma. Zřejmě je tu hodně lidí v práci. Za pár minut jsem se vrátila k autu.

Nastartovala jsem motor a chvíli nechala běžet topení, čímž se mi zamlžila okna, takže jsem skoro neviděla. Udělala jsem si průhled uprostřed předního skla a pak jsem seděla a civěla. Rozsvítilo se pouliční osvětlení. Ve tři čtvrtě na šest jsem snědla svůj chléb, jen abych se zaměstnala. Ve čtvrt na sedm jsem se napila kávy, zapnula autorádio a poslouchala rozhovor s nějakým okultistou. Za čtvrt hodiny, těsně po zprávách v půl sedmé, přijelo auto, zpomalilo a vjelo ke Christopherovým.

Vystoupila žena, slabě nasvětlená pouliční lampou. Zaváhala, jestli má roztáhnout deštník, a pak se zřejmě rozhodla proběhnout. Viděla jsem, jak se žene po cestičce a okolo domu dozadu. Za chviličku se začala rozsvěcet světla… nejdřív místnost vlevo vzadu, asi kuchyně, pak obývák a nakonec světlo na verandě. Nechala jsem jí pár minut na pověšení kabátu a pak jsem se vrátila ke vchodu.

Zase jsem zaklepala. Viděla jsem, jak hledí zezadu do chodby a pak jde k předním dveřím. Bez výrazu na mě zírala a pak naklonila hlavu ke sklu, aby líp viděla.

Zdálo se, že je jí přes padesát. Měla nažloutlou pleť a hluboké vrásky. Vlasy měly příliš jednotnou barvu na to, aby to byla přirozená hněď. Měla pěšinku po straně a přes vrásčité čelo nakudrnacenou ofinu. Její oči měly velikost i barvu starých halířů a nalíčení by v tuhle denní dobu potřebovalo obnovit. Měla na sobě stejnokroj, který jsem už někdy viděla, hnědé kalhoty a kostkovaný hnědožlutý kabátek. Nemohla jsem si vybavit, odkud to znám.

„Ano?“ zeptala se přes sklo.

Zvýšila jsem v tom dešti hlas. „Hledám Billyho. Je už doma?“

„Nebydlí tu, zlato, ale říkal, že přijde v osm. Kdo jste?“

Náhodně jsem si vybrala jméno. „Charlene. Vy jste jeho matka?“

„Charlene a jak dál?“

„Jeden jeho kamarád mi říkal, že ho mám navštívit, jestli se někdy dostanu do Santa Teresy. Je v práci?“

Divně se na mě podívala, jako by ji v životě nenapadlo, že by Billy mohl pracovat. „Obchází autobazary a hledá nějaké auto.“

Její tvář mi byla mučivě povědomá a dodatečně mi svitlo, že je pokladní v samoobsluze, kde někdy nakupuji. Dokonce jsme spolu kdysi mluvily o tom, že jsem detektiv. Couvla jsem ze světla na verandě a doufala, že mě nepoznala ve stejném okamžiku, kdy jsem poznala já ji. Zvedla jsem límec gumáku, jako když si chráním obličej před větrem.

Zřejmě jí došlo, že tu něco neklape. „Co mu chcete?“

Ignorovala jsem to a dělala, že neslyším. „Tak já přijdu, až bude doma,“ zařvala jsem. „Povězte mu, že tu byla Charlene, a já se nějak objevím.“

„No dobře,“ řekla neochotně. Ledabyle jsem jí zamávala a otočila se. Sešla jsem po schůdkách verandy do tmy s vědomím, že za mnou podezíravě hledí. Pak jsem jí zřejmě zmizela ze zorného pole, protože zhasila světlo na verandě.

Vrátila jsem se do auta s takovým tím náhlým zimničným záchvěvem, který člověka projede od hlavy k patě. Až Billyho dohoním, třeba přiznám, kdo jsem a co mu chci, ale prozatím jsem nechtěla ukazovat karty. Podívala jsem se na hodinky a uvelebila se k čekání. Už teď mi to připadalo jako dlouhá noc.

8

Uběhly čtyři hodiny Přestalo pršet. Bylo už jasné, že se Billy zdržel a možná vůbec nepřijde. Třeba si koupil auto a vyrazil z města, nebo mezitím zavolal matce, a když slyšel o „Charlene“, rozhodl se, že návštěvu vypustí. Dopila jsem kávu v termosce a v mozku mi po tom kofeinu málem jiskřilo. Kdybych kouřila, asi bych už v sobě měla celý balíček. Místo toho jsem vyslechla osmery zprávy, zemědělský rozhlas a hodinu španělské hudby Uvažovala jsem, jestli se nenaučím španělsky jen poslechem těch srdceryvných melodií. Myslela jsem na Jonáše a na manžely, které jsem kdy znala. Kdybych měla zase jednou zlomené srdce, určitě by to znělo právě tak, i když pro mě za mě mohli zrovna tak dobře zpívat o žížalách nebo o kýle a dojemné to bylo jen díky vznešeným akordům. Celkově jsem málem sama sebe unudila k smrti, takže se mi opravdu ulevilo, když jsem viděla, jak se blíží auto a zastavuje u domu na druhé st
raně. Vypadalo jako bílý ševrolet z roku 1967 s dočasným registračním číslem nalepeným na předním skle. O chlapíkovi, který vystoupil, se nedalo mnoho říct, ale se zájmem jsem ho pozorovala, jak dvěma skoky zdolal schůdky verandy a pak zazvonil.

Betty Christopherová mu přišla otevřít a vpustila ho dovnitř. Zmizeli. Za chviličku se kmitly za kuchyňským oknem dva stíny. Předpokládala jsem, že si sednou, dají si pár piv a srdečně pohovoří. Jenže vzápětí se přední dveře zase otevřely a on vyšel. Sjela jsem po sedadle auta dolů, až jsem měla oči v rovině se spodkem okna. Mraky byly pořád těžké, stínily měsíc a auta podél obrubníku vytvářela ještě hlubší stín. Zahleděl se na ulici a prohlížel jedno po druhém zaparkovaná auta. Cítila jsem, jak mi tluče srdce, když jsem ho sledovala, jak schází po schodech a vydává se mým směrem.

V půli ulice zůstal stát. Popošel k dodávce zaparkované o dvě auta přede mnou. Rozsvítil baterku a otevřel dveře na straně řidiče, na pohled aby zkontroloval registraci. Ztratila jsem ho z očí. Uplynula chvilka. Pozorovala jsem stíny a dumala, jestli se proplížil na druhou stranu a objeví se vedle mě zprava. Slyšela jsem tlumený zvuk, jak zavíral dvířka dodávky. Proudem světla z baterky přeletěl auto přede mnou a přejel i mé přední sklo, ale to už bylo světlo příliš rozptýlené, a nemohlo mu moc ukázat. Čekal a rozhlížel se po ulici. Zřejmě usoudil, že se není čeho bát. Vrátil se k domu. Když došel na verandu, vyšla ona a přidržovala si župan. Chvilku spolu mluvili. Pak nasedl do auta a vyjel. Jakmile zašla, nastartovala jsem volkswagen, otočila se a jela za ním. Doufala jsem, že to není nějaká důmyslná finta, jak mě vylákat z nory.

Než jsem ho zahlédla o dva bloky před sebou, už zahnul doleva, pak doprava. Jeli jsme postranními ulicemi bez dopravních světel a jen občasná stopka zpomalovala naši cestu. Musela jsem blíž za něho, nebo riskovat, že ho ztratím. Jeden člověk stopuje skoro zbytečně, pokud předem neví, koho sleduje a kam má ten druhý namířeno. V tuhle hodinu bylo na silnici velmi málo aut, a jestli pojede někam dál, přijde na to, že tam můj volkswagen není náhodou.

Myslela jsem, že míří na dálnici, ale před nájezdem zpomalil a zahnul doprava. To už jsem byla jen půl bloku za ním, takže jsem zajela k chodníku, zaparkovala a vypnula motor. Auto jsem zamkla a tryskem vyrazila pěšky napříč přes parcelu na rohu. Zahlédla jsem jeho zadní světla půl bloku před sebou. Auto zahýbalo doleva na zanedbané parkoviště přívěsů.

Puente je úzká ulice na východní straně města, souběžná s dálnicí 101, a parkoviště se tísní v prostoru mezi oběma silnicemi. Od dálnice je chrání deset stop vysoký prkenný plot a houšť oleandrů. Blížila jsem se rychlým klusem. Domy, které jsem míjela, byly zhasnuté, na příjezdových cestách plno starých aut, většina zprohýbaná. Osvětlení bylo bídné, ale před sebou jsem viděla trochu světla z parkoviště přívěsů, kde visely různobarevné žárovičky.

Když jsem se dostala ke vchodu, ševrolet nebyl v dohledu, ale bylo to tam malé a nemohlo být těžké auto najít. Silnice, která se vinula parkovištěm, byla dvouproudá. Asfalt se ještě leskl po dešti a z blahovičníků, které tu a tam stály jako věže, kapalo. Všude stály cedule: ZPOMALTE. LEŽÍCÍ POLICAJT. PARKOVÁNÍ JEN PRO NÁJEMCE. NEBLOKUJTE PŘÍJEZD.

Většina přívěsů měla „jednoduchou šířku“ a délku od patnácti do dvaceti stop; byl to typ, který se dal kdysi opravdu přivěsit za auto a dalo se v něm cestovat. Zdálo se, že převládají značky Nomad, Airstream a Concord. Každý měl za okénkem očíslovanou lepenkovou tabulku. Číslo odpovídalo pozemku, na kterém stál. Některé byly zakotvené na úzkých pruzích trávy, které sloužily pro krátkodobé parkování projíždějících, ale hodně jich bylo trvalých, a podle toho, jak vypadaly, tam stály už roky. Pozemky tvořily skrovné čtverečky litého betonu obklopené bílým plůtkem vysokým dvě stopy, nebo oddělené pronesenými bambusovými rohožemi. Dvorky, pokud tam byly, byly domovem všelijakých jelenů a plameňáků z umělé hmoty.

Už bylo skoro jedenáct a v mnoha přívěsech bylo zhasnuto. Tu a tam jsem viděla namodralé mihotání televizoru. Našla jsem ševrolet s ještě teplou kapotou a tikajícím motorem zaparkovaný vedle tmavozeleného omláceného přívěsu s potrhanou markýzou a polovičkou hliníkového rámu utrženou. Zevnitř jsem slyšela jednotvárné dunění rockové hudby přehrávané příliš nahlas v příliš těsném prostoru.

Okna přívěsu byly oválky horkého žlutého světla asi třicet centimetrů nad úrovní oka. Přikradla jsem se k pravé straně, jak nejblíž to šlo, a rozhlédla se, jestli mě neviděl někdo ze sousedů. Sousední přívěs měl na boku přilepenou cedulku K PRONÁJMU a protější měl zatažené záclonky. Otočila jsem se zpátky k oknu, stoupla si na špičky a nakoukla dovnitř. Okno bylo pootevřené, vycházející vzduch byl horký a páchl smaženou cibulkou. Místo záclon sloužily staré bavlněné utěrky a naštěstí visely dost nakřivo, aby bylo zřetelně vidět Billyho Pola a ženu, se kterou mluvil. Oba seděli u sklápěcího stolku v kuchyňce, popíjeli pivo, ústa jim jela, ale slova nebylo přes dunění muziky slyšet. Interiér přívěsu tvořila skličující koláž lacině obložených stěn, špinavého nádobí, haraburdí, potrhaného čalounění, novin a konzerv naskládaných na pracovních deskách. Nad předními dveřmi byl nalepený štítek na nárazník s nápisem BYL JSEM VE VŠECH 48 STÁTECH!

Na lepenkové krabici stál malý černobílý televizor, kde běžel zřejmě závěr nějaké detektivky. Děj kulminoval. Nějaké auto se vymklo ovládání, udělalo kotrmelec a sletělo přes sráz. Ve vzduchu vybuchlo. Střih na dva muže v kanceláři, z nichž jeden telefonoval. Billy ani jeho společnice se zřejmě nedívali a přes tu hudbu stejně nemohli slyšet dialog.

Cítila jsem, že mě do pravého lýtka chytá křeč. Rozhlížela jsem se, na co bych si stoupla, abych si ulehčila námahu. Sousední dvorek byl plný přerostlých keřů, parkoviště zacpané vyhozenými věcmi. Pode dveřmi přívěsu stály přenosné dřevěné schůdky. Prolézala jsem mezi keři a přitom jsem si pěkně promáčela džínsy a boty. Spoléhala jsem na to, že hřímání hudby přehluší mou lopotu; zvedla jsem schůdky, prodrápala se zpátky přes křoví a postavila schůdky pod okno.

Opatrně jsem na ně vylezla a zase nahlédla. Billy Polo měl překvapivě chlapecký obličej na člověka, který prožil třicet let jako násilník. Měl tmavé vlasy stojící kolem hlavy jako kudrnatá hříva, malý nos, plné rty a dolíček na bradě, který vypadal jako jizva po bodné ráně. Nebyl velký, ale šlachovité svalstvo naznačovalo sílu. Bylo na něm něco mánického, určité napětí v gestech. Oči měl neklidné a při řeči se díval stranou, jako by ho přímý zrakový kontakt zneklidňoval.

Ženě bylo málo přes dvacet, měla široká ústa, silnou bradu a ohrnutý nos, který vypadal jako uplácaný z tmelu. Nebyla nalíčená, světlé vlasy až na ramena měla husté, tvrdě zvlnkované, lámavé a špatně ostříhané. Pleť měla velmi světlou a pihovatou. Měla na sobě příliš velký pánský hedvábný župan a očividně si léčila nachlazení. V kapse měla chumel papírových kapesníků a čas od času do nich troubila. Byla tak blízko mě, že jsem viděla, jak má nos a horní ret zčervenalé od častého smrkání. Uvažovala jsem, jestli je to Billyho bývalá přítelkyně. V jejich vzájemném chování nebyla žádná otevřená sexualita, ale zvláštní důvěrnost. Třeba je to vyhaslá stará láska.

Z ustavičného rock’n’rolu jsem začínala třeštit. Při tom řevu v životě neuslyším, co říkají. Slezla jsem ze schůdků a obešla přívěs k předním dveřím. Okno vpravo bylo dokořán, ale záclonky sepnuté k sobě.

Počkala jsem na krátkou přestávku mezi čísly. Zhluboka jsem se nadechla a zabouchala na dveře. „Haló, ztlumte ten zatracenej kravál,“ zaječela jsem. „My se tu snažíme usnout!“

Žena v přívěsu křikla: „Pardón!“ Hudba rázem zmlkla a já se vrátila na druhou stranu zjistit, kolik uslyším z jejich rozhovoru.

Ticho bylo božské. Zvuk televize byl zřejmě úplně ztlumený, protože reklamy, které se teď objevovaly, byly groteskní svou němostí, a opravdu jsem slyšela útržky toho, co říkají, i když nemilosrdně huhlali.

„… to víš, že to řekne. Cos čekal?“ říkala ona.

„Nelíbí se mi ten nátlak. Nelíbí se mi, že mi stojí za zadkem…“ Řekl ještě něco, ale tomu jsem nerozuměla.

„Co na tom? Nikdo ji nenutil. Prosím tě, je svobodná, bílá, je jí jednadvacet… jde o to… dostat… aby si nemyslela… to celý, ne?“

Ztišila hlas, a když jí Billy odpovídal, dal si ruku na ústa, takže jsem mu vůbec nerozuměla. Stejně poslouchal jen napůl, protože mu při rozhovoru oči ujížděly k televiznímu obrazu. Zřejmě bylo jedenáct, protože se objevily místní zprávy. Obvyklý úvod: dlouhý pohled na zpravodajský stůl se dvěma hlasateli v obleku, jedním černým a jedním bílým do páru. Oba vypadali patřičně slavnostně. Kamera střihla na hlavu černého zblízka. Nakrátko se za ním objevila fotografie Johna Daggetta. Krátký záběr na pláž. Chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to je zřejmě místo, kde našli Daggettovo tělo. V pozadí jsem viděla ústí přístavu a bagr.

Billy sebou trhl, narovnal se a chytil ženu za paži. Otočila se, aby viděla, na co ukazuje. Hlasatel mluvil dál a hladce odsunul vrchní list papíru stranou. Kamera střihla na druhého a obraz ukázal strnulý záběr místní skládky.

Billy a žena si vyměnili dlouhý úzkostný pohled. Billy začal praskat klouby. „Kristepane!“

Žena chytila noviny a hodila je po něm. „Říkala jsem ti, že je to on, hned jak jsem četla, že to nějakýho vandráka vyplavilo na pláž. Zatraceně, Billy! U tebe jsou vždycky všecko jenom kecy. Myslíš si, kdovíjak nejsi chytrej. Máš to ze všech stran krytý. To teda jo! A ukáže se, že ani nevíš, o čem mluvíš.“

„Vždyť ani nevědí, že jsme ho znali. Jak by to mohli vědět?“

Pohrdavě se na něj podívala, rozzlobená, že se snaží hájit se. „Policajti nejsou blbí. Pravděpodobně ho identifikovali podle otisků, ne? Takže vědí, že byl v San Luis Obispu. Na to nemusí být génius, aby přišel na to, že jsi tam byl s ním. Než se otočíme, bude nám někdo klepat na dveře: ‚Kdy jste tohohle chlapa viděli naposled?‘ A takový hovadiny.“

Prudce vstal. Přešel ke kuchyňské skříňce a otevřel ji. „Máš nějakou whisku?“

„Ne, žádnou nemám. Včera jsi ji dopil.“

„Oblíkni se. P$jdeme do Hubu.“

„Billy, vždyť jsem nastydlá! V tuhle hodinu nikam nejdu. Běž sám. Proč vůbec chceš teď pít?“

Sáhl po saku a soukal se do něho. „Máš nějaký prachy? Já mám jen dolar.“

„Najdi si práci. Plať za sebe sám. Už mě to štve dávat ti pořád peníze.“

„Říkám ti, že to dostaneš zpátky. Ty jsi tak nedůvěřivá. Tak naval,“ netrpělivě luskal prsty.

Nespěchala, ale přece prohrabala kabelku a našla zmačkanou pětidolarovku, kterou beze slova vzal.

„Přijdeš spát sem?“

„Ještě nevím. Asi. Nezamykej.“

„Tak se moc neudělej, jo? Je mi pekelně. Ne abys mě vzbudil.“

Položil jí ruce na paže. „No tak, zchladni. Děláš si moc starostí.“

„Víš, co je tvoje chyba? Myslíš si, že řekneš takovouhle hovadinu a všecko je v pořádku. Jenže takhle to na světě nechodí. A nikdy nechodilo.“

„No jo, a přece se všecko jednou stalo prvně. Tvoje chyba je, že jsi pesimistka…“

V tu chvíli jsem usoudila, že bude lepší vypadnout a vrátit se k autu. Tiše jsem slezla z bidýlka a přela se v duchu, jestli mám schůdky odklidit nebo nechat tam. Radši odstěhovat. Zvedla jsem je a rychle se prodrala podrostem na volné místo, kde bylo naskládané harampádí. Položila jsem je a pak zamířila zatmělým parkovištěm na ulici.

Doběhla jsem k autu, nastartovala a otočila ho v očekávání, že se Billy bude vracet stejnou cestou. Taky ano, v zadním zrcátku jsem uviděla, jak ševrolet zahýbá na hlavní cestu a blíží se zezadu ke mně. Asi půldruhého bloku jel za mnou a věšel se mi na paty, opravdu skvělý typ. S netrpělivým zahoukáním mě předjel, zakvílel do další zatáčky vlevo a řítil se k Milagru. Věděla jsem, kam má namířeno, proto jsem nespěchala. Asi o tři bloky dál je bar, kterému se říká Hub. Vešla jsem do něj snad deset minut po něm. Už si koupil svého Jacka Danielse a hýčkal si ho, zatímco hrál kulečník.

9

Hub je bar zvící přestavěného skladiště. Je příliš velký na to, aby se tam lidé cítili družně, a vzduch je tam příliš studený na to, aby se člověk uvolnil. Strop je vysoký, natřený na černo a pokrytý mříží trubek a elektrického vedení. Stolů v hlavním sále je pořídku, stěny ověšené starými černobílými fotografiemi baru a jeho různých zákazníků během let. Za velkým klenutým průchodem je menší sál se čtyřmi kulečníkovými stoly Hudební skříň je mohutná, olemovaná žlutými, zelenými a třešňově červenými pruhy s bublinami ve spojích. Na sobotní večer tam bylo neobvykle prázdno. Hrál singl Willieho Nelsona, žádný, který bych znala.

Byla jsem jediná žena v baru a cítila jsem, jak se ke mně s naježenou obezřetností obrací pozornost mužů. Zůstala jsem stát a cítila, že mě očichávají jako psa v cizím prostředí. Ve vzduchu visel cigaretový kouř a muže s kulečníkovými tágy zalévalo mlhavé světlo, jak se jejich siluety skláněly nad stoly. Billyho Pola jsem poznala podle hřívy okolo hlavy. Když stál, byl vyšší, než jsem si ho představovala, se širokými, tvrdými rameny a štíhlými boky. Hrál kulečník s mladým, snad dvaadvacetiletým Mexičanem s vyzáblým obličejem, tetovanými pažemi a proužkem hubených prsou, jež bylo vidět v otvoru havajské košile, kterou měl až do pasu rozepnutou. V propadlině hrudní kosti se honosil asi šesti chlupy.

Šla jsem ke stolu, stála a čekala, až Billy dohraje. Bez zájmu na mě mrkl a namířil svou kouli k šestce, kterou elegantně srazil do boční přihrádky. Bez zastavení obešel stůl, namířil na dvojku a odpálil ji do rohové přihrádky. Nakřídoval si tágo a díval se na trojku. Zkusil úhel a zavrhl jej a pak se opřel do stolu ranou, která poslala trojku jako raketu do boční přihrádky, zatímco pětka se odrazila bokem, dokutálela se k rohové přihrádce, zaotálela tam a nakonec do ní spadla. Billy se lehounce pousmál, ale nevzhlédl.

Mexičánek zatím stál, culil se na mě a opíral se o tágo. Ústy naznačoval „Miluji vás“. Jeden přední zub měl orámovaný zlatem a u brady měl šmouhu modré křídy. Billy za ním vyčistil stůl a vrátil své tágo do police na stěně. Když šel kolem, vytáhl mládenci z kapsy košile dvacku a nacpal si ji do vlastní. Pak řekl s odvráceným obličejem: „Vy jste ta holka, co mě dnes hledala u mámy?“

„Přesně tak. Jsem přítelkyně Johna Daggetta.“

Naklonil hlavu, zašilhal a přidržel si rukou ucho. „Koho?“

Líně jsem se usmála. Zřejmě si hrajeme divadýlko. Zvýšila jsem hlas a zřetelně vyslovila: „Daggetta. Johna.“

„Jo toho. Jak se mu vede?“ Začal lehce luskat prsty v rytmu hudby, když Willieho Nelsona vystřídal George Benson.

„Je mrtvý.“

Musím mu vyslovit uznání. Moc hezky napodobil ledabylé překvapení a nepřehnal to. „Děláte si srandu. Daggett je mrtvý? To je škoda. Co se tomu mrťafovi stalo? Mrtvička?“

„Utopil se. Včera v noci, v soukromém přístavu.“ Ukázala jsem palcem přes rameno k pláži, aby věděl, který přístav myslím.

„Tady ve městě? To je ošklivý. To jsem nevěděl. Naposled jsem slyšel, že je v Los Angeles.“

„Divím se, že jste to neviděl ve zprávách.“

„Tak na takový kraviny já nekoukám, víte? Otravuje mě to. Mám na práci lepší věci.“

Očima těkal po celé místnosti a tělem byl napůl odvrácený. Bylo mi hned jasné, že se pracně snaží přijít na to, kdo jsem a co mám za lubem. Mrk1 po mně. „Promiňte. Neslyšel jsem jméno.“

„Kinsey Millhoneová.“

Krátce na mě upřel oči. „Já myslel, že máma říkala Charlene.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, kde na to přišla.“

„A co děláte?“

„Základní výzkum. Na volné noze. Co to s tím má společného?“

„Nevypadáte na Daggettovu přítelkyni. Vždyť to byl obejda. Vy jste na takovýho hadráře moc velká dáma.“

„Neříkala jsem, že jsme dobří přátelé. Nedávno jsem se s ním seznámila přes kamaráda jednoho kamaráda.“

„Proč to vykládáte mně? Mně je to volný.“

„To je divné. Daggett mi říkal, že kdyby se mu něco stalo, mám to říct vám.“

„Mně? No ne,“ řekl nevěricně. „To je úplně švihlý Vy si mě musíte s někým plíst. Já sice Daggetta znal, to jo, ale neznal jsem ho, kapito?“

„To je legrace. Říkal mi, že jste nejlepší kamarádi.“

Usmál se a zavrtěl hlavou. „Starej Daggett vám něco nakukal, panenko. Já o tom nic nevím. Ani si nevzpomínám, kdy jsem ho viděl naposled. Dávno.“

„Při jaké příležitosti?“

Mrkl na Mexičánka, který nestydatě připoslouchával. „Uvidíme se pozdějc, mladej,“ řekl mu. Pak tiše a pohrdavě: „Pako.“ Byla to zřejmě urážka, která platila pro všechny se španělskou krví.

Dotkl se mého lokte a vedl mě do sousedního sálu. „Tyhle bobožrouti jsou všichni stejný,“ řekl důvěrně. „Myslej si, že uměj hrát kulečník, a hovno dovedou. Nerad mluvím osobně před cizincema. Můžu vám koupit pivo?“

„Jistě.“

Ukázal na volný stůl a podržel mi židli. Pověsila jsem si gumák přes opěradlo a posadila se. Upoutal pozornost barmana a zvedl dva prsty. Barman vytáhl dvě láhve piva, otevřel je a postavil na pult.

Billy řekl: „Něco k tomu? Hranolky? Smažej tu opravdu dobře. Je to trochu mastný, ale dobrý.“

Zavrtěla jsem hlavou a se zájmem ho pozorovala. Zblízka měl pozoruhodnou přitažlivost… surovou sexualitu, které si snad ani nebyl vědom. Občas takové muže potkávám a je to úkaz, který mě pokaždé vyvede z míry.

Odloudal se pro pivo a hodil na pult pár zmačkaných bankovek. Něco barmanovi řekl a pak čekal. Barman položil na láhve sklenice dnem nahoru a přitom se uculil směrem ke mně.

Billy se vrátil ke stolu a sedl si. „Člověk si tu řekne o sklenici a oni dělají, jako bych se na ně vytahoval. Burani. Chodím sem jen proto, že tu tři dni v tejdnu dělá ségra.“

Aha, napadlo mě, žena v přívěsu.

Nalil jedno pivo, přistrčil mi ho a pak pomalu naléval sobě. Oči měl hluboko vsazené a měl dolíčky, které mu dělaly u koutků úst vrásečky. „Podívejte,“ řekl, „vidím na vás, že si myslíte, že vím něco, co nevím. Pravda je taková, že mi Daggett moc nevoněl, a myslím, že já nevoněl jemu. Nevím, kde jste splašila tu pohádku, že jsem jeho kámoš, ale od něho ne.“

„Volal jste mu v pondělí ráno, ne?“

„Ne. Já ne. Proč bych mu volal?“

Pokračovala jsem, jako by nic neřekl. „Nevím, co jste mu řekl, ale dostal strach.“

„Promiňte, v tom vám nepomůžu. To musel bejt někdo jinej. A co tu vůbec dělal?“

„Nevím; jeho tělo ráno vyplavil příboj. Myslela jsem, že mi třeba povíte zbytek. Máte nějakou představu, kde byl včera večer?“

„Ani náhodou.“ Zaujalo ho zrníčko prachu v pěně piva a musel ho vylovit.

„Kdy jste ho viděl naposled? To jste myslím neříkal.“

Začal si ze mě utahovat. „Když já s sebou nemám svůj diář. Jinak bych to určitě zjistil. Třeba jsme spolu byli na obědě v nějakým pajzlíku, pěkně sami dva.“

„Nebylo to v San Luis?“

Odmlčel se a jeho úsměv o několik wattů pohasl. „Byl jsem s ním v San Luis,“ řekl opatrně. „Já a tři tisíce sedm set jinejch chlapů. A co má bejt?“

„Myslela jsem, že jste třeba zůstali ve styku.“

„Je vidět, že jste Daggetta moc dobře neznala. Bejt s ním je jako chodit se psím tentononc na botě, víte? Není to něco, co by člověk vyhledával.“

„Koho jiného tady ve městě znal?“

„V tom vám nepomůžu. Nemám svůj vzpomínavej tejden.“

„Co vaše sestra? Znal ji?“

„Coral? Ani nápad. Ta s takovejma vandrákama nechodí. To bych ji přerazil. Nechápu, proč si nedáte pokoj. Řek jsem vám, že nic nevím. Neviděl jsem ho, neozval se mi. Proč mi to nevěříte?“

„Protože si nemyslím, že mluvíte pravdu.“

„Cože? Podívejte, vy jste přišla za mnou, nezapomínejte na to. Já s váma mluvit nemusím. Dělám vám milost. Nevím, co jste zač. Nevím ani, do hajzlu, co vlastně chcete.“

Zavrtěla jsem hlavou a pousmála se. „Ale Billy, taková ošklivá slova. Nenapadlo by mě, že se takhle chováte k ženám. Jsem šokovaná.“

„Teď si ze mě děláte srandu, co?“ upřel na mě oči. „Vy jste něco od policajtů?“

Přejela jsem nehtem po láhvi, strhla proužek nálepky jako harmoniku a sebrala ho. „Vlastně jo.“

Odfrkl si. Už mu bylo všechno jasné. „No tak, dejte si pohov,“ řekl.

„Jsem soukromý detektiv.“

„Houby.“

„Je to tak.“

Zhoupl se na židli, pobavený, že mu vykládám takové pohádky „No vy jste dobrá. Za koho mě máte? Nejsem dnešní. Znám soukromý očka z tohohle města a vy mezi nima nejste, tak zkuste něco jinýho.“

Zasmála jsem se. „Dobře. Tak nejsem. Třeba jsem jen zvědavá ženská, kterou zajímá smrt jednoho známého.“

„To bych bral, ale nevysvětluje to, proč se mě držíte jako klíště.“

„Vy jste ho přece představil Lovelle, ne?“

To ho na chviličku zarazilo. „Vy znáte Lovellu?“

„Jistě. Seznámila jsem se s ní v Los Angeles. Bydlí na Sawtellské.“

„Kdy to bylo?“

„Předevčírem.“

„Vážně? A ona vás poslala za mnou?“

„Jak jinak bych věděla, kde jste?“

Zíral na mě a v duchu se rozhodoval.

Napadlo mě, že by mu trochu vemlouvání možná rozvázalo jazyk. „Víte o tom, že ji Daggett mlátil?“

To ho zneklidnilo a sklopil oči. „Lovella je přece dospělá ženská. Musí se umět o sebe postarat.“

„Proč jí nepomůžete?“

Hořce se usmál. „Znám lidi, který by rozesmála představa, že já někomu pomáhám,“ řekl. „Kromě toho, ona není žádná křehotinka. Tu nepodceňujte, to vám říkám.“

„Znáte ji dlouho, viďte?“

Začalo mu poskakovat koleno. „Sedm let, osm. To jí bylo sedmnáct. Chvíli jsme spolu žili, ale nešlo nám to. Moc jsme naráželi. Je to paličatá děvka, ale měl jsem ji moc rád. Pak mě sbalili pro vloupačku a ona a já, sakra, nevím, co se stalo. Chvíli jsme si psali, ale když je jednou po všem, tak se k tomu nedá vracet, víte? Ale teď jsme kámoši, řek bych. Aspoň já na ni trpím. Nevím, jak ona.“

„Viděl jste se s ní poslední dobou?“

Koleno se zastavilo. „Ne, poslední dobou jsem se s ní neviděl,“ řekl. „A co vy? Proč jste tam jela vy?“

„Hledala jsem Daggetta. Telefon byl odpojený.“

„Co přesně říkala?“

Pokrčila jsem rameny. „Nic moc. Byla jsem tam chvilku a jí nebylo nejlíp. Léčila si pořádnej monokl.“

„Páni,“ řekl. Zhoupl se na židli. „Povězte mi, proč to ženský dělají? Proč se nechají od chlapů otloukat?“

„Nemám zdání.“

Dopil a postavil sklenici. „Vsadil bych se, že vy si od nikoho nic líbit nenecháte. Mám pravdu?“

„Všichni si od někoho necháme něco líbit,“ řekla jsem.

Billy vstal. „Promiňte, že to přerušuju, ale musím jít.“ Otočil se a zastrčil si košili pořádně do kalhot. Tělem naznačoval, že už je na cestě a doufá, že ho šatstvo dohoní, než bude na ulici.

Vstala jsem a sáhla po gumáku. „Snad neodjíždíte z města?“

„Co je vám po tom?“

„Nebyl by to dobrý nápad, když je Daggett po smrti. Co když s vámi budou chtít mluvit poldové?“

„O čem?“

„Pro začátek o tom, kde jste byl včera v noci.“

Zvýšil hlas. „Kde jsem byl já? O čem to mluvíte?“

„Třeba budou chtít vědět o spojení mezi vámi a Daggettem.“

„O jakém spojení? To je blbost. Nevím, kde jste na to přišla.“

„Se mnou si starosti dělat nemusíte. Ale jsou tu policajti.“

„Jaký policajti?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Znáte přece svý spřátelený místní poldy,“ řekla jsem. „Jestli někdo někomu něco pošeptá do ouška, tak vás čekají horký chvilky.“

Byl na smrt uražený. „Proč byste mi to dělala?“

„Protože se mnou nehrajete na rovinu, Viléme.“

„Ale já s váma na rovinu hraju! Pověděl jsem vám všecko, co vím.“

„Já si to nemyslím. Já si myslím, že jste o Daggettově smrti věděl. Myslím, že jste ho tenhle týden viděl.“

Dal si ruce v bok, pohlédl na druhý konec místnosti a zavrtěl hlavou. „Tak tohle mi scházelo. Já nelžu. Nic jsem neudělal. Starám se o sebe, dělám, co mám. Ani jsem nevěděl, že je ten moula tady.“

„Můžete se toho držet, když chcete,“ řekla jsem, „ale něco bych vám poradila. Mám číslo toho auta, co jste koupil. Zmizíte a já volám poručíku Dolanovi na vraždy“

Vypadal stejně zmateně jako znepokojeně. „O co jde? Vydírání?“

„Co bych z vás měla? Nemáte ani floka. Chci informace, nic víc.“

„Já žádný informace nemám. Kolikrát vám to mám povídat?“

„Podívejte,“ řekla jsem trpělivě. „Tak já počkám, až si to rozmyslíte, a pak si můžeme popovídat znovu.“

„Jděte do prdele.“

Oblékla jsem si gumák a hodila si kabelku přes rameno. „Děkuju za pivo. Příště vás pozvu já.“

Udělal přehnané gesto na rozloučenou, tak naštvaný, že neměl slov. Zamířil ke dveřím a já se za ním dívala. Mrkla jsem na hodinky. Bylo po půlnoci a byla jsem vyčerpaná. Začínala mě bolet hlava a věděla jsem, že jsem celá načichlá vystydlým cigaretovým kouřem. Chtěla jsem jet domů, svléknout se, osprchovat se a pak zalézt pod deku. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a šla jsem za ním.

10

Dala jsem mu slušný náskok a pak jsem za ním jela zpátky k přívěsu. Zdálo se, že se hodně ochladilo. Blahovičníky na mě ještě střásaly občasnou spršku, když zavál vítr, ale noc byla celkem jasná. Viděla jsem nad sebou, jak se vzdalují bledé nadoudané dešťové mraky a ukazují se hvězdy. Zaparkovala jsem o půl bloku dál a pěšky se doplížila na parkoviště jako předtím. Billyho vůz parkoval u přívěsu. Začínalo mě to nebavit, ale musela jsem se ujistit, že nemá namířeno za nějakým spojencem, o němž nevím.

Kuchyňka pořád svítila, ale mdlé světlo teď svítilo i vzadu v přívěsu, kde bych si představovala ložnici. Prodrala jsem se křovím na tu stranu přívěsu. Okna byla zatažená záclonami, ale ventilace vysílala tlumený rozhovor přímo přes otvor zakrytý síťkou. Přikrčila jsem se u utrženého lemu a opřela se hlavou o hliník. Cítila jsem kouř, zřejmě z Coraliny cigarety.

„… bych chtěla vědět, proč se tu objevila,“ říkala. „S tím si hlavně musíme dělat starosti. Co my víme, třeba v tom jedou spolu.“

„Ale v čem? To si neumím představit.“

„Kdy že se ozve?“

„Neříkala. Říkala, že si to mám rozmyslet: Páni. Jak dostala echo na toho ševíka tak rychle? To mi nejde na rozum. Mám to auto dvě hodiny.“

„Třeba tě sledovala, blbečku.“

Následovalo hluboké ticho. „Zatraceně,“ řekl. Slyšela jsem kroky, jak duní přívěsem. Než se rozlétly dveře, plížila jsem se už okolo zadního konce. Vykoukla jsem na stání pro auto. Čumák šeníka byl asi šest stop ode mě, po obou stranách hromady harampádí.

Dveře přívěsu se rozletěly a světlo se vylilo ven až tam, kde začínal asfalt. Rychle jsem se ohlédla a ponořila se do odpadků. Našla jsem si cestičku na druhou stranu auta, tam jsem se skrčila a bedlivě naslouchala. Někdy mi připadá, že takhle trávím půl života. Slyšela jsem, jak Billy tápe okolo zadního konce přívěsu jako předtím já.

„Ježiš!“ zasyčel.

Coral vykoukla z bočního okna a chraplavě zašeptala: „Co je?“

„Kuš! Nic. Kopnul jsem se do holeně o přípojku přívěsu. Proč tu ty sračky nevyklidíš?“

Mluvil mi z duše.

Coral se zasmála a záclona klesla.

Billy se vynořil na druhé straně stání pro auto a mnul si levou holeň. Rychle se rozhlédl, očividně přesvědčený, že se kolem nikdo nepotlouká. Zavrtěl hlavou a dusal po schodech nahoru. Práskl za sebou dveřmi. Stání ztemnělo. Vydechla jsem.

Slyšela jsem, jak si šeptají, ale to už mi bylo jedno, o čem mluví. Jakmile jsem došla k přesvědčení, že to mohu risknout, vyplížila jsem se z příjezdové cesty a zamířila k autu.

V neděli ráno bylo zataženo. I vzduch vypadal šedivě a zdálo se, že vlhkost stoupá ze země jako mlha. Odbyla jsem si své ranní povinnosti a odběhala jsem tři mile, než se zase dalo do deště. V devět jsem zavolala Barbaře Daggettové domů. Sdělila jsem jí, co jsem dělala v noci.

„Co teď?“ zeptala se.

„Nechám Billyho Pola pár dní dusit ve vlastní šťávě a pak se za ním vrátím.“

„Proč myslíte, že neuteče?“

„Protože je venku na podmínku a doufám, že si to nebude chtít zkazit. Kromě toho mi připadá jako vyhazování peněz, abyste mi platila celodenní hlídání.“

„Myslela jsem, že jste říkala, že je to vaše jediná stopa.“

„Třeba ne,“ řekla jsem opatrně. „Přemýšlela jsem o Tonym Gahanovi a o těch ostatních lidech zabitých při nehodě.“

„Tony Gahan?“ řekla překvapeně. „Jak by v tom mohl být zapletený?“

„Nevím. Váš otec mě původně najal, abych ho vystopovala. Třeba kluka našel sám a na začátku týdne byl právě tam.“

„Ale Kinsey, proč by ho chtěl táta stopovat? Ten kluk ho musí nenávidět. Vždyť mu táta zabil celou rodinu.“

„Právě.“

„Hm.“

„Máte představu, jak bych ho mohla najít? Váš otec měl adresu na Stanley Place, ale dům prý byl prázdný. Nemohu najít žádného Gahana v telefonním seznamu.“

„Bydlí teď u tety, myslím, že někde v Colgate. Počkejte, podívám se po adrese.“

Colgate je sídliště spojené se Santa Teresou jako dvojhvězda. Obě jsou asi stejně velké, ale Santa Teresa má svéráz, kdežto Colgate má levné bydlení, obchody se spotřebním zbožím, natěračské společnosti, kuželkárny a letní kina. Colgate je světová jednička průměrnosti.

Chvíli bylo ticho a slyšela jsem šustit stránky. Opět se ozvala. „Spletla jsem se. Bydlí u muzea. Jmenuje se Westfallová. Ramona.“

„Divím se, že o ní váš otec nevěděl.“

„Já nevím. U soudu byla. To si pamatuji, protože mi ji někdo ukázal. Pak jsem jí napsala, že jí samozřejmě pomůžeme, jak bude v našich silách, ale neozvala se.“

„Víte o ní ještě něco? Například jestli je vdaná?“

„Myslím, že ano. Její manžel vyrábí nějaké průmyslové zboží nebo co. Vlastně když na to teď myslím, pracovala v tom obchodě s kuchyňskými potřebami na Capillské, protože jsem si jí tam před několika měsíci všimla. Možná že byste ji odpoledne zastihla, jestli tam pořád ještě pracuje.“

„V neděli?“

„Jistě, mají od dvanácti do pěti otevřeno.“

„Tak to zkusím nejdřív s ní a uvidím, kam se dostanu,“ řekla jsem. „Co vaše matka? Jak to nese?“

„Překvapivě dobře. Kupodivu smrt zvládá perfektně. Když má na to návod v Bibli, předvede všechny náležité postoje a automaticky projde celý cyklus. Myslela jsem, že ji to složí, ale zřejmě ji to postavilo na nohy. Sedí u ní ženské z kostela a je tam pastor. Na kuchyňském stole je hora dušeného tuňáka a čokoládových dortů. Nevím, jak dlouho jí to vydrží, ale zatím je ve svém živlu.“

„Kdy je pohřeb?“

„V úterý odpoledne. Tělo převezli do pohřebního ústavu. Říkali myslím, že odpoledne ho budou mít připraveného k vystavení. Přijdete?“

„Myslím, že ano. Aspoň vám povím, jestli jsem mluvila s tou Westfallovou nebo s tím klukem.“

U Jordanů je pravý ráj kuchaře labužníka s kdejakou vymožeností na přípravu jídla. Police plné kuchyňského zboží – nádobí, kuchařek, utěrek, koření, kávy a pochutin; mísy na zadělávání, proutěné košíčky, exotické octy a oleje, nože, pekáče, sklo. Chviličku jsem stála ve dveřích ohromená počtem a rozmanitostí věcí, které mají vztah k jídlu. Strojky na makaróny, kávovary, ohřívače, mlýnky na kávu, strojky na zmrzlinu, zavařovací hrnce. Vonělo to tam čokoládou a já zalitovala, že nemám matku. Zpozorovala jsem tři prodavačky v šatových zástěrách z pytloviny s červeně vyšitým názvem obchodu na náprsence.

Zeptala jsem se na Ramonu Westfallovou a poslali mě do zadní uličky. Zřejmě dělala inventuru na policích. Zastihla jsem ji uvelebenou na dřevěné stoličce, blok s podložkou v ruce, jak ověřuje položky na seznamu, kam patřila většina neelektrických pomůcek. Probírala se košem něčeho, co vypadalo jako malá posunovací dvířka z nerezu uprostřed s čepelí, která by člověku uřízla zadnici, jen to fikne.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

Vzhlédla ke mně s příjemným úsměvem. Vypadala na necelých padesát, měla krátké světle pískové vlasy se šedými prameny, a zelenohnědé oči na mě zíraly přes poloviční brýle, které měla až dole na nose. Moc se nemalovala, snad vůbec, a i vsedě bylo vidět, že je malá a štíhlá. Pod zástěrou měla bílou halenku s dlouhými rukávy a zakulaceným límečkem, šedou tvídovou sukni, punčochy a nízké střevíce.

„To je mandolinka. Dělá se v Západním Německu.“

„Já myslela, že mandolína je hudební nástroj.“

„Píše se to s krátkým i. Tímhle se krájí syrová zelenina. Dá se mřížkovat nebo krájet na nudličky.“

„Ano?“ Náhle se mi zjevily doma dělané brambůrky a zelný salát, které jsem nikdy nezkusila. „Kolik to stojí?“

„Sto deset dolarů. S ochranou na prsty sto osmatřicet. Mám vám to předvést?“

Zavrtěla jsem hlavou. Tolik jsem kvůli nějakému bramboru utratit nechtěla. Vstala a uhladila si vpředu zástěru. Byla o půl hlavy menší než já a voněla jako vzorek parfému, který jsem minulý týden dostala poštou. Levandule a drcený jasmín. Cena na mě udělala větší dojem než voňavka sama. Strčila jsem ji do zásuvky a teď se na mě vůně vyvalí pokaždé, když vytahuji čisté prádlo.

„Vy jste Ramona Westfallová, že?“

Její usměv se proměnil ve vyčkávavý. „Ano. Už jsme se někdy viděly?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Já jsem Kinsey Millhoneová. Jsem soukromý detektiv tady z města.“

„Mohu vám být nějak užitečná?“

„Hledám Tonyho Gahana. Pokud vím, jste jeho teta.“

„Tonyho? Propána, proč?“

„Mám ho najít kvůli jedné osobní věci. Nevěděla jsem, jak jinak s ním navázat spojení.“

„O jakou osobní věc jde? Nechápu.“

„Požádali mě, abych mu něco doručila. Šek od muže, který nedávno zemřel.“

Okamžik na mě nechápavě hleděla a pak jsem viděla, že jí svitlo. „Myslíte Johna Daggetta, viďte? Někdo mi říkal, že to včera večer bylo ve zprávách. Myslela jsem, že je ještě ve vězení.“

„Byl už šest neděl venku.“

Tvář jí zrudla. „Tak to je typické,“ štěkla. „Pět lidí mrtvých a on je zpátky na svobodě.“

„Ne tak docela,“ řekla jsem. „Mohly bychom si někde popovídat?“

„O čem? O mé sestře? Bylo jí osmatřicet, skvělá ženská. Useklo jí to hlavu, když přejel na červenou a navezl se do nich. Její manžel byl na místě mrtvý. Tonyho sestřičku to rozmačkalo. Bylo jí šest, malé děcko.“ Zprudka uťala větu, protože si náhle uvědomila, že zvýšila hlas. Několik lidí opodál se zastavilo a dívalo se na nás.

„Kdo byli ostatní? Znala jste je?“ zeptala jsem se.

„Vy jste detektiv. Zjistěte si to.“

V sousední uličce se s jejím pohledem střetla tmavovlasá žena v pruhované zástěře. Neotevřela ústa, ale výraz říkal: „Je všechno v pořádku?“

„Odskočím si,“ řekla jí Ramona. „Budu vzadu, kdyby mě Tricia hledala.“

Tmavovlasá žena na mě krátce pohlédla a pak sklopila oči. Ramona mířila ke dveřím na druhém konci místnosti. Šla jsem za ní. Ostatní zákazníci ztratili zájem, ale já měla pocit, že mě čeká nepříjemná scéna.

Když jsem vešla dozadu, Ramona třesoucíma se rukama hrabala v kabelce. Otevřela kapsičku na zip a vytáhla lahvičku prášků. Jeden vyndala, přelomila a zapila polovinu hltem studené kávy z hrnku se svým jménem. Pak se rozmyslela a vzala si i druhou polovinu.

Řekla jsem: „Promiňte, je mi líto, že to musím připomínat…“

„Neomlouvejte se,“ odsekla. „To nepomůže.“ Hledala v kabelce, až našla tvrdou krabičku winstonek. Vytáhla cigaretu, několikrát s ní poklepala na nehet palce a pak ji zapálila zapalovačem, který strčila do kapsy zástěry. Levou paží si objala pas a opřela si o ni pravý loket, aby mohla držet cigaretu u úst. Zdálo se, že jí oči ztmavly, a upřela na mě neomalený, nevlídný pohled. „Co chcete?“

Cítila jsem, jak rudnu. Najednou byly peníze nemístné a stejně se mi to zdálo jako příliš malá suma. „Mám pro Tonyho Gahana šek. John Daggett mě požádal, abych ho doručila.“

Její úsměv byl přezíravý. „Ale, tak šek. Na kolikpak? Je to na jednu hlavu, nebo úhrnná splátka za celý náklad?“

„Paní Westfallová,“ řekla jsem trpělivě.

„Můžete mi líkat Ramono, drahoušku, když je to taková důvěrná záležitost. Mluvíme o lidech, které jsem měla na celém světě nejradši.“ Zhluboka zatáhla z cigarety a vyfoukla kouř ke stropu.

Zdusila jsem v sobě podrážděnost a ovládla svou reakci. „Chápu, že je to téma bolestné,“ řekla jsem. „Vím, že to, co se stalo, se nedá ničím nahradit, ale John Daggett udělal gesto, a ať si o něm myslíte, co chcete, Tonymu by se ty peníze možná hodily.“

„My se o něho staráme docela dobře, děkuji. Nepotřebujeme nic od Johna Daggetta, ani od jeho dcery, ani od vás.“

Jela jsem dál přímo proti její zlobě, jako plavec proti zmítajícímu se příboji. „Nechte mě nejdřív domluvit. Daggett ke mně minulý týden přišel s šekem vystaveným na Tonyho jméno.“

Chtěla něco říct, ale zvedla jsem ruku. „Prosím,“ řekla jsem.

Ztichla a nechala mě pokračovat.

„Dala jsem šek do sejfu, než se mi podaří zjistit, jak ho doručit podle úmluvy. Je mi jedno, jestli ho hodíte do smetí, ale ráda bych udělala, co jsem slíbila, totiž postarala se, aby ho Tony Gahan dostal. Teoreticky by s ním měl podle libosti naložit Tony, proto bych byla ráda, kdybyste nejdřív promluvila s ním, než něco uděláte.“

Zamyslela se nad tím s očima upřenýma do mých. „Kolik to dělá?“

„Pětadvacet tisíc. To není málo na Tonyho vzdělání nebo na cestu do ciziny.“

„Já rozumím,“ přerušila mě. „Teď mi snad dovolíte, abych vám řekla svoje. Chlapec je u nás skoro tři roky. Je mu patnáct let a myslím, že od té nehody nespal plných osm hodin. Má migrény, kouše si nehty. Známky má špatné, školní docházku děsnou. A to je kluk s nadnormálním I.Q. Je z něho troska, a to z něho udělal John Daggett. Tohle nemůže Tonymu nikdy nikdo nijak vynahradit.“

„To chápu.“

„Ne. To nechápete.“ Oči se jí náhle zalily slzami. Mlčela a ruce se jí teď třásly tak hrozně, že sotva donesla winstonku k ústům. Podařilo se jí opět zatáhnout. Zápasila o sebevládu. Ticho se prodlužovalo. Zdálo se, že se otřásla, a já mohla doslova sledovat, jak uklidňující prášek zabírá. Trhnutím se otočila, upustila cigaretu a šlápla na ni. „Dejte mi číslo, kde vás mohu zastihnout. Promluvím si s manželem a uvidím, co řekne.“

Podala jsem jí navštívenku, ale nejdřív jsem na ni zezadu napsala adresu a číslo domů, pokud by mě potřebovala sehnat tam.

11

Když jsem se rozešla s Ramonou Westfallovou, stavila jsem se doma a převlékla se do punčocháčů, střevíců na nízkém podpatku a svých víceúčelových šatů. Mám je už pět let a jsou z nějakého čarodějného materiálu, který se nemačká, neplihne a není na něm vidět špína. Dají se schumlat na velikost kapesníku a bez úhony strčit do kabelky Dají se taky přeprat v jakémkoli umyvadle a přes noc uschnou. Jsou černé, lehké, mají dlouhé rukávy, zip na zádech a asi by se měly nosit s „doplňky“, což je pojem ženského odívání, který jsem nikdy nepochopila. Nosím t šaty „tak, jak jsou“, a vždycky se mi zdají dobré. Čas od času si mě v nich někdo uznale prohlídne, ale třeba je to jen okamžik překvapení nad tím, že mě vidí v něčem jiném než v džínsách a vysokých botách.

Pohřební ústav Wynington-Blake: POHŘBY, KREMACE A PŘEPRAVA, PRO KAŽDÉ VYZNÁNÍ, je na východní straně města v stinné boční ulici, kde se dobře parkuje. Původně se stavěl jako usedlost a zachoval si vzhled pěkného rodinného domu. Celé přízemí je samozřejmě přeměněno v šest prostorných pokojů, v každém stojí kovové skládací židle a každý nese nějaké vznešené pojmenování.

Pán, který mě uvítal, nějaký pan Sharonson, měl tlumený tmavomodrý oblek, neutrální výraz a hovořil polohlasem. John Daggett je vystaven v Meditaci, první dveře vlevo po chodbě. Rodina je v Kapli vycházejícího slunce, zamumlal, kdybych si chtěla počkat. Podepsala jsem se. Pan Sharonson se decentně vzdálil a já si mohla dělat, co jsem chtěla. Místnost měla okolo stěn židle, truhla byla v ose. Byly tam dvě větévky bílých mečíků, které jaksi vypadaly jako neposkvrněný švindl dodaný pohřebním ústavem a ne jako věnce poslané těmi, kteří truchlí nad Daggettovým odchodem. Zněla tu reprodukovaná varhanní hudba, téměř neslyšný sluchový návod, který měl vyvolat myšlenky o pomíjivosti života.

Po špičkách jsem přešla místnost, abych se na Daggetta podívala. Barva a vzhled jeho kůže připomínaly panenku plaváčka, kterou jsem měla jako dítě. Jeho rysy vypadaly zploštěle. Měla jsem podezření, že je to vedlejší účinek pitvy. Když někomu sloupnete obličej, je těžké ho zase natáhnout zpátky. Daggettův nos seděl nakřivo, jako když se obléká polštář a šev trochu ujede.

Zaslechla jsem za sebou šustot a vpravo ode mě se vynořila Barbara Daggettová. Chviličku jsme spolu stály beze slova. Nevím, proč tak lidé stávají a prohlížejí si mrtvé. Má to asi stejný smysl jako vzdávat poctu lepenkové krabici, ve které jste si kdysi přinesli své nejmilejší boty. Nakonec něco zamumlala a odvrátila se. Zamířila ke klenutému vchodu, kudy právě vstupovali Eugene Nickerson a Essie Daggettová.

Essie měla tmavomodré úpletové šaty z umělého hedvábí, mohutné paže dolíčkované bledým masem. Vlasy vypadaly čerstvě „nadělané“, nafouklé a husté, zlakované do turbanu zvlněné šedi. Eugene v tmavém obleku ji vedl za loket. Pracoval s její paží jako s kormidlem lodi. Jednou pohlédla na rakev a široká kolena se jí podlomila. Barbara a Eugene ji zachytili, než se stačila skácet na podlahu. Dovedli ji k čalouněné židli a spustili na sedadlo. Vylovila kapesník a přitiskla si ho k ústům, jako by si chtěla čichnout chloroformu.

„Sladký Pane Ježíši,“ zamňoukala s očima bolně obrácenýma vzhůru. „Beránku Boží…“ Eugene ji začal poplácávat po ruce a Barbara si sedla vedle ní a jednou paží ji ochranným gestem objala.

„Mám jí přinést trochu vody?“ zeptala jsem se. Barbara přikývla a já zamiřila ke dveřím. Pan Sharonson vycítil, že se něco děje, a zjevil se s tázavým výrazem. Přednesla jsem mu prosbu a on kývl. Odešel z místnosti a já jsem se vrátila k paní Daggettové. Docela pěkně řádila, obracela hlavu sem a tam a recitovala biblické texty zvýšeným hlasem. Barbara a Eugene se ji pokoušeli uklidnit a vyrozuměla jsem, že Essie projevila silnou touhu vrhnout se do rakve k svému milovanému. Byla bych jí pomohla.

Pan Sharonson se vrátil s papírovým kelimkem plným vody. Barbara ho vzala a přidržela Essii u úst. Ta ucukla hlavou, jako by odmítala přijmout i tuhle malou útěchu. „V noci na svém loži hledala jsem toho, kteréhož miluje má duše,“ zapěla. „Hledala jsem ho, však nenalezla. Vstanuf a půjdu po ulicích města a na širokých cestách hledati budu toho, kteréhož miluje má duše. Strážní, kteří obcházejí město, nalezli mne… Pane na nebi… Ó Bože…“

S překvapením jsem si uvědomila, že cituje úryvky z Písně písní, které jsem si vybavovala z někdejších dnů metodistické nedělní školy. Tahle část Bible se nikdy nedávala číst dětem, protože se považovala za příliš nemravnou, ale mě vážně zajímala představa muže s nohama jako mramorové sloupy stojící na podstavcích z pěkného zlata. A také mě upoutaly nějaké řeči o mečích a stehnech. Myslím, že jsem tam vydržela tři neděle, než tetu požádali, aby mě odvedla přes ulici k presbyteriánům.

Essie se přestávala ovládat a vybičovávala se do takového stavu vzrušení, že jí museli Eugene a pan Sharonson pomoci na nohy a odvést ji z místnosti. Slyšela jsem, jak její výkřiky slábnou, když ji odváděli chodbou. Barbara si unaveně zamnula tvář. „Pane Bože. Na matku se dá spolehnout,“ řekla. „Jak se vám vedlo?“

Sedla jsem si vedle ní. „Tohle asi není nejlepší čas na rozhovor,“ řekla jsem.

„S tím si nedělejte starosti. Uklidní se. Viděla ho prvně až teď. Nahoře je nějaký salónek. Chvilku si odpočine a bude jí dobře. A co Ramona Westfallová? Mluvila jste s ní?“

Vylíčila jsem jí svůj krátký rozhovor a převedla jsem řeč na to, co mě skutečně v tu chvíli zajímalo, totiž na ostatní dvě oběti nehody. Barbara zavřela oči. Zjevně to pro ni byla bolestná věc.

„Jedna byla malá kamarádka Hilary Gahanové. Jmenovala se Megan Smithová. Její rodiče tu určitě pořád bydlí. Najdu adresu a telefonní číslo, až přijdu domů. Její otec se jmenuje Wayne. Ulici jsem zapomněla, ale asi bude v seznamu.“

Vzala jsem si zápisník a poznamenala si jméno. „A ten pátý?“

„Nějaký kluk, který je stopnul. Sebrali ho na nájezdu dálnice, že ho svezou do města.“

„Jak se jmenoval?“

„Doug Polokowski.“

Zůstala jsem zírat. „Děláte si legraci.“

„Proč? Vy ho znáte?“

„Polokowski je pravé příjmení Billyho Pola. Má ho v trestním rejstříku.“

„Myslíte, že jsou příbuzní?“

„Skoro nevyhnutelně. Ve městě je jen jedna rodina Polokowských. Musí to být bratranec nebo bratr, prostě někdo od nich.“

„Ale já myslela, že Billy Polo má být tátův nejlepší přítel. To nechápu.“

Pan Sharonson se vrátil do místnosti a zachytil její pohled. „Vaše matka se po vás ptá, slečno Daggettová.“

„Běžte,“ řekla jsem. „Zatím mám co dělat. Zavolám vám později domů.“

Barbara šla za panem Sharonsonem a já do vstupní haly, kde jsem si řekla o telefonní seznam. Wayne a Marilyn Smithovi byli uvedeni na Temple Drive v Colgate, kousíček od Stanley Place, jestli si to dobře pamatuji. Uvažovala jsem, jestli mám nejdňív zavolat, ale byla jsem zvědavá, jak zareagují na Daggettovu smrt, pokud o ní ještě neslyšeli. Zastavila jsem u pumpy a pak jsem vyjela na dálnici.

Smithův dům byl jediný odlišný v dvanáctiblokovém okruhu úplně stejných domků a hádala jsem, že to bude původní farma uprostřed někdejšího citrusového háje. Pořád ještě bylo vidět pomerančovníky v nepravidelných řadách, nyní přerušovaných točitými silničkami, oplocenými pozemky a základní školou. Poštovní schránka Smithových byla malou replikou domu a popisné číslo bylo vyražené ze silného borového prkénka; natřené na tmavo a viselo nad schůdky verandy Samotný dům byl dřevěný, patrový, s vysokými úzkými okny a břidlicovou střechou. Za domem se prostírala rozlehlá zeleninová zahrada a za ní garáž. Na javoru, který rostl ve dvoře, visela pneumatika na provaze. Všude kolem stály pomerančovníky. Vypadaly pokroucené a neplodné, jako když mají roky, kdy rodily, dávno za sebou. Asi bylo levnější nechat je stát než je vykořeňovat. Řádka chlapeckých kol v držáku na verandě naznačovala přítomno st mužského potomstva nebo zasedání cyklistického klubu.

Zvonek tvořila kovová kroucenina uprostřed dveří. Jednou jsem za ni zatáhla a řezavě zařinčela. Stejně jako u Christopherových byla horní polovina dveří zasklená, takže jsem viděla dovnitř – vysoké stropy; navoskované borové podlahy, pohozené koberečky z odstřižků a raně americké starožitnosti, které mému necvičenému oku připadaly pravé. Na stěnách visely pokrývky sešívané z čtverečků, seprané do bledých odstínů fialové a modré. Na kolících vlevo visela spousta dětských bund a pod nimi boty do deště.

Po schodech seběhla žena v džínsách a příliš velké bílé košili. Jednou rukou jela po zábradlí. Rychle se na mě usmála a otevřela dveře.

„Dobrý den. Vy jste Larryho maminka?“ Okamžitě vyčetla z mého výrazu, že nemám potuchy, o čem mluví. Rychle se zasmála. „Asi ne. Kluci se vrátili z kina před půl hodinou a čekáme, až si pro Larryho přijde matka. Promiňte.“

„To nic. Já jsem Kinsey Millhoneová,“ řekla jsem, „jsem soukromý detektiv tady z města.“ Podala jsem jí navštívenku.

„Můžu vám v něčem pomoct?“ Bylo jí asi pětatřicet a světlé vlasy měla stažené dozadu v nešikovný uzel. Byla tmavooká a zdravě opálená jako člověk, který pracuje venku. Představovala jsem si, že je to matka, která dětem zakazuje jíst rafinovaný cukr a sleduje, na jaké televizní pořady se dívají. Nikdy nevím, jestli se taková bdělost vyplácí, nebo ne. Mám sklon dívat se na děti stejně jako na psy a dávám přednost tichým, chytrým a vychovaným.

„John Dagget byl zabit tady ve městě v pátek v noci,“ řekla jsem.

Něco se jí mihlo v obličeji, ale třeba to bylo jen pomyšlení, že se zas ozývá bolavý námět. „To jsem neslyšela. Co se mu stalo?“

„Vypadl z loďky a utopil se.“

Krátce o tom uvažovala. „To není tak zlé. Říká se, že utopení je dost lehká smrt, ne?“ Řekla to lehkým tónem a s příjemným výrazem. Až za chviličku jsem si uvědomila surovost toho citu. Jaká muka mu asi přála?

„Většina z nás nemá možnost si vybrat svou smrt,“ řekla jsem.

„Má dcera ji rozhodně neměla,“ řekla štiplavě. „Byla to nehoda, nebo ho někdo trochu přistrčil?“

„To se právě snažím zjistit,“ řekla jsem. „Slyšela jsem, že přijel z Los Angeles v pondělí, ale zdá se, že nikdo neví, kde ten týden strávil.“

„Tady ne, to vás ujišťuji. Kdyby ho Wayne jen uviděl, tak by…“ Slova skončila v drobném úsměvu a tón byl téměř laškovný. „Chtěla jsem říct, že by ho zabil, ale nemyslela jsem to doslova. Nebo možná ano. Asi bych neměla mluvit za Wayna.“

„A co vy? Kdy jste ho viděla naposled?“

„Nemám tuchy. Nejmíň před dvěma lety.“

„U soudu?“

Zavrtěla hlavou. „Nebyla jsem tam. Wayne tam jeden den odseděl, ale pak už nemohl. Myslím, že jednou mluvil s Barbarou Daggettovou, ale od té doby určitě nic nebylo. Jaksi předpokládám, že ten člověk byl zavražděn. To chcete naznačit?“

„Je to možné. Policie si to zřejmě nemyslí, ale doufám, že změní názor, jestli seženu nějaké důkazy. Mám dojem, že hodně lidí si přálo, aby byl Daggett mrtvý.“

„Já rozhodně. Mám z té zprávy radost. Někdo ho měl zabít, hned jak se narodil,“ řekla. „Chcete jít dál? Nevím, co vám můžu povědět, ale aspoň si můžeme udělat pohodli.“ Ještě jednou mrkla na mou obchodní navštívenku, aby si utvrdila jméno, a pak ji strčila do kapsy košile.

Podržela dveře a já přešla přes práh. Zůstala jsem stát a čekala, kam mě zavede. Do obýváku.

„Byli jste s manželem v pátek doma?“

„Proč? Jsme podezřelí?“

„Ještě se to ani formálně nevyšetřuje,“ řekla jsem.

„Já byla tady. Wayne pracoval přesčas. Je účetní revizor.“

Pokynula ke křeslu. Posadila jsem se. Sedla si na gauč, docela uvolněně. Na pravém zápěstí měla tenký zlatý náramek a začala jím otáčet, aby narovnala překroucený řetízek. „Vy jste Johna Daggetta někdy viděla?“ zeptala se.

„Jednou. Minulou sobotu přišel ke mně do kanceláře.“

„Aha. To ho určitě pustili na podmínku. Odseděl si svých deset minut.“

Neřekla jsem nic, a tak pokračovala.

„Co dělal v Santa Terese? Vrací se na místo činu?“

„Snažil se najít Tonyho Gahana.“

To ji zřejmě pobavilo. „Kvůli čemu? Asi mi po tom nic není, ale jsem zvědavá.“

Její postoj, který byl zvláštní směsí zloby a pobavenosti, mě vyváděl z míry. „Nevím přesně, jaké měl úmysly,“ řekla jsem opatrně. „Historka, kterou mi pověděl, stejně nebyla pravdivá, takže ani nestojí za opakování. Vyrozuměla jsem, že chce dát nějakou náhradu.“

Úsměv jí pohasl a upřela na mě tmavé oči s výrazem, ze kterého mě zamrazilo. „Za to, co ten člověk udělal, neexistuje žádná ‚náhrada‘. Megan zahynula hrozně. Bylo jí pět a půl roku. Vylíčil vám to někdo dopodrobna?“

„Mám v autě výstřižky z novin. Také jsem mluvila s Ramonou Westfallovou a ta mi to řekla,“ lhala jsem ze všech sil. Nechtěla jsem slyšet o Meganině smrti. Cítila jsem, že bych to nesnesla, ať to bylo jakkoliv „Udržujete styky s ostatními rodinami?“

Chviličku jsem si myslela, že ji nedokážu rozptýlit. Bude mi tu vykládat nějakou hrůzostrašnou historii, na kterou nikdy nezapomenu. Ve tváři jako by jí hrály kruté vidiny. Zarazila se a její výraz podstoupil proměnu, která předchází slzám – nos jí zčervenal, ústa změnila tvar, koutky se na obou stranách stáhly dolů. Pák se ovládla a pohlédla na mě zakalenýma očima. „Promiňte. Cože?“

„Zajímalo mě, jestli jste poslední dobou mluvila s ostatními. S paní Westfallovou nebo s Polokowskými.“

„Nemluvila jsem skoro ani s Waynem. Meganina smrt nás prakticky oddělala.“

„A co vaše ostatní děti? Jak to nesou?“

„Rozhodně líp než my. Lidi vždycky říkají: ‚Aspoň ještě máte kluky.‘ Jenomže tak to nefunguje. Nemůžete jedno dítě nahradit druhým.“ Dodatečně vytáhla papírový kapesník a vysmrkala se.

„Mrzí mě, že jsem to všechno musela zase oživit,“ řekla jsem. „Nikdy jsem děti neměla, ale neumím si představit nic bolestnějšího než ztratit dítě.“

Vrátil se jí úsměv, nakratičko a hořce. „Povím vám, co je horší. Vědět, že existuje člověk, který sedí pár měsíců v kriminále za ‚zabití při autonehodě‘, když zavraždil pět lidí. Víte, kolikrát ho do té nehody sebrali za řízení v opilosti? Patnáctkrát. Zaplatil pár pokut. Plácli ho přes ručičku. Jednou seděl třicet dní, ale většinou…“ Přerušila se a pak změnila tón. „A co. Co na tom záleží? Nic se stejně nezmění a nikdy to nekončí. Řeknu Waynovi, že jste se tu stavovala. Třeba ví, kde Daggett byl.“

12

Seděla jsem v autě a třásla se. Nevzpomínala jsem si, kdy ve mně rozhovor vyvolal takové napětí. Daggett musel být zavražděn. Prostě jsem si neuměla představit, že by to mohlo být jinak. Ale nějak jsem si nemohla ujasnit myšlenky. Obvykle se mi zdá morální stránka vraždy jasná. Bez ohledu na nedostatky oběti je vražda nesprávná a trest nad pachatelem by raději měl být pořádný, aby vyvážil závažnost zločinu. V tomhle případě se zdál takový pohled zjednodušující. Daggett byl ten, kdo vychýlil svět z osy. Kvůli němu zemřelo pět lidí, takže jeho smrt bez ohledu na nástroj vracela planetu zpátky na místo a obnovovala jakýsi mravní řád. V tu chvíli jsem pořád nevěděla, jestli byla jeho touha dát náhradu upřímná, nebo jestli to byl nějaký pracný švindl. Věděla jsem jen to, že jsem se chytila do smyčky a musím sehrát nějakou úlohu, i když ještě nevím jakou.

Nastartovala jsem a zamířila domů. Obloha se už zase mračila. Bylo po páté a zdálo se, že po úbočí hory se krade předčasný soumrak. Zastavila jsem před svým bytem a vypnula zapalování. Mrkla jsem na okna, která byla tmavá. Byla jsem podrážděná a ještě se mi nechtělo domů. Z náhlého popudu jsem znovu nastartovala a zamířila k pláži, kam mě táhla slaná vůně ve vzduchu. Třeba mi od neklidu pomůže procházka.

Zaparkovala jsem na jednom městském parkovišti, stáhla si střevíce a punčocháče a hodila je na zadní sedadlo i s kabelkou. Zapnula jsem si větrovku na zip a zamkla auto. Klíče jsem strkala do kapsy, když jsem křižovala stezku pro kola k pláži. Oceán byl stříbřitý, ale narážející vlny byly blátivě hnědé a písek na linii příboje byl posetý balvany. Byla to zimní pláž, tmavé skály se přesouváním pobřežních písků vynořily na povrch. Nad hlavou se mi vznášeli racci a vyhlíželi v hřímajících vlnách něco živého k snědku.

Šla jsem po mokrém písku a vítr mě bušil do zad. Nějaký surfař se držel příčného břevna na jasně zelené plachtě, hrbil se proti síle větru a jeho prkno letělo k pláži. Do zátoky funěly dvě velké rybářské lodi. Kolem dokola bylo cítit naléhavost a hrozbu – v rozervané běli bouřkového příboje, v tmavnoucí šedi oblohy. Na druhém konci přístavu se oceán nelítostně hnal proti pobřeží a bil do vlnolamu se zlostnou jednotvárností. Tříšť vylétala při nárazu jako raketa přímo vzhůru a vějířově se rozlévala po hrázi. Div že jsem neslyšela pleskání, jak jedna vlna za druhou naráží na betonový chodníček na pobřežní straně.

Minula jsem vchod do přístavu. Vpředu se pláž rozšiřovala a uhýbala vlevo k zátoce, kde se ve větru kývaly holé stěžně plachetnic jako metronomy. Písek tu byl měkčí a také hlubší, takže chůze začínala být namáhavá. Otočila jsem se a šla několik kroků zpátky. Snažila jsem se zorientovat. Někde v těchto místech se na pláži našlo Daggettovo tělo. Ve zprávách byl jen krátký záběr a já doufala, že se mi to místo teď podaří určit. Myslela jsem, že to asi bude na téhle straně od přístaviště loděk. Přede mnou a vpravo byl dětský koutek s prolézačkami a ohrazený prostor s mělkým bazénem.

Ve zprávách bylo vidět v pozadí kus bagru přeťatý vlnolamem a řadou skal. Brodila jsem se dál, až jsem měla všechny tři věci srovnané ve stejné sestavě. Suchý písek byl pošlapaný a byly tam stopy toho, že pláž přejelo vozidlo. Tam, kde vlny pleskaly o pobřeží, byly všechny stopy činnosti zahlazeny. Pátrači jistě místo činu aspoň zběžně prohledali. Obhlížela jsem to tam, aniž bych čekala, že najdu „důkazový materiál“. Když někoho zabiješ tím, že ho opilého vyhodíš z loďky, není třeba se pak zbavovat nějakých zrádných stop. Samotnou loďku nechali volně plout a podle toho, co říkal Jonáš, musela vyplavat na břeh blíž k přístavní hrázi.

Nasávala jsem opojnou vůni moře, pozorovala neklidné vzdouvání vln a pomalu se otáčela, až jsem byla zády k oceánu a hleděla na řadu motelů na druhé straně bulváru. Daggett zřejmě zemřel někdy mezi půlnocí a pátou ráno. Uvažovala jsem, jestli by stálo za to hledat v sousedství svědky. Bylo samozřejmě možné, že Daggett přeřízl lano loďky sám a odvesloval z přístavu bez doprovodu. Při koncentraci 0,35 alkoholu v krvi se to zdálo nepravděpodobné. Když dosahuje koncentrace alkoholu v krvi 0,40 procenta, opilec je v podstatě ve stavu hlubokého znecitlivění a není schopen takového výkonu jako práce s veslem. Mohl se nejdřív vymotat z přístavu a pak sedět v houpající se loďce a opít se do němoty, ale to jsem si nedovedla představit. Stále jsem si představovala někoho s ním… čeká, pozoruje… a nakonec ho chytí za nohy a překotí dozadu. „Lekce v kotoulu nazad, Daggette. Sakra, nezvlád jsi to. Máš smůlu, chlapeku. Je po tobě.“

Dostat ho do loďky, i když byl opilý, mohl být oříšek, ale ostatní musela být hračka.

Mrkla jsem napravo. Starý vandrák s nákupním vozíkem prohrabával kontejner na smetí. Přešla jsem písek a zamířila k němu. Když jsem se blížila, viděla jsem, že má pleť skoro šedivou od nastřádané špíny, ošlehanou větrem a zardělou nedávným opálením nebo vínem Mogen David… Mocnej Děs 20-20, jak se mu říká mezi ožralky. Vypadal na víc než na sedmdesát a objem mu dodávaly vrstvy šatstva. Na hlavě měl hlídačskou čepici a zpod ní mu visely šedivé vlasy jako provázky z mopu. Byl cítit pižmem jako starý buvol. Zápach se z jeho těla linul téměř viditelnými vlnami, jako z karikatury skunka.

„Brejden,“ řekla jsem.

Pokračoval a nevšímal si mě. Vytáhl střevíce na jehlách, krátce je prohlédl a pak je strčil do jedné ze svých igelitových tašek. Dva dny staré noviny ho nezaujaly. Plechovky od piva? Ano, ty se mu zřejmě líbily. Zavírací krabičku od MacDonaldova smaženého kuřete zavrhl. Sukně? S kritickým pohledem ji zvedl a pak ji vrazil do tašky k botám. Někdo zahodil umělohmotný plážový míč s proraženou dírou. Stařík jej dal stranou.

„Slyšel jste o tom chlapovi, co ho včera našli v příboji?“ zeptala jsem se. Bez odpovědi. Připadala jsem si jako zjevení, které ho volá ze záhrobí. Zvýšila jsem hlas. „Slyšela jsem, že ho někdo zpozoroval a zavolal poldy. Nevíte náhodou kdo?“

Asi se mu o tom nechtělo mluvit. Rozhodně se vyhýbal zrakovému kontaktu. Neměla jsem u sebe kabelku, takže jsem neměla ani obchodní navštívenku, ba dokonce ani dolar jako doporučující dopis. Nezbývalo mi než to vzdát. Šla jsem. To už se propracoval kus do hlubin popelnice a hlava mu skoro zmizela. Tak tohle byla má technika výslechu.

Než jsem došla zpátky na parkoviště, setmělo se, a tak jsem si všimla, že něco není v pořádku, dlouho předtím, než jsem si uvědomila co. Dveře mého auta na straně spolujezdce byly pootevřené. Zůstala jsem stát.

„Ale ne,“ řekla jsem.

Blížila jsem se opatrně, jako by v autě mohla být bomba. Vypadalo to, že někdo vrazil do větracího okénka ramínko a pokoušel se vypáčit zámek. Když se mu to nepovedlo, vyrazil ten prevít prostě okno na straně spolujezdce a otevřel si dveře. Přihrádka na rukavice byla dokořán a obsah se válel po předním sedadle. Kabelka byla pryč. To vyvolalo záblesk podráždění rychle následovaný děsem. Trhla jsem sedadlem dopředu a vytáhla aktovku. Řemen, který ji zavíral, byl přeříznutý a má pistole byla pryč.

„Ale ne,“ zakvílela jsem. Dala jsem průchod řadě silných slov. Na střední škole jsem chodívala s darebáky, kteří mě naučili dokonale klít. Vyzkoušela jsem některé kombinace, které mě už léta nenapadly. Měla jsem vztek na sebe, že jsem to nechala na očích na sedadle, a vztek na toho lumpa, co mě okradl. Bylo to jedno z posledních aut, které zůstalo na parkovišti, a zřejmě vynikalo jako maják. Zabouchla jsem dveře auta a zamířila přes ulici, pořád bosa, a gestikulovala jsem a mumlala si jako pomatená. Neměla jsem ani drobné na to, abych zavolala poldy.

Opodál byl stánek s hamburgery a umluvila jsem kuchaře, aby mi tam zavolal. Pak jsem šla zpátky a čekala, až přijedou černobílí. Strážníky Pettigrewa a Gutierrezovou (Geralda a Marii) jsem poznala před několika měsíci, když v mém sousedství prováděli zatčení.

Teď ona zapisovala hlášení a on vydával soucitné zvuky. Nějak se jim povedlo mě trochu utěšit, a zavolali ohledače místa činu, který ochotně přišel a práškem hledal otisky. Všichni jsme věděli, že je to zbytečné, ale hned jsem se cítila líp. Pettigrew řekl, že zjistí v počítači sériové číslo mé pistole, která byla naštěstí registrovaná. Třeba se časem objeví v zastavárně a dostanu ji zpátky.

Mám svůj malý poloautomatický revolver hrozně ráda. Měla jsem ho roky… dárek od tety, která mě vychovala po smrti mých rodičů. Ta zbraň byla moje dědictví, představovala zvláštní pouto mezi námi. Teta mě naučila střílet, když mi bylo osm. Nikdy se nevdala, nikdy neměla vlastní děti. Na mně uplatnila svou spoustu zvláštních představ o utváření ženského charakteru. Domnívala se, že střelba z pistole mě naučí vážit si jednak bezpečí, jednak přesnosti. Pomůže mi také vypěstovat si dobrou souhru ruky a oka, což považovala za užitečné. Učila mě plést a háčkovat, abych se naučila trpělivosti a smyslu pro detail. Odmítla mě učit vaření, protože to považovala za nudu, a jedině bych z toho tloustla. Nadávat se doma smělo, ale ve společnosti těch, kterým by to mohlo vadit, se od nás očekávalo, že si dáme pozor na jazyk. Cvičení bylo důležité. Móda ne. Čtení bylo nezbytné. Dvě ze tří nemocí se vylčí samy, říkala, takže doktory je obecně možné přehlížet s výjimkou nehody. Na druhé straně však nebylo omluvy pro špatné zuby, i když pokládala zubaře za lidi, kteří přicházejí se směšnými nápady ohledně lidských úst. Jeden takový bylo vyvrtat vám všechny staré plomby a nahradit je zlatem. Měla takových předpisů tucty a většinu jich mám v sobě pořád.

Pravidlo číslo jedna, první a nejpřednější, nade všecko a přede vším, byla finanční nezávislost. Žena by nikdy, nikdy, nikdy neměla být finančně závislá na nikom, zejména ne na muži, protože v minutě, kdy je závislá, může být zneužita. S finančně závislými osobami (mladými, starými a chudými) se nevyhnutelně špatně zachází, a nemají odvolání. Žena by vždy měla mít odvolání. Teta věřila, že každá žena by měla získat nějaké dovednosti, které se dají prodat, a čím víc je za ně placená, tím líp. Každá ženská snaha, která nemá konečný cíl zvýšení soběstačnosti, není podstatná. „Jak získat muže“ se vůbec na seznam nedostalo.

Když jsem byla na střední škole, nazývala „vedení domácnosti“ zvedení domácnosti a tleskala mi, když jsem měla čtyřku. Soudila, že by mělo daleko větší smysl, kdyby vedení domácnosti brali kluci a holky měly automechaniku a truhlářství. Nemyslete si, muži (někteří) se jí nemálo líbili, ale neměla zájem o někoho pečovat jako uklízečka nebo chůva. Není ničí matka, říkala, ani moje, a nehodlá se tak chovat. Tohle všechno je upovídané vysvětlení, proč jsem chtěla zpátky svou zbraň, ale tak to je. G. Pettigrewovi ani M. Gutierrezové jsem nic z toho vysvětlovat nemusela. Oba věděli, že jsem byla dva roky u policie a oba chápali hodnotu zbraně.

Když všichni opustili parkoviště, byla úplná tma a zase začínalo pršet. Perfektní.

Dojela jsem domů a začala pořizovat seznam všeho, co si budu muset znova opatřit, včetně řidičského průkazu, poukázky na benzín, šekové knížky a kdovíčeho všeho. Když už jsem byla v tom, nahlásila jsem telefonem ztrátu svých úvěrových karet podle xerokopie, kterou mám doma v zásuvce. S sebou jsem měla jen asi dvacet dolarů v hotovosti, ale ztráta mě popouzela. Vztekla bych se, kdybych o tom déle přemýšlela. Osprchovala jsem se, natáhla džínsy, boty a svetr a šla se k Rosii najíst.

Rosie má podnik kousek ode mě, vede ho sama, je Maďarka, je jí přes šedesát, je malá, má neúměrně mohutnou horní část těla a obarvené rezavé vlasy, které poslední dobou vypadaly jako něco mezi terakotovými dlaždicemi a dýňovou marmeládou v plechovce. Rosie je autokratka – nejde daleko pro slovo, je pánovitá a podezíravá vůči neznámým lidem. Když je v náladě, vaří pohádkově, ale obvykle chce diktovat, co byste měli v dané chvíli jíst. Má potřebu ochraňovat, někdy je štědrá, často rozčilující. Je jako mrzutá babička nejlepší kamarádky, někdo, koho musíte pro klid snášet. Chodím k ní, protože to tam není hogo fogo a mám to k ní jen půl bloku. Rosie má zřejmě pocit, že má pravidelná docházka jí dává právo se mnou zametat…, což je vcelku pravda.

Jakmile jsem ten večer vešla, jednou se na mě podívala, a nalila mi sklenku bílého vína z vlastní zásoby. Odsunula jsem se do svého oblíbeného boxu vzadu. Přepážky jsou vysoké, vyřezané z obyčejné překližky a tmavě natřené, k tomu mají vykroužené bočnice. Vzápětí se u stolu zhmotnila Rosie a postavila přede mě skleničku vína.

„Někdo mi právě vyrazil okénko auta a ukradl mi všecko, na čem mi náleží, včetně pistole,“ řekla jsem.

„Mám pro vás sóska leves,“ ohlásila. „Pak dostanete celerový salát, papričky, Henryho dobré rohlíčky, zelný štrůdl, a když budete hodná a vylížete talíř, tak smažené třešně. Je to na účet podniku, když máte takové trápení, ale při jídle myslete na tohle: kdybyste měla pořádného mužského, nikdy by se vám to nestalo, a víc vám k tomu nepovím.“

Poprvé za kolik dní jsem se od srdce zasmála.

13

V pondělí ráno jsem zahájila pracný proces nahrazování obsahu kabelky. Nejdřív jsem šla na oddělení řidičských průkazů, protože otvírají v osm. Uvedla jsem do pohybu papírování nutné k získání nového řidičského průkazu a zaplatila tři dolary za duplikát. Jakmile otevřeli v bance, uzavřela jsem svůj šekový účet a otevřela si nový. Pak jsem se stavila v bytě a zavolala do Sacramenta do Úřadu pátracích služeb, oddělení pro záležitosti zákazníků, a požádala o ověřenou náhradu za svůj průkaz soukromého vyšetřovatele. Vyzbrojila jsem se hrstí obchodních navštívenek z rezervy a vyhledala starou kabelku, abych měla co nosit, než si budu moci koupit novou. Dojela jsem do drogerie a nakoupila aspoň pár drobností, které s sebou běžně nosím, včetně antikoncepčních pilulek. Taky si budu muset nechat vyměnit okénko v autě. Otrava.

Do kanceláře jsem se dostala skoro až v poledne a na automatu naléhavě blikalo světélko, že tam mám vzkaz. Odhodila jsem ranní poštu a cestou kolem stolu jsem zmáčkla přehrávací knoflík. Když jsem otvírala francouzské okno, aby se vyměnil vzduch, poslouchala jsem volajícího.

„Slečno Millhoneóvá, tady Ferrin Westfall, 555-6790. Mluvili jsme s manželkou o vašem přání mluvit s naším synovcem Tonym, a když se ozvete, nějak to zařídíme. Chápejte, prosím, že nechceme, aby se chlapec rozrušil. Doufáme, že to s ním vyřídíte rozumně.“ Cvaknutí přerušilo spojení. Jeho tón byl chladný, dokonale odpovídající jeho formálnímu, zvládnutému hlasu. Žádné odkašlávání, žádné váhání, žádné zajíkání v přednesu. Uznale jsem zvedla obočí. Tony Gahan je ve schopných rukou. Chudák kluk.

Udělala jsem si hrnek kávy a polovičku jsem ho vypila, než jsem zavolala zpátky. Telefon dvakrát zazvonil.

„PFC, dobrý den,“ řekla žena.

PFC, jak se ukázalo, byla společnost dodávající průmyslové brusné materiály, drtiče, svorky, epoxid, kráječe, nože do mlýnků a přesné nástroje. Vím to, protože jsem se zeptala a ona odpřednášela celý inventář, snad v naději, že něco shora uvedeného kupuji. Požádala jsem o Ferrina Westfalla a dostala jsem za svou žádost poděkování.

Cvaklo to. „Westfall,“ ozval se.

Představila jsem se. Bylo ticho, které (snad) mělo zastrašit. Odolala jsem puzení vyplnit je spoustou zbytečného klábosení, a dovolila, aby odmlka trvala, jak dlouho si bude přát.

Nakonec řekl: „Zařídíme, aby byl Tony k dispozici dnes večer mezi sedmou a osmou, jestliže to vyhovuje.“ Dal mi adresu.

„Výborně,“ řekla jsem. „Děkuji.“ Osle, dodala jsem v duchu. Pak jsem zavěsila.

Zaklonila jsem se na své otáčecí židli a dala si nohy na stůl. Zatím to byl mizerný den. Chtěla jsem zpátky svou kabelku. Chtěla jsem svou pistoli. Chtěla jsem pokračovat v životě a neutrácet čas s těmihle úřednickými nesmysly. Vyhlédla jsem na balkón. Aspoň v tu chvíli nepršelo. Přitáhla jsem si poštu a začala ji probírat. Většinou to byly prospekty.

Zase jsem cítila neklid při pomyšlení na Johna Daggetta a jeho plavbu v přístavu. Včera na pláži se mi zdálo hledání svědků v sousedství zbytečné. Teď jsem si tím nebyla tak jistá. Někdo ho mohl vidět. Opilost na veřejnosti bývá nápadná, zejména v hodinu, kdy nechodí mnoho lidí. Víkendoví hosté se už asi z motelů odhlásili, ale přece by to snad ještě stálo za pokus. Sebrala jsem kabátek a klíče od auta, zamkla kancelář a vzala to po zadních schodech.

Můj volkswagen vypadal čím dál hůř. Je to čtrnáct let starý zrezavělý béžový model s promáčklinami. Teď je na straně spolujezdce vytlučené okénko. Ani při nejlepší vůli to není vznešené vozidlo, ale je zaplacené. Pokaždé, když pomyslím na nové auto, dělá se mi špatně. Nechci mít na krku splátky za auto, zvýšené pojistné a těžké poplatky za registraci. Teď mě stojí registrace pětadvacet dolarů ročně a to mi naprosto vyhovuje. Poplácala jsem blatník a vycouvala. Pak jsem se dala po State Street na jih k pláži.

Zaparkovala jsem na bulváru Cabana přímo proti vchodu do přístaviště. Podél bulváru stojí osm motelů, žádný nemá pokoje za míň než šedesát dolarů za noc. Není sezóna, a přece neměli volná místa. Začala jsem od prvního, Mořského poutníka, kde jsem se představila správci, zjistila, kdo měl v pátek noční službu v recepci, poznamenala si jméno a nechala tam navštívenku s ručně psanou poznámkou na rubu. Stejně jako mnoho jiných stránek mého zaměstnání vyžaduje tohle vyptávání ode dveří ke dveřím zarytou trpělivost a příchylnost k opakování, což opravdu není přirozené. Ale úsilí se musí vynaložit; co kdyby snad někdo někde mohl doplnit podrobnost, která by byla k užitku? Když jsem se dopracovala k poslednímu motelu, vrátila jsem se k autu a jela po bulváru k soukromému přístavu o půl míle dál.

Tentokrát jsem zaparkovala blízko budovy námořní zálohy na parkovišti přilehlém k přístavu. Zdálo se, že kolem není velký provoz. Obloha byla zatažená, vzduch těžký neproměnným pachem čerstvých ryb a nafty. Courala jsem po cestičce kolem nábřeží s jeho čtyřiaosmdesáti akry kójí pro jedenáct set lodí. Do vody vybíhá dřevěné molo s dvěma jízdními pruhy. Nahoře má jeřáb a kladky k zvedání člunů. Viděla jsem palivový přístav a městský přístav pro hosty, kde dva muži uvazovali lana velké motorové lodi, kterou zřejmě právě přivezli.

Vpravo ode mě byla řada přímořských podniků – rybí tržnice s restaurací s mořskou stravou v patře, obchod s potřebami pro námořníky a rybáře, středisko komerčního potápění, dva zprostředkovatelé jacht. Všechna průčelí budov jsou z ošlehaného šedého dřeva se sytě modrými markýzami, které jsou ozvěnou modrých plátěných potahů na loďkách v celém přístavu. Na okamžik jsem postála před výkladní skříní a dívala se na obrázky prodávaných lodí – katamaranů, luxusních jachet s kabinou, šestilůžkových plachetnic. V přístavu je malá populace lidí „žijících na palubě“ – pro něž je jejich loď trvalým obydlím. Ta představa se mi celkem líbí, třebaže si nejsem jistá, jak vypadá realita chemických záchodů uprostřed noci a sprchování v koupelnách soukromého přístavu. Přešla jsem cestičku, opřela se o železné zábradlí a zahleděla se přes vzdušný les holých stěžňů.

Voda sama měla barvu tmavé lovecké zeleně. Velké skály byly ponořené v ponurých hlubinách a vypadaly jako potopené zříceniny. Nebylo vidět mnoho ryb. Zahlédla jsem dva kraby utíkat po balvanech u kraje vody, ale celkově se zdála mělčina studená a neživá, bez mořských živočichů. Na náplavě písku a bláta spočívala láhev od piva. Nedaleko byly uvázány dva čluny přístavní stráže.

Zahlédla jsem řadu veslic uvázaných u jednoho doku dole a to vzbudilo můj zájem. Čtyři soukromé přístavy jsou zamčené a dá se vstoupit jen s klíčem, který vydává kancelář správce přístavu, ale tenhle byl veřejnosti přístupný. Sešla jsem dolů po rampě, abych se podívala víc zblízka. Bylo tam možná pětadvacet lodiček, dřevěných a laminátových, většina osm až deset stop dlouhých. Nemohla jsem vědět, jestli si jednu z nich vzal Daggett, ale jedno se zdálo jasné: kdyby člověk odřízl jednu z těchhle loděk, musel by s ní obveslovat konec doku a přejet celý přístav. Nebyl tu žádný proud a opuštěná lodička by prostě bezcílně narážela do hráze a nikam nedoplula.

Vyšla jsem zpátky nahoru a dala se po cestičce vlevo, až jsem došla k Prvnímu soukromému přístavu. Na dolním konci rampy jsem viděla řetězový plot se zamčenou bránou. Loudala jsem se po cestičce a zkoumala kolemjdoucí. Posléze přišel muž ve středních letech, v jedné ruce klíč, ve druhé tašku s nákupem. Byl sporý a svalnatý, opálený do barvy surové kůže. Měl na sobě bermudy, kecky a volný bavlněný svetr. Ve véčku bylo vidět husté prošedivělé chlupy na prsou.

„Promiňte,“ oslovila jsem ho, „vy tady bydlíte?“

Zastavil se a zvědavě na mě pohlédl. „Ano.“ Obličej měl zvrásněný jako zmačkaný pytlík, vyhlazený k novému použití.

„Vadilo by vám, kdybych šla s vámi do Prvního přístavu? Snažím se něco zjistit o tom člověku, který v sobotu vyplaval na pláž.“

„Ale jistě, pojďte. Slyšel jsem o tom. Loďka, kterou ukradl, patří mému kamarádovi. Já jsem Aaron. Avy?“

„Kinsey Millhoneová,“ řekla jsem a klusala za ním po rampě. „Jak dlouho tu bydlíte?“

„Půl roku. Rozvedli jsme se s manželkou a ona si nechala dům. Je to příjemná změna, žít na lodi. Spousta příjemných lidí. Vy jste policajtka?“

„Soukromý detektiv,“ řekla jsem. „Co děláte vy?“

„Reality,“ řekl. „Jak jste k tomu přišla?“ Zasunul klíč a otevřel branku. Podržel mi ji, abych prošla. Počkala jsem na něj na druhé straně, aby mohl jít napřed.

„Najala mě dcera mrtvého,“ řekla jsem.

„Myslel jsem, jak jste přišla k detektivní práci.“

„Ale, bývala jsem u policie, jenomže se mi to moc nelíbilo. Prosazování zákona bylo fajn, ale byrokracie ne. Teď jsem svůj vlastní zaměstnavatel. Je mi to příjemnější.“

Minuli jsme mračno racků, jež se rychle slétalo k předmětu, který se houpal na vlnách. Vřískání ptáků přitahovalo racky ze vzdálenosti čtvrt míle; hnali se vzduchem jako střely.

„Avokado,“ řekl Aaron mimochodem. „Rackové se po něm můžou utlouct. A tohle je moje.“ Zastavil se u trauleru dlouhého skoro sedmatřicet stop, s dvěma dieselovými motory, značky Chris Craft.

„Panečku, to je krásná loď.“

„Líbí se vám? Vejde se na ni osm lidí,“ řekl potěšeně. Seskočil ke kormidlu, otočil se a podával mi ruku. „Shoďte boty a můžete na palubu, prohlídnout si to tu. Chcete se napít?“

„Radši ne, díky. Ještě toho musím spoustu stihnout. Myslíte, že byste mě mohl představit tomu člověku, co mu ukradli loďku?“

Aaron pokrčil rameny. „V tom vám nepomůžu. Je celý den venku s rybářskou lodí, ale jestli chcete, můžu mu dát vaše jméno a telefonní číslo. Myslím, že policie loďku zabrala. Jestli ji teda chcete vidět, radši se domluvte s nimi.“

Nic jsem od toho neočekávala, ale řekla jsem si, že si pro všechny případy nechám otevřené dveře. Vytáhla jsem obchodní navštívenku, a než jsem mu ji podala, poznamenala jsem na rub své číslo domů. „Prosím vás, ať mi zavolá, jestli něco ví,“ řekla jsem.

„Řeknu vám, s kým byste si mohla promluvit. Běžte o šest stání dál a podívejte se, jestli je doma. Loď se jmenuje Mořská krajina, on Phillip Rosen. Zná všecky zdejší drby. Třeba vám pomůže.“

„Díky.“

Mořská krajina, byla čtyřiadvacetistopá šalupa s dvacetistopým stěžněm, teakovou palubou a laminátovým trupem, který napodoboval dřevo.

Zaklepala jsem na střechu kabiny a zavolala do otevřených dveří. Objevil se Phillip Rosen. Když vycházel, sklonil hlavu. Vypadalo to jako v grotesce: byl to jeden z nejdelších mužů, jaké jsem kdy viděla mimo hřiště na košíkovou. Musel mít přes metr devadesát a byl celý ve zvětšeném měřítku – velké ruce a nohy, velká hlava s kšticí zrzavých vlasů, veliký obličej se zrzavými vousy a knírem, do pasu nahý a bos. Až na otrhané ustřižené džínsy vypadal jako Viking krutě převtělený na loď, která ho není hodna. Představila jsem se a zmínila se, že mě za ním poslal Aaron. Krátce jsem mu řekla, oč mi jde.

„Ne, já jsem je neviděl, ale moje přítelkyně ano. Zrovna sem šla za mnou a minula je na parkovišti. Muže a ženu. Říkala, že dědek byl ožralý jako dělo a hrozně se motal. Té holčičce s ním dalo děsnou práci udržet ho na nohách.“

„Máte potuchu, jak vypadala?“

„Ne, to Dina neříkala. Ale můžu vám dát telefon, jestli se jí na to chcete zeptat sama.“

„To bych ráda,“ řekla jsem. „V kolik to bylo?“

„Řekl bych, že ve čtvrt na tři. Dina dělá servírku v Přístavišti a končí ve dvě. Ten večer nezavírala a sem to trvá pět minut. Cha! Kdyby uměla chodit po vodě, byla by tu přes přístav dřív, než dojde na parkoviště.“

„Nebyla by teď náhodou v práci?“

„V pondělí odpoledne? Možná. Neříkala, jak má tenhle týden směny, ale zkusit to můžete. Našla byste ji v koktejlovém baru Zrzka. Jestli tam je, tak ji nepřehlídnete.“

Což byla pravda. Dojela jsem té půl míle od soukromého přístavu k přístavišti a nechala auto posluhovi, který se stará o parkování u restaurace. Pak jsem vyšla po venkovních schodech na dřevěnou verandu nahoře. Dina právě přecházela od baru ke stolu v koutě s plným tácem margarit. Vlasy měla spíš oranžové než zrzavé. Měly tak mrkvový odstín, že musely být přírodní. Na podpatcích měla asi metr osmdesát, tmavé síťované punčochy a modrý „námořnický“ kostým se sukní, která jí kryla rozkrok. Na hlavě měla připíchnutou námořnickou čepičku a vyzařovalo z ní, že ode dne, kdy dosáhla puberty, pozná levobok od pravoboku.

Počkala jsem, až naservíruje pití a bude se vracet k baru. „Vy jste Dina?“

Tázavě na mě pohlédla. Zblízka jsem jí viděla na obličeji načervenalé pihy a dlouhý úzký nos. Měla falešné řasy jako řádku čárek obkružujících světle oříškové oči, které jí dodávaly překvapený výraz. Trpělivě jsem jí zopakovala krátký výklad toho, o co mi jde. „Kdo je ten starý, to vím,“ řekla jsem. „Ale snažím se zjistit tu ženskou, která s ním byla.“

Dina pokrčila rameny. „Moc vám nepovím. Jen jsem je zahlídla, jak jsem šla kolem. Víte, v přístavu sice jsou světla, ale ne moc. Navíc lilo jak z konve.“

„Kolik jí podle vás bylo?“

„Mladší. Snad kolem dvaceti. Blondýna. Ne moc veliká, aspoň proti němu.“

„Dlouhé vlasy? Krátké? Kyprá? Plochá?“

„Figuru nevím. Měla pláštěnku. Nebo nějaký kabát. Vlasy možná po ramena, ne moc kudrnaté. Takovou hřívu.“

„Hezká?“

Zamyslela se. „Víte, já si vzpomínám jen na to, že se mi na nich něco nezdálo. Jednak že on byl v takovém stavu. Táhnul z něj bourbon. Fuj! Vlastně jsem si myslela, že je to štětka, která ho chce klofnout. Málem jsem jí něco řekla, ale pak jsem usoudila, že mi po tom nic není. On se cítil skvěle, ale však to znáte. Byl tak opilý, že ho mohla obrat o všecko.“

„To taky udělala. Mrtvého už ani víc obrat nejde.“

14

Když jsem vyjela z parkoviště před restaurací, byly dvě a vzduch byl lezavý. Nebo mě snad mrazil jen stínový obraz Daggettovy společnice. Byla jsem napůl přesvědčená, že s ním tu noc někdo byl, a teď se mi to potvrdilo – samozřejmě ne důkaz vraždy, ale nějaký pojem o událostech, které vedly k jeho smrti, lákavý pohled na jeho průvodkyni, „tu druhou“, jejíž přízračnou stopu sleduji.

Podle Dinina popisu mi první vyskočilo jméno Lovelly Daggettové. Její laciný blonďatý zjev ve mně vyvolal dojem, že je štětka, když jsem ji viděla v Los Angeles. Na druhé straně většina žen, na které jsem zatím narazila, byla spiš mladší a světlovlasá – Barbara Daggettová, Billyho sestra Coral, Ramona Westfallová, ba i Marilyn Smithová, matka druhého mrtvého dítěte. Budu muset začít zjišťovat, kde kdo byl tu noc, co se stala vražda. To bude oříšek, protože si nijak nemohu vynutit odpověď. Policajti mají prostředky. Soukromé očko ne.

Zatím jsem zajela do banky a vzala ze sejfu šek. Stavila jsem se v kavárně, zhltla rychlý oběd a odpoledne jsem strávila v kanceláři papírováním. V pět jsem zamkla a jela domů. Do půl sedmé jsem se tam motala a pak jsem se vydala k Ferrinovi a Ramoně Westfallovým, abych se seznámila s Tonym Gahanem.

Westfallovi bydleli v oblasti, která se jmenuje Závěrka, slepá ulice s dvěma řadami živých dubů nedaleko Přírodopisného muzea. Projela jsem kamennou branou do šerého a soukromého ticha. V uličce je jen osm domů, samé viktoriánské, zcela restaurované, uchované v neposkvrněnosti. I teď to kolem vypadá jako malá venkovská obec, nevysvětlitelně uchovaná z minulosti. Pozemky jsou ohrazené nízkými kamennými zídkami, zarostlé bambusem, ozdobnou trávou a kapradím. To už byla úplná tma a Závěrka byla ověnčená mlhou. Vegetace byla hustá, pronikavě voňavá a po nedávném dešti brčálově zelená. Byla tam jen jedna pouliční svítilna a její bledou kouli stínily větve stromů.

Našla jsem číslo, které jsem hledala, zaparkovala na ulici a hledala si cestu po pěšině k předním dveřím. Dům měl barvu tmele, byl dřevěný, přízemní, úhledný, se širokou verandou a bílými okenicemi. Nábytek na verandě byl z bílého proutí, s polštáři v barvě bílé a tmelové. Na dvou viktoriánských proutěných stojanech na květiny stálo mohutné bostonské kapradí. Až moc dokonalé na můj vkus.

Zazvonila jsem a nepodívala se dovnitř oválem leptaného skla ve dveřích. Tušila jsem, že to vevnitř bude vypadat jako v časopise Dům a zahrada, elegantní směs starého, nového a nekonvenčního. Mé vnímání bylo samozřejmě ovlivněno Ferrinovým úsečným jednáním a Ramoniným otevřeným nepřátelstvím. Nedokážu nebýt zaujatá.

Přišla mi otevřít Ramona Westfallová a vpustila mě dovnitř. Zachovala jsem přívětivý tón, ale nezačala jsem omdlévat nad zařízením, i když se při prvním pohledu opravdu jevilo jako bezvadné. Uvedla mě do obývacího pokoje, vzdálila se a zavřela za sebou posuvné dveře s dubovou výplní. Čekala jsem a zarytě hleděla na podlahu. Slyšela jsem v hale tichý hovor. Po chviličce se dveře otevřely, vešel muž a představil se jako Ferrin Westfall… to bych neuhodla. Podali jsme si ruce.

Byl vysoký a štíhlý, s chladným hezkým obličejem a stříbřitými vlasy Oči měl tmavozelené a studené jako voda v přístavu. V hlubinách se dalo tušit cosi potopeného, ale žádné známky života. Měl uhlově šedé kalhoty a měkký šedý kašmírový svetr, který si přímo říkal o pohlazení. Naznačil, že si mám sednout, což jsem učinila.

Chviličku si mě prohlížel a zaznamenával vše, co jsem měla na sobě: vysoké boty, vybledlé džínsy, vlněný svetr, který se začínal na loktech klubat. Byla jsem rozhodnutá, že si jeho nelibost nebudu připouštět, ale dalo mi to práci. Sveřepě jsem na něj civěla a bránila se jeho zdrcujícímu hodnocení tím, že jsem si ho představovala na záchodě se spuštěnými kalhotami.

Nakonec řekl: „Tony hned přijde. Ramona mi říkala o tom šeku. Směl bych se na něj podívat?“

Vytáhla jsem šek z kapsy džíns, uhladila a podala mu jej k prozkoumání. Myslí si, že je padělaný, ukradený nebo jinak falešný? Bedlivě ho prohlédl z jedné i z druhé strany a vrátil jej, zřejmě ubezpečen, že je pravý.

„Proč s tím přišel pan Daggett za vámi?“ zeptal se.

„To opravdu nevím,“ řekla jsem. „Povídal, že se pokoušel Tonyho najít na staré adrese. Když neměl štěstí, požádal mě, abych ho vystopovala a šek doručila.“

„Víte, jak ty peníze získal?“

Opět jsem se přistihla, že mám chuť Daggetta chránit. Tomuhle člověku po tom přece nic není. Asi se chtěl ujistit, že Daggett k penězům nepřišel nějak nekale – přes drogy, prostitutky, prodej psů a koček laboratořím na pokusy.

„Vyhrál je na dostizích,“ řekla jsem. Sama jsem téhle části Daggettova vyprávění moc nevěřila, ale nevadilo mi, dá-li se Ferrin Westfall napálit. Nevypadal o nic přesvědčeněji než já. Změnil téma.

„Chtěla byste být s Tonym raději sama?“

Nabídka mě překvapila. „To ano. Vlastně bych s ním ráda zašla někam na colu.“

To by snad šlo, pokud ho moc nezdržíte. Ráno musí do školy.“

„Jistě. To je od vás velmi milé.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a pan Westfall vstal a přešel pokoj. „To bude Tony,“ řekl.

Dveře se rozjely a vešel Tony Gahan. Vypadal na svých patnáct nezrale. Měřil možná 165 centimetrů a vážil kolem šedesáti kilo. Strýc mě představil. Napřáhla jsem ruku a jakž takž se nám podařilo si je podat. Tony měl tmavé oči, vlasy neurčitě hnědé, pěkně ostříhané, což mi připadalo divné. Většina středoškoláků, které v poslední době vídám, vypadá, jako když si léčí nějakou kožní nemoc. Tušila jsem, že Tonyho účes je ústupek Ferrinovým představám o vkusu, a byla jsem zvědavá, jak mu to sedí.

Choval se úzkostně. Vypadal jako dítě, které se zoufale snaží vyhovět. Vrhl ostražitý pohled na strýce a hledal viditelné pokyny, co se od něho očekává a jak se má chovat. Byl to bolestný pohled.

„Slečna Millhoneová by si s tebou ráda zašla na coca colu, aby si s tebou mohla promluvit,“ řekl pan Westfall.

„Proč?“ zachraptěl. Tony vypadal, že na místě padne, a já si v mžiku vybavila, jak jsem v jeho věku strašně nerada jedla a pila před cizími dospělými. Jídlo představuje celou sérii pastí, když ještě nemáte vypěstované náležité společenské dovednosti. Hrozně nerada jsem zvyšovala jeho stres, ale byla jsem přesvědčená, že v tomhle domě si s ním nikdy slušně nepopovídám.

„Ona ti to vysvětlí,“ řekl pan Westfall. „Samozřejmě nemusíš chodit. Pokud bys raději zůstal tady, prostě to řekni.“

Zdálo se, že Tony nedokáže rozluštit strýcův výrok, který byl na povrch neutrální, ale obsahoval jisté spletité podtóny. Mátlo ho myslím slovo „prostě“ a to „samozřejmě“ mu taky moc nepomáhalo.

Tony po mně sjel pohledem a lehce pokrčil rameny. „Tak dobře. Hned teď?“

Pan Westfall kývl. „Ne nadlouho. Budeš samozřejmě potřebovat bundu.“

Tony vyšel do haly a já za ním. Počkala jsem, až si ze skříně ve zdi vezme bundu.

Myslela bych, že v patnácti snad už umí sám zvážit, jestli bundu potřebuje nebo ne, ale nikdo se o tom se mnou neradil. Otevřela jsem vstupní dveře a podržela mu je. Pan Westfall nás chviličku pozoroval a pak za námi zavřel. Bože, bylo to úplně jako rande. Málem jsem přísahala, že ho přivedu domů do deseti. Absurdní.

Potmě jsme si hledali cestu. „Chodiš na střední školu v Santa Terese?“

„No.“

„Do kterého ročníku?“

„Do druhého.“

Nastoupili jsme do auta. Tony se pokusil stáhnout rozbité okénko na své straně, ale moc mu to nešlo. Do rámu dveří s cinknutím zapadl střep skla. Nakonec to vzdal.

„Co se s tím stalo?“

„Byla jsem nepozorná,“ řekla jsem a víc nevysvětlovala.

Otočila jsem do protisměru a zamířila k Hodinám na State Street, do zapadáku mladistvých, který se obecně považuje za zpustlý, nečistý a zkažený, což taky je… školicí středisko pro mladé násilníky. Chodí sem mládež (určitě zfetovaná) popíjet colu, kouřit marjánku a chovat se zkaženě. Zavedl mě tam jeden sedmnáctiletý překupník drog s růžovými vlasy, který se jmenoval Mike a vydělával víc než já. Od června jsem ho neviděla, ale občas se po něm rozhlížím.

Zaparkovali jsme na malém parkovišti vzadu a vešli zadním vchodem. Je to dlouhá a úzká místnost vymalovaná uhlově šedě, vysoký strop orámovaný růžovým a fialovým neónem. V zakouřeném vzduchu se točí řada pohyblivých předmětů podobných velkým černým hodinovým strojům. Hladina hluku je o víkendech ohlušující, hudba je tak hlasitá, že se třese podlaha. V týdnu je tam ticho a zvláštní důvěrná atmosféra. Našli jsme si stůl a já šla k baru pro dvě coly. Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se a za mnou stál Mike. Pocítila jsem příval vřelosti. „Zrovna jsem na tebe myslela!“ řekla jsem. „Jak se ti vede?“

Přes tváře mu přeletěl růžový stín a věnoval mi pomalý, svůdný úsměv. „Dobře. A co děláte poslední dobou vy?“

„Nic moc,“ řekla jsem. „Máš nádherné vlasy.“ Předtím se honosil střihem na mohawka, velikým růžovým kohoutím hřebenem na prostředku hlavy, s vyholenými boky. Teď měl vlasy upravené do několika fialových ohonů, každý stažený gumičkou, a pýřité konečky odbarvené doběla. Jinak to byl hezký kluk s čistou pletí, zelenýma očima a pěknými zuby.

„Přišla jsem si sem vlastně popovídat támhle s tím… je to tvůj spolužák.“

„Jo?“ otočil se a rychle Tonyho přelétl pohledem.

„Znáš ho?“

„Viděl jsem ho. Nechodí se stejnou partou jako já.“ Vrátil se pohledem k Tonymu. Myslela jsem, že ještě něco dodá, ale ne.

„Co děláš?“ zeptala jsem se. „Pořád kšeftuješ?“

„Já? Kdepak. Přece jsem vám říkal, že jsem toho nechal,“ řekl spravedlivě. Oči samozřejmě naznačovaly pravý opak. Pokud dělá něco nezákonného, stejně o tom nechci vědět, takže jsem to přešla.

„Co škola? Letos končíš?“

„V červnu. Už mám přihlášky na vejšku a všecko.“

„Vážně?“ nevěděla jsem, jestli si ze mě utahuje nebo ne.

Postřehl to. „Já mám dobré známky,“ zaprotestoval. „Nejsem žádný obyčejný školní blbeček. S těma prachama, co mám, můžu jít, kam chci. To je přece účel soukromého podnikání.“

Musela jsem se zasmát. „To jistě.“

„Barmanka“ postavila na pult dvě coly a já jí zaplatila. „Musím zpátky za svým přítelem.“

„Jsem rád, že jsem vás viděl,“ řekl. „Měla byste někdy přijít a dát se mnou řeč.“

„Třeba jo.“ Usmála jsem se a v duchu zavrtěla hlavou. Hošíček flirtuje. Odešla jsem ke stolu, kde seděl Tony. Podala jsem mu colu a sedla si.

„Vy toho kluka znáte?“ zeptal se Tony opatrně.

„Koho? Mikea? Znám.“

Tony zabloudil očima k Mikeovi a zase zpátky a upřel na mě zrak málem s úctou. Třeba přece nejsem taková otrava.

„Říkal ti strýček, o co jde?“ zeptala jsem se.

„Trochu. Říkal, že o tu nehodu a toho starého ožralu.“

„Cítíš se na to, abys o tom mluvil?“

Místo odpovědi pokrčil rameny a vyhnul se mému pohledu.

„Jestli tomu rozumím, ty jsi v tom autě nebyl,“ řekla jsem.

Uhladil si vpředu vlasy ke straně. „Hm. Pohádali jsme se s mámou. Jeli k babičce hledat velikonoční vajíčka a já nechtěl jet.“

„Babička ještě někde ve městě bydlí?“

Zavrtěl se na židli. „V sanatoriu. Je po mrtvici.“

„To je z maminčiny strany?“ To všechno mě sice moc nezajímalo, ale doufala jsem, že se chlapec uvolní a rozmluví.

„Jo.“

„Jaké je to bydlet u strejdy a tety?“

„Jde to. Nic moc. On mě pořád buzeruje, ale ona je hodná.“

„Říkala, že máš problémy se školou.“

„Ano?“

„Jsem jenom zvědavá. Říká, že jsi ohromně chytrý, ale známky že jsou v háji. Zajímalo by mě proč.“

„To kvůli těm šprtům ve škole,“ řekl. „Prostě nemám rád, když se někdo sere do mejch věcí.“

„Skutečně,“ řekla jsem. Chopila jsem se coly. Jeho nepřátelská nálada byla, jako když odpad vrací splašky, a řekla jsem si, že jim dám čas odtéct. Ať si nadává, to je mi jedno. Stejně to umím líp než on.

Když jsem nezareagovala, vyplnil ticho. „Snažím se známky si zlepšit,“ řekl neochotně. „Musel jsem dělat samou blbou matiku a chemii. Proto mi to nešlo.“

„Co máš radši? Angličtinu? Kreslení?“

Zaváhal. „Vy jste nějakej cvokař?“

„Ne, jsem soukromý detektiv. Já myslela, že to víš.“

Zůstal zírat. „To nechápu. Co to má společného s tou nehodou?“

Vytáhla jsem šek a položila ho na stůl. „Ten člověk, co to zavinil, chtěl, abych tě vyhledala a dala ti tohle.“ Vzal šek a zběžně na něj pohlédl.

„Je to šek na pětadvacet tisíc dolarů,“ řekla jsem. „Proč?“

To nevím. Myslím, že John Daggett doufal, že tím nějak nahradí to, co udělal.“

Bylo zřejmé, že je Tony zmaten a že se zlobí. „Já to nechci,“ řekl. „Proč mi to dáváte? Umřela přece taky Megan Smithová a ten druhý kluk, Doug. Ti taky dostávají peníze, nebo jen já?“

„Pokud vím, tak jen ty.“

„Tak si to vemte zpátky. Já to nechci. Já toho starého darebáka nenávidím.“ Hodil šek na stůl a odstrčil jej.

„Podívej se, počkej a nech mě nejdřív něco říct. Záleží na tobě. Opravdu. Tvá teta se kvůli té nabídce urazila a já to chápu. Nikdo tě nemůže donutit, abys ty peníze přijal, jestli je nechceš. Ale vyslechni mě, ano?“

Tony zíral na druhý konec místnosti, tvář zatvrzelou.

Ztlumila jsem hlas. „Tony, je pravda, že John Daggett byl opilec a možná to byl úplně bezcenný člověk, ale udělal něco, z čeho mu bylo zle, a myslím, že to chtěl nějak vynahradit. Tohle mu přiznej a neříkej ne bez uvážení.“

„Já nechci peníze za to, co udělal.“

„Ještě jsem neskončila. Nech mě domluvit.“

Ústa se mu zachvěla. Přejel si oči rukávem bundy, ale nevstal a neodešel.

„Lidé dělají chyby,“ řekla jsem. „Lidé dělají věci, které nikdy udělat nechtěli. Nikoho nezabil úmyslně…“

„Je to zasranej ožrala! V devět ráno musel bejt zrovna na tý zasraný ulici. Táta a máma a Hilary…“ Hlas se mu zlomil. Snažil se ovládnout. „Nic od něho nechci. Nenávidím ho a nechci jeho uslintanej šek.“

„Taky ho můžeš vyměnit za peníze a všechno rozdat.“

„Ne! Vemte si to. Vraťte mu to. Řekněte mu, že mu vzkazuju, aby šel do prdele.“

„Nemůžu. V pátek v noci byl zabit.“

„Dobrý. To jsem rád. Doufám, že mu někdo vyříznul srdce. Zasloužil si to.“

„Možná. Ale možné je taky, že k tobě něco cítil a chtěl ti vrátit něco z toho, co ti vzal.“

„A co? Vždyť už se stalo. Všichni jsou mrtví.“

„Ale ty ne, Tony. Ty se musíš nějak vypořádat se životem.“

„To snad dělám, ne? Ale tyhle blbiny přece nemusím poslouchat. Už jste se vypovídala a teď chci domů.“

Vstal, vztek z něho přímo sálal, celé tělo měl napružené. Rychle šel k zadnímu vchodu a schválně vrážel do židlí. Sebrala jsem šek a šla za ním.

Když jsem došla na parkoviště, vytloukal zbytky skla z rozbitého okénka mého auta. Začala jsem protestovat a pak jsem toho nechala.

Proč vlastně ne, pomyslela jsem si. Stejně tu potvoru musím nechat vyměnit. Stála jsem a beze slova jsem ho pozorovala. Když skončil, opřel se o auto a rozplakal se.

15

Než jsem Tonyho dovezla domů, byl klidný, uzavřený, jako by se nestalo nic neobvyklého. Zastavila jsem před domem. Vystoupil, zabouchl dveře a beze slova odcházel po pěšině. Byla jsem si celkem jistá, že o svém výbuchu tetě a strýci nic neřekne, což bylo štěstí, protože jsem přísahala, že ho nerozruším. Pořád jsem samozřejmě měla Daggettův šek a dumala jsem, jestli ho s sebou budu nosit až do smrti a marně se snažit ho někomu udat.

Doma jsem strávila několik minut vyprazdňováním svého volkswagenu. V bytě sice udržuji celkem obdivuhodný pořádek, ale mé organizační schopnosti se nikdy nevztahovaly na auto. Zadní sedadlo je obvykle zavalené šanony, právnickými knihami, aktovkou, hromadami rozličného šatstva – střevíci, punčochami, kabátky, čepicemi. Něco z toho používám jako „převlek“ v různých situacích svého řemesla.

Naházela jsem všechno do lepenkové krabice a pak se vydala na dvůr, kde je vchod do mého bytu. Odemkla jsem visací zámek bedny na krámy, která stojí vedle zadní verandy, uložila tam krabici a zase zámek zaklapla.

Když jsem docházela ke dveřím, ze stínu vystoupila tmavá postava. „Kinsey?“

Trhla jsem sebou a až pozdě si uvědomila, že je to Billy Polo. Ve tmě jsem mu neviděla do obličeje, ale hlas byl zřetelně jeho.

„Ježiš, co tu děláte?“ zeptala jsem se.

„Promiňte, já vás nechtěl polekat. Chtěl jsem s vámi mluvit.“

Ještě jsem se nevzpamatovala z otřesu a dodatečně se začínala zlobit. „Jak jste věděl, kde mě hledat?“

„Našel jsem si vás v telefonním seznamu.“

„Moje domácí adresa tam není.“

„To vím. Nejdřív jsem zkoušel kancelář. Nebyla jste tam, tak jsem se zeptal vedle v pojišťovně.“

„V Kalifornské vám dali mou adresu domů?“ řekla jsem. „S kým jste mluvil?“ Ani mě nenapadlo věřit, že by mu v KP takovou informaci dali.

„Neřekla mi jméno. Řekl jsem jí, že jsem zákazník a že je to naléhavé.“

„Kecy.“

„Ne, je to pravda. Dala mi ji jen proto, že jsem na ni tlačil.“

Bylo mi jasné, že od toho neustoupí, tak jsem to nechala být. „No dobře, tak o co jde?“ řekla jsem. Věděla jsem, že to zní mrzutě, ale nelíbilo se mi, že přišel sem, a nevěřila jsem té jeho pohádce o tom, jak si zjistil mou adresu.

„To tu budeme takhle stát?“

„Přesně tak, Billy. Tak to vyklopte.“

„Nemusíte být hned uražená.“

„Uražená! O čem to sakra mluvíte? Vyskočíte na mě ze tmy a vyděsíte mě k smrti. Nic o vás nevím, tak proč bych vás měla zvát dál?“

„No dobře, dobře.“

„Tak mi povězte, co chcete. Jsem utahaná.“

Trochu okolkoval…, zřejmě aby udělal dojem. Nakonec řekl: „Mluvil jsem se ségrou, s Coral, a ta mi řekla, že vám to mám vyklopit.“

„No to je mi laskavost. A co vyklopit?“

„O Daggettovi,“ zamumlal. „Ohlásil se.“

„Kdy?“

„Minulé pondělí, když přijel do města.“

„Zavolal vám?“

„Jo.“

„Jak věděl, kde jste?“

„Volal k mámě a mluvil s ní. Nebyl jsem zrovna doma, tak si od něho vzala číslo a já mu pak zavolal.“

„Odkud volal?“

„Nevím jistě, z nějakýho zapadáku. Bylo tam slyšet rámus. Byl opilej, tak jsem si řek, že musel zaparkovat v prvním baru, na kterej narazil.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Tak asi v osm. Tak nějak.“

„Pokračujte.“

„Říkal, že má strach a potřebuje pomoc. Někdo mu v Los Angeles zavolal a řekl mu, že je mrtvola, protože udělal v kriminále nějakej podtrh těsně předtím, než ho pustili.“

„Jakej podtrh?“

„Všecky podrobnosti neznám. Slyšel jsem, že toho, co s ním byl v cele, odkrouhli, a Daggett si pomoh k balíku prachů, který ten chlap schovával ve slamníku.“

„Kolik?“

„Skoro třicet táců. Byl to nějakej obchod s drogama, co nevyšel. Kvůli tomu vlastně toho chlapa oddělali. Daggett odkráčel s celým balíkem a někdo ho chtěl zpátky. Šli po něm. Aspoň mu to tak řekli.“

„Kdo?“

„Nerad bych jmenoval. Mám o tom představu, a kdybych chtěl, tak si to můžu zjistit napevno, ale nerad bych strkal hlavu do oprátky, pokud to nebude nutný. Jde o to, že jsem ho poslal do háje. Nehodlal jsem tomu starýmu prevítovi pomáhat. Ani náhodou. Sám se dostal do průšvihu, tak ať se z toho taky sám vymotá. Nechtěl jsem se do toho zaplíst, když po něm šli. Mám rád svou kůži.“

„Co se teda stalo? Mluvili jste spolu po telefonu a tím to zvadlo?“

„To ne. Sešel jsem se s ním v hospodě. Coral říkala, že vám to mám říct na rovinu.“

„Skutečně? A proč?“

„Kdyby pozdějc něco vylezlo. Nechtěla, aby to vypadalo, že něco tajím.“

„Takže si myslíte, že ho dohonili?“

„Je přece mrtvej, ne?“

„A co to dokazuje?“

„Mě se neptejte. Totiž já vím jen to, co mi říkal Daggett. Utíkal a myslel, že mu pomůžu.“

„Jak?“

„Že ho schovám.“

„Kdy jste se s ním sešel?“

„Až ve čtvrtek. Byl jsem zaměstnanej.“

„Určitě naléhavými společenskými povinnostmi.“

„No co? Hledal jsem práci. Jsem venku na podmínku a musím plnit požadavky.“

„V pátek jste ho neviděl?“

„Ne-e. Viděl jsem ho jen jednou a to bylo ve čtvrtek večer.“

„Co dělal mezitím?“

„Nevím. Neříkal.“

„Kde jste se sešli?“

„V baru, kde dělá Coral.“

„Už je mi to jasné. Dostala strach, že se budu vyptávat a někdo řekne, že vás s ním viděl.“

„No jo. Coral nechce, abych měl nějaký drobný se zákonem, zvlášť když mám podmínku.“

„Jak to, že to těm zlým hochům trvalo tak dlouho, než na něho kápli? Je z kriminálu venku už šest neděl.“

„Třeba je hned nenapadlo, že to byl on. Daggett nebyl žádná hvězda, to víte. V životě neudělal nic pořádně. Asi si mysleli, že je moc blbej na to, aby strčil ruku do matrace a odkráčel s prachama.“

„Měl Daggett ty peníze u sebe, když jste s ním mluvil?“

„Děláte si srandu? Chtěl si ode mě půjčit deset dolarů,“ řekl Billy uraženě.

„O co se jim jednalo?“ zeptala jsem se. „Byli by ho nechali jít, kdyby peníze vrátil?“

„Asi ne. O tom pochybuju.“

„Já taky,“ řekla jsem. „Jak do toho podle vás zapadá Lovella?“

„Nijak. Nemá s tím nic společnýho.“

„Nebyla bych si tím tak jistá. Někdo viděl Daggetta v pátek večer u soukromého přístavu, opilého namol, ve společnosti laciné blondýny.“

I ve tmě jsem poznala, že na mě Billy Polo zírá.

„Blondýny?“

„Přesně tak. Podle toho, co jsem slyšela, byla spíš mladší. Potácel se a jí dalo práci, aby ho udržela na nohou.“

„O tom nic nevím.“

„Já taky ne, ale rozhodně jsem si vzpomněla na Lovellu.“

„Tak se jí na to zeptejte.“

„Mám to v úmyslu,“ řekla jsem. „A co bude dál?“

„S čím?“

„Pro začátek s těmi třiceti tisíci. Když je Daggett mrtvý, vracejí se peníze k těm, co po něm šli?“

„Jestli je našli, tak asi jo,“ řekl celý nesvůj.

„A co když je nenašli?“

Billy zaváhal. „No, jestli jsou někde uložený, asi by patřily vdově po něm, ne? Jako součást dědictví.“

Začínala jsem do toho vidět, ale zajímalo mě, jestli i on. „Myslite Essii?“

„Koho?“

„Vdovu po Daggettovi. Essii.“

„S tou je rozvedenej,“ řekl Billy.

„To bych neřekla. Aspoň ne podle zákona.“

„Je ženatej s Lovellou,“ řekl.

„Podle zákona ne.“

„Kecáte.“

„Přijďte zítra na pohřeb a uvidíte sám.“

„Tahle Essie má ty prachy?“

„Ne, ale já vím, kde jsou. Aspoň pětadvacet tisíc z nich.“

„Kde?“ řekl nevěřícně.

„V mojí kapse, zlatoušku, v podobě šeku na jméno Tonyho Gahana. Na Tonyho se pamatujete, ne?“

Mrtvé ticho.

Ztišila jsem hlas. „Chcete mi povědět, kdo je Doug Polokowski?“

Billy Polo se otočil a odešel.

Chviličku jsem tam stála a pak šla zdráhavě za ním. Pořád mi nešlo na rozum, odkud má mou adresu. Když jsem s ním mluvila naposled, nebral ani to, že jsem soukromý detektiv. Teď mě najednou hledá a důvěrně se mnou na prahu klábosí o Daggettovi. Nešlo to k sobě.

Když jsem docházela na ulici, slyšela jsem, jak práskl dveřmi auta. Zůstala jsem ve stínu a dívala se, jak vyjíždí se ševroletem zaparkovaným o čtyři domy dál. Rozpálil ho a hnal se k pláži. Uvažovala jsem, jestli ho mám sledovat, ale nesnesla jsem pomyšlení, že bych ještě jednou měla okounět u Corelina přívěsu. Stačilo mi to. Otočila jsem se zpátky a otevřela si dveře bytu. Pořád jsem myslela na to, že se mi někdo vloupal do auta a ukradl kabelku se všemi průkazy totožnosti. Udělal to Billy Polo? Zjistil mou domácí adresu takhle? Nedovedla jsem si představit, jak by mě byl nejdřív stopoval na pláž, ale vysvětlovalo by to, jak teď věděl, kde mě hledat.

Bylo mi jasné, že o něco hraje, ale nemohla jsem přijít na to, co chce získat. Proč ta pohádka o Daggettovi a zlých hoších v base? Hrálo to sice s některými fakty, ale nemělo to ten pěkný neuhlazený zvuk pravdy.

Vytáhla jsem balík kartiček a pro jistotu všechno sepsala. Třeba to začne později dávat smysl, až vyjdou najevo další informace. Než jsem skončila, bylo deset. Vytáhla jsem z ledničky bílé víno, vyviklala zátku a nalila si skleničku. Svlékla jsem se, zhasla a odnesla víno do koupelny, kde jsem je postavila na okenní římsu nad vanou a zírala ven na setmělou ulici. Je tam pouliční lampa schovaná ve větvích jacarandy, teď po dešti hodně oholené. Okno bylo pootevřené a dovnitř zavál chladně a tajnůstkářsky noční vítr. Slyšela jsem, jak mi začíná na plechovou střechu bušit déšť. Byla jsem neklidná. Když mi bylo asi dvanáct, toulávala jsem se za takových nocí po ulicích, bosa, v pláštěnce, a cítila jsem úzkost a cizotu. Myslím, že teta o mých nočních výpravách nevěděla, ale možná že ano. Sama v sobě měla neklidnou krev a třeba to u mě respektovala. Poslední dny jsem na ni hodně myslela, snad kvůli Tonymu
. Jeho rodina zahynula při autonehodě stejně jako moje a teď ho vychovávala teta. Někdy jsem si musela přiznat… zejména v takových nocích…, že smrt mých rodičů možná nebyla taková tragédie, jak se zdálo. Má teta pro mě byla dokonalá pěstounka, přes všechny své slabůstky… nebojácná, vzdálená, excentrická, nezávislá. Kdyby mí rodiče zůstali naživu, můj život by se byl ubíral docela jinými cestami. O tom jsem vůbec nepochybovala. Má minulost se mi líbí taková, jaká je, ale bylo tu ještě něco.

Když jsem se vrátila k tomu večeru, uvědomila jsem si, jak velmi jsem se ztotožnila s Tonym, když mi vytloukal okno auta. Ten vztek a vzpurnost byly hypnotizující a dotkly se mých vlastních nejhlubších citů. Zítra odpoledne se chystal Daggettův pohřeb a to mi připomnělo ještě něco jiného… staré bolesti, dobré přátele, kteří mi umřeli. Někdy si představuji smrt jako široké kamenné schodiště zalidněné mlčícím průvodem těch, kteří jsou odváděni. Vidím smrt příliš často na to, aby mě nějak zvlášť vyváděla z míry, ale ti, kteří odešli, mi chybějí, a ptám se, jestli budu poslušná, až přijde řada na mě.

Dopila jsem víno a šla do postele. Nahá jsem vklouzla do teplých záhybů své prošívané deky.

16

Ráno mrholilo a tmavošedá obloha postupně světlala do studeného bílého světla. Normálně v dešti neběhám, ale nevyspala jsem se dobře a potřebovala jsem vypudit sedlinu hlodavé úzkosti. Ani jsem dobře nevěděla, z čeho ta úzkost plyne. Někdy se probudím s nepříjemným vědomím, že se mi v útrobách chvěje tlumený děs. Běh je jediná úleva, kterou nacházím, kromě pití a drog, které mě v šest ráno nepřitahují.

Natáhla jsem tepláky a vyrazila na cyklistickou stezku. Doběhla jsem půl druhé míle k rekreačnímu středisku. Palmy na bulváru ve větru poshazovaly uschlé vějíře a ty ležely na trávě jako zmoklé peří. Oceán byl stříbřitý, příboj jemně šustil jako taftová sukně s bílou kraječkou. Pláž byla šedohnědá, osídlená racky, kteří lapali v písku hmyz. Přihlížející holubi vzlétli jako mračno. Musím přiznat, že v hloubi duše nejsem přírodní člověk. Když slyším přízračné štěbetání ptáků, vždycky si uvědomuji, jak praskají kosti a trhají se cáry masa, a to všechno je dílo tvorů s jasnýma očima, kteří nemají cit ani svědomí. Nehledám v přírodě ani útěchu, ani uklidnění.

Dopravní ruch byl slabý. Nikdo jiný tu neběhal. Minula jsem veřejné záchodky umístěné v panelovém domečku natřeném na tělově růžovou, kde se choulili dva v vandráci s nákupním vozíkem. Jednoho jsem poznala z předvčerejška. Teď mě lhostejně pozoroval. Jeho kamarád byl stulený pod kusem lepenky a vypadal jako hromádka starých hadrů. Doběhla jsem na otočku a klusala té půl druhé míle zpátky. Než jsem dorazila domů, měla jsem tenisky promočené, tepláky ztmavlé mžením a mlha se mi v kapičkách usadila ve vlasech jako síťka s droboučkými perlami. Dlouze jsem se sprchovala horkou vodou, a když jsem zas byla v bezpečí domova, vracela se mi dobrá nálada.

Po snídani jsem uklidila, pak jsem si zkontrolovala pojistku auta a usoudila, že výměna skla je do ní po odečtu padesáti dolarů zahrnutá. V půl deváté jsem začala shánět odhady ze správkáren a snažila se někoho přesvědčit, aby mi to udělal ještě během dopoledne. Zase jsem se upnula do svých víceúčelových šatů, vzkřísila slušnou černou koženou kabelku přes rameno, kterou používám k „formálnímu“ oděvu, a nacpala do ní všechno podstatné včetně toho prokletého šeku.

Nechala jsem auto ve správkárně nedaleko své kanceláře a zbytek cesty do práce jsem šla po svých. I v lakýrkách na nízkém podpatku mě bolely nohy a v punčocháčích mi bylo, jako když chodím s horkou vlhkou rukou v rozkroku.

Otevřela jsem si dveře kanceláře a zahájila běžné ranní práce. Když jsem zapínala konvici na kávu, zazvonil telefon.

„Slečno Millhoneová, tady Ramona Westfallová.“

„Dobrý den,“ řekla jsem. „Jak se máte?“ Vskrytu se mi trochu sevřel žaludek. Řekl jí Tony Gahan něco o svém výstupu u Hodin včera večer?

„Dobře,“ řekla. „Volám, protože bych s vámi ráda něco prohovořila, a doufala jsem, že třeba budete mít dnes dopoledne chvilku čas.“

„Mám volno, ale nemám vůz. Můžete přijet sem?“

„Jistě. Dokonce budu raději. Vyhovuje vám desátá? Já vím, že vám to říkám pozdě.“

Pohlédla jsem na hodinky. Dvacet minut. „Výborně,“ řekla jsem. Něco zahuhlala na rozloučenou a položila. Zmáčkla jsem vidlici a pak zavolala Barbaře Daggettové k matce, abych si ověřila hodinu pohřbu. Nemohla přijít k telefonu, ale Eugene Nickerson mi řekl, že obřad bude ve dvě, a já řekla, že přijdu.

Chvilku mi trvalo, než jsem otevřela včerejší poštu, odeslala několik šeků na příslušné adresy, pak rychle zavolala své pojišťovací agentce a stručně jí načrtla, co se mi stalo s okénkem. Sotva jsem položila, telefon zazvonil znovu.

„Kinsey, tady Barbara Daggettová. Něco se stalo. Když jsem sem ráno přišla, na schodech verandy seděla nějaká žena a říkala, že je tátova manželka.“

„Panebože. Lovella.“

„Vy o ní víte?“

„Poznala jsem ji minulý týden, když jsem byla v Los Angeles a pokoušela se najít vašeho otce.“

„A vy jste o tom jejím nároku věděla?“

„Podrobnosti jsem neslyšela, ale vyrozuměla jsem, že spolu žijí na hromádce.“

„Kinsey, ona má oddací list. Sama jsem ho viděla. Proč jste mi neřekla, co se děje? Zůstala jsem jako němá. Stála na verandě a ječela jak viktorka, až jsem nakonec musela zavolat policii. Nechápu, že jste se o tom ani nezmínila.“

„Kdy jsem to měla udělat? V márnici? V pohřebním ústavu před vaší zhroucenou matkou?“

„Mohla jste mi zavolat, Kinsey. Kdykoli. Mohla jste za mnou přijít do kanceláře.“

„Barbaro, mohla jsem udělat deset věcí, ale neudělala. Abych řekla pravdu, chtěla jsem vašeho otce chránit a doufala jsem, že se o tomhle takzvaném manželství nebudete muset dozvědět. Oddací list mohl být falešný. Celá věc mohla být vymyšlená, a pokud ne, máte už tak dost problémů a nepotřebujete přidávat k soupisu jeho nedostatků ještě bigamii.“

„O tom nemáte co rozhodovat. Ted chce matka vědět, kvůli čemu byl ten povyk, a já nevím, co jí mám říct.“

„Dobře, chápu, proč vás to rozčililo, ale nejsem přesvědčená, že bych jednala jinak.“

„Nemohu věřit, že se k tomu stavíte takhle! Nelíbí se mi, že mě necháváte neinformovanou,“ řekla. „Najala jsem vás a očekávám od vás, že mi sdělíte všechno, co vyjde najevo.“

„Váš otec mě najal dřív než vy,“ řekla jsem.

To ji na chviličku umlčelo a pak zase spustila. „Na co vás najal? To jste nikdy neřekla.“

„Ovšem že ne. Mluvil se mnou důvěrně. Byly to všechno kecy, ale přesto to nemám co vykládat. Kdybych vyblábolila všechny informace, co mi přijdou pod ruku, přišla bych o obchody.“

„Já jsem jeho dcera. Mám právo to vědět. Zejména když je můj otec bigamista. Za co jiného vás platím?“

„Mohla byste mi platit za to, že používám vlastní hlavu,“ řekla jsem. „No tak, Barbaro, mějte rozum. Co kdybych vám to byla řekla? Čemu by to pomohlo? Jestliže jsou vaši rodiče pořád zákonně oddáni, Lovella nemá vůbec žádný nárok, a podle mě si to perfektně uvědomuje. Proč jsem vám měla přidávat trápení, když bylo docela dobře možné, že se vytratí beze slova?“

„Jak se vůbec dověděla, že zemřel?“

„Ode mě ne, za to vám ručím. Nejsem idiot. Poslední, co bych chtěla, je to, aby se vám nakvartýrovala na verandu. Třeba si to přečetla v novinách. Třeba to slyšela ve zprávách.“

Něco zamumlala, dočasně obměkčená.

„Co se stalo, když přišli poldové?“ zeptala jsem se. Následovala další odmlka, během níž se rozmýšlela, jestli si má dát říct, nebo mi dál nadávat. Cítila jsem, že ráda lidi stírá, a těžko se vzdávala příležitosti. Podle mého názoru mi neplatila tolik, abych si toho nechala moc líbit. Trošičku snad. Asi jsem jí to měla říct.

„Strážníci si ji vzali stranou a popovídali si s ní. Před pár minutami odešla.“

„Jestli se ukáže znova, já to s ní vyřídím,“ řekla jsem.

„Znovu? Proč by to dělala?“

Vzpomněla jsem si, že jsem neřekla nejen o otcově zřejmé bigamii, ale také o těch ostudných pětadvaceti tisících dolarů, které Billy Polo považoval za součást „dědictví“. Třeba si Lovella přišla pro prachy „Snad abychom si co nejdřív popovídaly,“ řekla jsem.

„Proč? Je v tom ještě něco?“

Vzhlédla jsem. Ve dveřích stála Ramona Westfallová. „Vždycky je v tom ještě něco dalšího,“ řekla jsem. „Proto je život taková legrace. Někoho tu mám. Promluvíme si odpoledne.“

Zavěsila jsem, vstala a podala si s paní Westfallovou přes stůl ruku. Vybídla jsem ji, ať si sedne, a pak jsem nám oběma nalila kávu. Společenský obřad jsem použila k tomu, aby se uvolnila. Aspoň jsem doufala.

Vypadala napjatě, jemnou kůži pod mírnýma očima ztmavlou únavou. Měla béžové popelínové šaty košilového střihu s nárameníky a kabelku z kombinace síťoviny a plátna, která vypadala jako připravená na rychlý výlet na safari. Bledé vlasy se leskly jako z časopisecké reklamy na Breckův šampon. Pokusila jsem se představit si ji v plášti do deště, jak se potácí po přístavu s Daggettovou paží přetaženou přes rameno. Dokázala by ho shodit po hlavě z té lodičky? Ale určitě. Proč ne?

Zírala na mě stísněně a automaticky natáhla ruku a rovnala mi věci na stole. Seřadila tři tužky hrotem ke mně jako malé rakety země vzduch a pak si odkašlala.

„Víte, byli jsme zvědaví. Tony nám nic neřekl, a tak jsme si mysleli, že bychom se měli zeptat vás. Řekla jste Tonymu o těch penězích, když jste s ním včera večer mluvila?“

„Jistě. Ale k ničemu to nevedlo. Neprorazila jsem. Byl jako skála. Ani mluvit o tom nechtěl.“

Trochu se začervenala. „Myslíme, že bychom to vzali,“ řekla. „Mluvili jsme o tom včera večer s Ferrinem, zatímco byl Tony s vámi, a začínáme si myslet, že bychom mu měli ty peníze uložit na svěřenecký účet… aspoň než mu bude osmnáct a bude mít opravdu představu, jak je využít.“

„Co vás přivedlo ke změně názoru?“

„Tak, všechno, řekla bych. Chodíme do rodinné poradny a terapeut pořád doufá, že se nám podaří ten hněv a bolest trochu odbourat. Myslí, že Tonyho migrény souvisejí se stresem, že je to takový ukazatel jeho neochoty… nebo snad přesněji neschopnosti… zpracovat svou ztrátu. Ptám se sama sebe, kolik jsem k tomu přispěla já. Sama jsem se s Abigailinou smrtí moc dobře nevyrovnala a to mu určitě neprospělo.“ Zamlčela se a pak trochu potřásla hlavou jako v rozpacích. „Já vím, že je to změna. Asi jsme k vám byli zbytečně hrubí a to mě mrzí.“

„Nemusíte se omlouvat,“ řekla jsem. „Osobně bych byla šťastná, kdybyste ten šek vzali. Aspoň bych měla pocit, že jsem splnila svou povinnost. Jestli si to později rozmyslíte, vždycky můžete ty peníze darovat na nějakou dobrou věc. Takových věcí je spousta.“

„Co jeho rodina? Daggettova. Nemyslíte, že mohou soudit, že na ty peníze mají nárok? Totiž, nechtěla bych si je vzít, kdyby z toho měly být nějaké právní následky.“

„O tom byste si musela promluvit s advokátem,“ řekla jsem. „Šek je vystaven na Tonyho a Daggett mě najal, abych mu ho doručila. Myslím, že o jeho záměru není sporu. Mohou existovat nějaké právní kličky, o kterých nevím, ale samozřejmě si můžete nejdřív s někým promluvit.“ V duchu jsem si přála, aby tu zatracenou věc vzala a já měla pokoj.

Chviličku hleděla na podlahu. „Tony říkal… včera večer se zmínil, že by možná chtěl jít na pohřeb. Myslíte, že by měl? Totiž, připadá vám to jako dobrý nápad?“

„Já nevím, paní Westfallová. To zdaleka není můj obor. Proč se nezeptáte jeho psychiatra?“

„Zkoušela jsem to, ale je do zítřka mimo město. Nechci, aby se Tony ještě víc rozrušil.“

„Bude cítit to, co cítí. To nemůžete nijak ovládnout. Třeba je to něco, čím musí projít.“

„To mi říká Ferrin, ale já si nejsem jistá.“

„Jak je to s těmi migrénami? Odkdy je má?“

„Od té nehody. Mimochodem ji měl včera večer. Vy za to nemůžete,“ dodala chvatně. „Hlava ho začala bolet asi hodinu po tom, co přišel domů. Od půlnoci skoro do čtyř ráno zvracel každých dvacet minut. Nakonec jsme ho museli vzít na pohotovost do svaté Terezy. Dali mu injekci a ta ho uspala, ale před chvílí se probral a teď mluví o tom, že půjde na pohřeb. Zmínil se vám o tom?“

„Vůbec ne. Řekla jsem mu, že je Daggett po smrti, ale v tu chvíli moc nereagoval, jen řekl, že je rád. Je mu natolik dobře, aby mohl jít?“

„Myslím, že bude. S migrénami je to zvláštní. Jednu minutu vám připadá, že ho to nikdy nepustí, a v příští minutě je na nohou a má strašný hlad. Tak se to stalo minulý pátek.“

„V pátek?“ V noci, kdy zemřel Daggett.

„Nebylo to zas tak zlé. Když přišel ze školy, věděl, že mu hrozí bolení hlavy. Zkusili jsme mu dát léky a odvrátit to, ale neměli jsme štěstí. Ale za nějakou chvíli se z toho dostal a nakonec jsem mu ve dvě v noci dělala dva obložené chleby se sekanou. Bylo mu výborně. V úterý ho ovšem hlava zase bolela a pak včera. Týden předtím to měl dvakrát. Ferrin si myslí, když půjde na pohřeb, že to třeba bude mít nějaký symbolický význam. Že to pro něj bude znamenat konec celé té záležitosti, víte, že ho to osvobodí.“

„To je vždycky možné.“

„Vadilo by to Barbaře Daggettové?“

„Nevím proč,“ řekla jsem. „Tuším, že se cítí stejně vinná jako její otec, a nabízela pomoc.“

„Tak asi uvidím, jak mu bude, až přijdu domů,“ řekla. Podívala se na hodinky. „Radši abych šla.“

„Já vám dám ten šek.“ Vytáhla jsem kabelku z dolní zásuvky, vyndala šek a podala jí ho přes stůl. Uhladila sklady stejně jako její manžel den předtím a zblízka se na něj podívala, jako by to mohl být nějaký nehorázný podvrh. Zase jej složila, a když vstávala, zasunula jej do kabelky. Své kávy se nedotkla. Já svou taky nevypila.

Řekla jsem jí, kdy a kde bude obřad, a vyprovodila ji ke dveřím. Když odešla, zase jsem si sedla ke stolu a probírala si všechno, co říkala. Chtěla jsem si časem vzít Tonyho Gahana stranou a zjistit, jestli může potvrdit, že byla doma ten večer, kdy Dagget zemřel. Bylo těžké si ji představit, jak zabíjí, ale už jsem se v životě několikrát napálila.

17

Pohřební obřad za Johna Daggetta se konal ve svatyni nějaké málo známé výspy křesťanské církve. Budova sama byla přízemní, žlutě omítnutá, kousíček od dálnice – takový ten kostelík, který zahlédnete přes křoví, když jedete někam jinam. Dorazila jsem pozdě. Po nespočetných odkladech jsem si svůj volkswagen vyzvedla ve správkárně ve tři čtvrtě na dvě a přiznám se, že jsem pár minut spokojeně strávila tím, že jsem své nové okénko vytáčela klikou nahoru a dolů. Mžení přecházelo v déšť a blažilo mě pomyšlení, že už na mě nebude pršet.

Když jsem se dostala ke štěrkovému parkovišti vedle kostela, už tam bylo padesát aut nacpaných do prostoru pro pětatřicet. Některé vozy čouhaly do prázdné parcely vedle a jiné se tiskly k plotu u dálnice. Musela jsem přejet, uchvátit místo na konci dlouhé řady aut a vrátit se pěšky. Už jsem slyšela elektrické varhany dunět stylem, který by líp odpovídal kluzišti než domu Božímu. Na vývěsce vpředu jsem si všimla, že knězi se říká pastor a ne „reverend“, a uvažovala jsem, jestli to něco‘ znamená. Pastor Howard Bowen. Jméno kostela tvořila dlouhá řada slov a nepříjemně mi připomínala partu, která roznáší letáčky ode dveří ke dveřím. Doufala jsem, že nedychtí obracet na víru.

Pan Sharonson od Wyningtona-Blakea stál sám na nízkých schůdcích vpředu a věnoval mi raněný pohled, když mi podával rozmnožený program pohřbu s ručně nakreslenou lilií na přední straně. Svým chováním naznačoval, že obřad je duchovně druhořadý, protože je to laciný kostel.

Vešla jsem. Nějaký uvaděč vzal ze zásoby u dveří skládací kovovou židli a rozložil mi ji. Sbor vstal, aby zazpíval, a tak jsem si stoupla do zadní řady a vtlačila se mezi jiné opozdilce. Žena nalevo ode mě mi nabídla svůj zpěvník. Uchopila jsem svou půlku a rychle přejížděla stránku. Byli u čtvrtého verše písničky, která pořád mlela o krvi a hříchu. Vydávala jsem nějaké zvuky, o nichž jsem doufala, že se ve všeobecném randálu ztratí. Kromě toho, že na tyhle věci nevěřím, moc dobře nezpívám a dělalo mi starost, abych nebyla za obojí veřejně odsouzena.

Měla jsem dojem, že daleko vpředu vidím plavou hlavu Barbary Daggettové, ale nikoho jiného známého jsem neviděla. Posadili jsme se za šustění látek a škrábání kovových noh židlí. Zatímco pastor Bowen v matném černém obleku mluvil o tom, jací jsme bídáci, zírala jsem na hnědou podlahu z PVC dlaždiček a zkoumala rovnou řadu malovaných oken, která zobrazovala formy duchovních muk, z nichž se mi dělalo nanic. Už jsem cítila, jak ve mně roste touha činit pokání.

U oltáře jsem viděla Daggettovu rakev. Trochu se podobala bedně, jakou používají kouzelníci, když někoho řežou pilou. Podívala jsem se do programu. Proběhli jsme úvodní modlitbu a invokaci a teď, když jsme si odbyli první píseň, jsme zřejmě měli před sebou energický proslov o pokušeních těla, který mi připomínal četné a různé příležitosti, kdy jsem podlehla. Bylo to zábavné.

Pastoru Bowenovi bylo přes šedesát, byl proplešatělý, malý, měl sevřenou kulatou tvářičku a vypadal, že mu asi je cítit z úst. Jako námět si zvolil úsek z Páté knihy Mojžíšovy: „Hospodin tě udeří na kolenou a na nohou bolákem, který nemůže býti vyhojen, od spodku noh tvých až k svrchku hlavy tvé“, a vyslechla jsem na to téma víc, než jsem pokládala za možné, aniž bych usnula. Byla jsem zvědavá, co dokáže říct o Johnu Daggettovi, jehož přestoupení byla mnohá a skutky pokání nemnohé, ale podařilo se mu Daggettův odchod zamontovat do „On ti bude půjčovati a ty nebudeš půjčovati jemu; on bude hlavou a ty ocasem“, a veplul primo do všeobsáhlé modlitby.

Když jsme vstali k závěrečné písni, cítila jsem na sobě něčí pohled, pootočila se a spatřila o dvě řady dál Marilyn Smithovou ve společnosti muže, o kterém jsem předpokládala, že to bude její manžel Wayne. Byla v červeném. Zajímalo mě, jestli vyskočí na rakev a vítězně zastepuje. Sbor se tou dobou dostával do tempa, ze všech stran se ozývalo hosana a amen, hurá, a konalo se trhání a sápání oděvů. Chtěla jsem se omluvit, ale neodvažovala jsem se. Začínalo to působit jako aerobik duše.

Žena vedle mě se začala pohupovat se zavřenýma očima a občas zahoukala: „Ano, Pane.“ Nejsem na tyhle ortodoxní veřejné výlevy, a začala jsem se plížit ke dveřím. Viděla jsem teď, že kněz provádí cosi jako cviky pro uvolnění zádového svalstva a vede svou veselou trupu církevních starších v jakémsi kanonickém tanci konga. Řadu uzavírala Essie Daggettová.

U východu jsem se střetla s Billym Polem a jeho sestrou Coral. Uchopil mě za paži a odtáhl stranou, když obřad za mnou končil a lidé se začínali tlačit dveřmi ven. Essie Daggettová kvílela, téměř nesena na ramenou jako fotbalový trenér po velkém vítězství. Barbara Daggettová a Eugene Nickerson jí šli po boku každý z jedné strany a snažili se ji co možná chránit. Ostatní truchlící se z nějakého důvodu natahovali po Essii a snažili se jí dotknout, poklepat ji nebo uchopit, jako by jí zármutek propůjčil uzdravující moc.

Nakonec přišli nosiči, a místo aby rakev nesli, vlekli ji na vozíku. Nikdo z těch šesti nevypadal na míň než pětašedesát a Wynington-Blake se možná obával, že se zhroutí nebo že jim jejich náklad spadne přímo uprostřed kostelní lodi. Vozík měl zřejmě jedno kolečko neposlušné, takže jel vlnovitě a energicky vrzal. Rakev jako by měla svou vlastní vůli, mířila hned k židlím vpravo, hned k židlím vlevo. Viděla jsem, jak nosiči zápasí o zachování truchlivého výrazu, přičemž korigují dráhu a vlekou rakev lodí jako paličatého psa.

Nakratičko jsem zahlédla Tonyho Gahana, ale než jsem ho mohla oslovit, zmizel. Předjel pohřební vůz a rakev se podařilo dostrkat z nízkých schůdků a pak do auta. Za ním zastavila limuzína a Essii posadili na zadní sedadlo. Měla černý kostým a černý slamák se širokou krempou, ovinutý závojem. Ze všeho nejvíc připomínala včelaře. Píchnutá Svatým duchem, pomyslela jsem si. Barbara Daggettová měla uhlově šedý kostým a černé lakovky a její dvoubarevné oči v bledém oválu tváře téměř svítily. Vytrvale lilo a pan Sharonson rozdával velké černé deštníky. Lidé se pod ně z portálu přikrčeně vrhali a spěchali na parkoviště.

V bouři výfukových plynů současně startovala auta, štěrk odletoval a my jsme vyjížděli na silnici a zahajovali pomalou pouť ke hřbitovu vzdálenému asi dvě míle. Zase jsme zaparkovali v dlouhé řadě, bouchaly dveře vozů a my jsme přeskakovali nacucanou trávu. Byl to zřejmě poměrně nový hřbitov s málo stromy – rozlehlé rovné pole oseté podivnou plodinou. Náhrobky byly čtverhranné a nízké a postrádaly omšelou krásu kamenných andělů nebo žulových beránků. Pozemky byly dobře udržované, ale tvořily je hlavně asfaltové cesty vinoucí se mezi odděleními pohřebních míst, která byla zřejmě prodána „předem“. Jestlipak musí být hřbitovy navrhovány odborníky na maximální estetický účinek stejně jako golfová hřiště? Tenhle připomínal levný venkovský klub s nízkými členskými cenami pro mrtvé parvenu. Bohatí a vážení byli pohřbíváni jinde a John Daggett se mezi ně rozhodně zařadit nemohl.

Firma Wynington a Blake postavila nad hrobem baldachýn a opodál druhý větší, se skládacími židlemi pod ním. Nikdo jaksi nevěděl, kam má kdo jít, a tak z toho byla trochu strkanice – Essii a Barbaru odvedli do velkého stanu a posadili s Eugenem po jedné straně a tlustou ženštinou po druhé do první řady, tvořené čtyřmi skládacími, dole spojenými židlemi. Zadní nohy se už začínaly bořit do hlíny změklé deštěm a všichni čtyři se mírně nakláněli dozadu. Na chviličku jsem je viděla uvízlé s nohama ve vzduchu, jak zírají nahoru na stan a nemohou se zvednout. Proč zármutek vždycky jaksi hraničí s absurditou?

Zacouvala jsem stranou pod stříšku, ale zůstala jsem stát. Většina truchlících se zdála postarší a (možná) potřebovali skládací židle víc než já. Vypadalo to, že se kvůli Essii Daggettové přihrnulo veškeré členstvo církve.

Pastor Bowen odmítl pláštěnku, stál na dešti, kapky se mu hromadily na proplešatělé hlavě, a trpělivě čekal, až se všichni uvelebí. Na tuto vzdálenost jsem viděla, že má vpravo do jeskyňky ucha zasunuté naslouchátko. Zvolna si s pomůckou pohrával a zachovával vlídný výraz, aby na sebe neupozorňoval. Že by mu ve vlhku odcházela baterie? Viděla jsem, jak do naslouchátka ťukl ukazovákem a pak cukl, jako by najednou zase ryčně ožilo.

Na druhé straně stanu jsem viděla Marilyn a Wayna Smithovy a za nimi Tonyho Gahana v průvodu tety Ramony. V šedých vlněných kalhotách, bílé košili, námořnicky modrém saku a rypsové kravatě vypadal jako dokonalý mladý pán ze soukromé školy. Jako by vycítil, že je pozorován, zatoulal se pohledem ke mně s prázdným výrazem robota. Pokud se zprošťoval syrové nenávisti nebo staré bolesti, rozhodně to nebylo vidět. Billy Polo a jeho sestra stáli mimo stan v dešti a dělili se o deštník. Coral vypadala zbědovaně. Zřejmě ji pořád soužilo nachlazení a v ruce třímala chumel papírových kapesníků. Patřila do postele, s flanelovým hadříkem vonícím po kafrovém mazání na prsou. Billy se zdál neklidný a bedlivě si prohlížel dav. Sledovala jsem jeho pohled, zvědavá, jestli hledá někoho určitého.

„Drazí přátelé,“ řekl kněz drolivým hlasem. „Shromáždili jsme se tu při smutné příležitosti smrti Johna Daggetta, abychom byli svědky jeho návratu do země, z níž byl utvořen, a vzali na vědomí jeho odchod a oslavili jeho vstup do přítomnosti našeho Pána Ježíše. John Daggett nás opustil. Nyní je svobodný od starostí a úzkostí tohoto života, svobodný od hříchu, svobodný od svých břemen, svobodný od hanby…“

Odněkud zezadu zakvílela jedna žena: „Ano, Pane!“ a jiná – přibližně stejným tónem – zaryčela: „Kecy!“ Kněz zase tak dobře neslyšel a zřejmě považoval obojí za duchovní interpunkci, biblické hurá, které ho má podnítit k větší výmluvnosti. Zvýšil hlas, zavřel oči a začal citovat výstrahy proti hříchu, nečistotě, poskvrněnému tělu, oplzlosti a zkaženosti.

„John Daggett byl největší sráč, jakej kdy žil, a to si zapamatujte!“ ozval se opět posměvačný hlas. Hlavy se otáčely To vzadu povstala Lovella. Lidé zírali, tváře vygumované úžasem.

Byla opilá. Měla ta růžová očička, která napovídají, že k chlastu přidala desetihvězdičkovou marihuanu. Levé oko měla ještě pořád trochu oteklé, ale modřina na té straně zesvětlela do jemné žluti a vypadala spíš, jako když má alergii než hlavu natlučenou od zemřelého. Její vlasy byly stejná světlá houšť, na jakou jsem se pamatovala, ústa tmavočervená rána. Silně plakala a maskaru měla sesypanou pod dolními víčky jako saze. Kůži měla flekatou, nos sytě růžový a teklo jí z něho. Zvolila si pro tu příležitost černé koktejlové šaty s flitry a hlubokým výstřihem. Její prsa vypadala téměř průsvitná a nadouvala se jako žertem nafouknuté kondomy. Nedokázala jsem určit, jestli pláče vztekem nebo zármutkem, a neočekávala jsem, že by se přítomní dokázali vyrovnat s jedním nebo s druhým.

Už jsem byla na cestě dozadu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se k ní z druhé strany řítí Billy Polo. Kněz si už mezitím uvědomil, že Lovella nepatří do jeho party, a vrhl zmatený pohled na pana Sharonsona, který pokynul uvaděčům, aby se chopili díla. Všichni jsme k ní dorazili zhruba zároveň. Billy ji chytil zezadu za paže. Lovella se mu vytrhla, kopala jako mezek a ječela: „Sráči! Podělaný pokrytci!“ Jeden uvaděč ji chytil za vlasy, druhý za nohy. Vřískala a prala se celou cestu, co ji vynášeli k silnici. Šla jsem za nimi. Krátce jsem se ohlédla. Barbaru Daggettovou zakrývali truchlící, kteří vstali, aby líp viděli, ale zahlédla jsem Marilyn Smithovou, která vychutnávala každý ostudný okamžik Lovellina představení.

Když jsem k Lovelle došla, ležela na předním sedadle Billyho ševroletu, plakala a rukama si zakrývala obličej. Dveře byly z obou stran otevřené a Billy jí klečel u hlavy, tišil a konejšil ji a uhlazoval jí vlasy zcuchané deštěm. Uvaděči si vyměnili pohled, zřejmě spokojení, že je v dané chvíli pod kontrolou. Billy se před vetřelci naježil.

„Jen klid, člověče. Vypadněte. Už je to dobré.“

Coral obešla auto a stála s deštníkem za ním. Zdálo se, že je v trapných rozpacích nad Billyho chováním, a Lovelliny výbuchy jí byly zjevně proti srsti. Byla to divná trojice a nabyla jsem zřetelného dojmu, že spojení mezi nimi je čerstvější, než mi Billy vykládal.

Jak to vypadalo, obřad u hrobu se blížil k závěru. Ze stanu se ozývaly tenké nesladěné hlasy truchlících, jak se spojily k sborovému zpěvu. Lovelliny vzlyky dosáhly dětské intenzity – bezelstné a beze studu. To opravdu truchli pro Daggetta, nebo se tu děje ještě něco?

„Že byste mi to vysvětlil, Billy?“ řekla jsem.

„Není co,“ zabručel.

„Něco se děje. Jak se dověděla o jeho smrti? Od vás?“

Billy položil tvář do jejích vlasů a ignoroval mě.

Coral na mě obrátila oči. „On nic neví.“

„A vy, Coral? Chcete o tom mluvit?“

Billy po ní střelil varovným pohledem a ona zavrtěla hlavou.

Mumlání a pohyb ve stanu. Dav se rozcházel a lidé začínali přicházet naším směrem.

„Pozor na hlavu. Zavírám dveře auta,“ řekl Billy Lovelle. Zavřel dveře na straně řidiče a obešel předek ke dveřím na straně spolujezdce. Čekal s rukou na klice, až Lovella skrčí kolena a uvolní prostor. Lhostejně pozoroval truchlící ještě shluklé pod ochranou stanu. Jak se dav pohnul, viděla jsem, že mu v oku zasvítilo. „Kdo je to támhle?“

Díval se na malou skupinku tvořenou Ramonou Westfallovou, Tonym a Smithovými. Trojice dospělých mluvila, zatímco Tony s rukama v kapsách přejížděl botou po příčce skládací židle a seškraboval z podrážky bláto. Barbara Daggettová stála těsně za ním a hovořila s někým jiným. Všechny jsem mu vyjmenovala. Měla jsem dojem, že jeho pozornost upoutal Wayne, ale nebyla jsem si jistá. Mohla to být Marilyn.

„Co že přišli Westfallovi?“

„Asi ze stejného důvodu jako vy.“

„Vždyť nevíte, proč jsem přišel.“ Byl rozčilený, cinkal klíči od auta a oči mu ujížděly zpátky k truchlícím.

„Třeba mi to někdy povíte.“

Jeho úsměšek říkal, ať s tím nepočítám. Pokynul Coral a ta si sedla dozadu. Nastoupil do auta, nastartoval a pak bez ohlédnutí vyjel.

18

Barbara Daggettová mě po pohřbu zvala k matce, ale odmítla jsem. Další citové cirkusové vystoupení bych nevydržela. Stejně vždycky po tom, co jsem nějakou dobu mezi lidmi, potřebuji přestávku. Vytratila jsem se k sobě do kanceláře a seděla jsem tam potmě. Byly teprve čtyři, ale tmavé mraky se už zase sbíraly jako k útoku. Zula jsem se a dala si nohy nahoru a sako jsem si kvůli teplu přitáhla k tělu. John Daggett už je v zemi a svět se točí dál. Zajímalo mě, co by se stalo, kdybychom to nechaly plavat. Nemyslela jsem, že Barbaře Daggettové záleží na dosažení spravedlnosti, ať to obnáší, co chce. Měla jsem dojem, že jsem na správné stopě, ale nebyla jsem si jistá, že opravdu chci dostat odpověď na otázku, kterou položila Daggettova smrt. Třeba bude lepší na to zapomenout, zahrabat to zase zpátky jako prsť, i s červy a se vším. Policajti to stejně nepovažují za vraždu a věděla jsem, že bych to dokázala Barbaře
Daggettové vymluvit. Co se tu dá získat? Nevzala jsem na sebe úlohu pomstít Daggettovu smrt. Z čeho jsem tedy nesvá? Byl to jediný případ, na který si z poslední doby vzpomínám, kdy jsem chtěla vyšetřování nechat. Obyčejně jsem jako buldok, ale tentokrát jsem chtěla od toho. Myslím, že bych se do toho byla dokázala vemluvit, kdyby se už nic nestalo. Ale stalo se, že asi za deset minut zazvonil telefon a zase mě pošťouchl k činnosti. Ze slušnosti jsem sundala nohy ze stolu a zvedla sluchátko na první zazvonění. „Millhoneová.“

Mladě znějící mužský hlas řekl váhavě: „Je to kancelář, nebo služba pro nepřítomné?“

„Kancelář.“

„Je to Kinsey Millhoneová?“

„Ano. Co pro vás mohu udělat?“

„No, víte, šéf mi dal tohle číslo. Pan Donagle z motelu Spindrift. Říkal, že jste se vyptávala na páteční večer. Myslím, že jsem možná viděl toho člověka, na kterého jste se ptala.“

Sáhla jsem po linkovaném žlutém bloku a peru. „Výborně. Děkuju, že jste se ozval. Mohl byste mi nejdřív říct jméno?“

„Paul Fisk,“ řekl. „Četl jsem v novinách, že se nějaký chlápek utopil, a rozhodně to vypadalo jako divná shoda okolností, ale nevěděl jsem, jestli mám něco říkat, nebo ne.“

„Vy jste ho v pátek v noci viděl?“

„No, myslím, že to byl on. Bylo asi tři čtvrtě na dvě, tak nějak. Mám noční službu a někdy se jdu ven nadýchat, abych neusnul.“ Zarazil se a přímo jsem slyšela, jak přemýšlí. „Tohle je důvěrné, že?“

„Samozřejmě. Jenom mezi námi. Proč? Přišla za vámi vaše slečna nebo tak něco?“

Jeho smích byl nervózní. „Ne, jen si někdy zakouřím trošku trávy, nic víc. Ve dvě ráno je tam nuda, tak to takhle přežívám. Trošku se nadopuju a koukám na staré černobílé filmy na svém malém televizoru. Doufám, že vás to nepohoršuje.“

„To je vaše věc, ne moje. Jak dlouho děláte ve Spindriftu?“

„Od března. Není to žádná sláva, ale nechci, aby mě vyhodili. Snažím se dostat z dluhů a prachy potřebuju.“

„Poslouchám vás,“ řekla jsem. „Povězte mi o páteční noci.“

„Byl jsem na verandě a ten ožrala šel kolem. Pěkně pršelo, takže jsem si ho v tu chvíli pořádně neprohlídl, ale když jsem viděl zprávy, věk a popis dost seděly.“

„Neviděl jste náhodou jeho fotku?“

„Jen jsem ji v televizi zahlídl, ale moc jsem nevnímal, takže jsem si nebyl jistý, jestli je to on. Asi jsem měl zavolat poldy, ale neměl jsem jim moc co říct a bál jsem se, že se prozradí… to druhé.“

„Co dělal ten opilec?“

„Vlastně nic. Byl s holkou. Držela ho pod paží, víte, jako když ho podpírá. Smáli se jak blázni a motali se sem a tam, protože byl jak dělo. To je alkohol. Svinstvo. Ne jako marjánka,“ řekl.

Obchodní nabídku jsem přešla. „Co ta ženská? Podíval jste se na ni pořádně?“

„Ani ne. Nepopsal bych ji.“

„Co vlasy, šaty a tak?“

„Něčeho jsem si všiml. Měla opravdové jehly a pláštěnku, sukni a… počkejte… košili a přes ni svetr. Jako to nosí děti z přípravky.“

„Ke krku?“

„Jo. Stejně zelený jako sukni.“

„To všechno jste viděl potmě?“

„Tam taková tma není,“ řekl. „Přímo před vchodem je pouliční lampa. Jednou samým smíchem upadli. Ona vstala první a podívala se dolů, jako jestli si neroztrhla punčochy. On tam prostě ležel na zádech v louži, dokud mu nepomohla vstát.“

„Viděli vás?“

„Asi ne. Stál jsem ve stínu pod stříškou, abych nezmokl. Neviděl jsem, že by se podívali mým směrem.“

„Co se stalo po tom pádu?“

„Prostě šli dál k soukromému přístavu.“

„Slyšel jste je něco říkat?“

„Ani ne. Znělo to, jako když si ho dobírá kvůli tomu pádu, ale jinak nic zvláštního.“

„Mohli mít auto?“

„Neřekl bych. Aspoň jsem ho neviděl.“

„Co když zaparkovali na tom městském parkovišti na druhé straně ulice?“

„To sice mohli, ale nevím, proč by v takovém počasí chodili k přístavu pěšky. Řekl bych, že kdyby měli auto, bylo by jednodušší tam dojet a pak tam zaparkovat.“

„Pokud nebyl příliš opilý. Navíc mu sebrali řidičák.“

„Mohla řídit ona. Byla mnohem střízlivější.“

„To máte pravdu,“ řekla jsem. „Co veřejná doprava? Mohli přijet autobusem nebo taxíkem?“

„Asi, ovšem autobusy tak pozdě nejezdí. Možná taxík. To je nejpravděpodobnější.“

Zaznamenávala jsem si informace jednu po druhé. „To je skvělé. Jaké máte číslo domů, kdybych vás potřebovala sehnat?“

Dal mi číslo a pak řekl: „V týdnu obyčejně pracuji od jedenácti do sedmi.“

Rychle jsem si udělala poznámku. „Myslíte, že byste to děvče poznal, kdybyste je zase viděl?“

„Nevím. Pravděpodobně. Víte, kdo to je?“

„Zatím ne. Pracuju na tom.“

„Tak hodně štěstí. Myslíte, že vám tohle pomůže?“

„Doufám. Děkuju za zavolání. Opravdu jsem vám vděčná.“

„Samozřejmost, a jestli ji najdete, dejte mi vědět. Třeba budete moct udělat něco jako policejní předváděčku.“

„Výborně. Díky.“

Položil a já jsem dokončila poznámky a přidala jeho informace k tomu, co jsem měla. Dina viděla Daggetta a to děvče ve čtvrt na tři a Paul Fisk je zahlédl na bulváru Cabana o třicet minut dříve. Kde asi byli předtím? Jestli přijeli taxíkem, svezla se s ním pak z přístavu domů? Nešlo mi to na rozum. Většina vrahů se taxíkem na místo činu a zpátky nevozí. Není to správná zločinecká etiketa.

Vytáhla jsem telefonní seznam a hledala taxíkářské společnosti. Santa Teresa je naštěstí malé městečko a moc jich tu není. Kromě pár letištních a turistických služeb jich bylo uvedeno šest. Zavolala jsem všem po řadě, trpělivě vysvětlila, kdo jsem, a ptala se na pasažéra, kterého vezli v sobotu ve dvě ráno a vyložili na bulváru Cabana. Ptala jsem se také, jestli někoho v okolí brali někdy mezi třetí a šestou ráno. Podle zřízence v márnici se Dagetovy hodinky zastavily na 2.37, ale to mohl kdokoli narafičit – rozbít hodinky kvůli časovému údaji a pak mu je nasadit na zápěstí před shozením do vody. Ať loďku opustila a doplavala na břeh, nebo dojela k přístavišti a nechala ji tam, stejně jí muselo chvíli trvat, než se dala do pořádku, aby mohla jet taxíkem domů.

Všechny výkazy o jízdách z minulého týdne byly samozřejmě založené a všude se ozývaly hluboké vzdechy a reptání při představě, že by to měli hledat. Jedině Ron Coachella, dispečer z Tip Topu, byl dobré mysli, především proto, že už jednou pro mě v záznamech hledal a mělo to dobré výsledky. Nikoho jsem nepřemluvila, aby záznamy zkontroloval hned, a tak jsem jim nechala své jméno a číslo s tím, že zase zavolám. „Nemůžu se dočkat,“ řekl jeden.

Při řeči jsem čmárala po podložce, takže nevědomky se pohybující tužka vytvořila bludiště. Zakroužkovala jsem poznámku o zelené sukni. Nevytáhl ten starý vandrák z popelnice na pláži boty na jehlách a zelenou sukni? Vzpomínala jsem si, že strkal vyhozené šatstvo do igelitové tašky, kterou měl v nákupním vozíku. Že by její? Jistě nešla domů nahá. Měla sice pláštěnku, ale co když si někde schovala i převlečení? Jistě si dala práci, jestli Daggetta lovila. Nevypadalo to na impulzivní čin spáchaný v okamžitém návalu. Pomáhal jí někdo? Někdo, kdo ji potom odvezl? Pokud taxíkářské společnosti v záznamech nic nenajdou, musela bych uvažovat o možnosti spolupachatele.

Mezitím bych radši měla zajet na pláž a vyhledat svého umolousaného přítelíčka sběrače. Ráno jsem ho viděla u veřejných záchodků, když jsem byla běhat. Vytrhla jsem list ze zápisníku, složila jej a strčila do kapsy, sbalila kabelku, zamkla kancelář a vydala se po schodech dolů k autu.

Bylo už skoro tři čtvrtě na pět a každou minutou se ochlazovalo, ale aspoň pro tu chvíli nepršelo. Projížděla sem po bulváru Cabana a vyhlížela z okénka auta. Na pláži nebylo moc lidí. Několik rychlochodců. Člověk se psem. Bulvár vypadal opuštěný. Otočila jsem směrem k domovu a minula přístaviště nalevo a řádku motelů na druhé straně ulice. Hned za přístavištěm parníků a dětským bazénem jsem zastavila na červenou a obhlížela park na protějším rohu. Viděla jsem přístřešek pro kapelu, kde se někdy schovávali tuláci, ale žádné jsem tam neviděla. Kam se všichni dočasní usedlíci poděli?

Vzala jsem to kruhem zpátky okolo nádraží. Napadlo mě, že tuláci asi budou mít hodinu večeře. Přejela jsem ještě jeden blok a půl, a také že ano – dobře padesát jich stálo před misií redemptoristů. Chlapík, kterého jsem hledala, byl se svým kámošem skoro na konci řady. Nikde nebylo vidět jejich nákupní vozíky. Připadaly mi jako sada pojízdných kovových zavazadel – moel ztroskotanec. Zpomalila jsem a hledala místo k zaparkování.

V okolí se tam vyskytuje lehký průmysl, kůlny továren, svářečské dílny, boudy, kde se opravují karoserie. Zaparkovala jsem před výrobnou surfařských prken na objednávku. Zastavila jsem a ve zpětném zrcátku jsem pozorovala, dokud se skupina před misií neodšourala dovnitř. Pak jsem zamkla vůz a přešla ulici.

Misie redemptoristů vypadá jako z papírmaše, patrový obdélník z kamene, který vypadá jako falešný, na jedné straně obrostlý břečťanem. Okolo střechy cimbuří jako na starém hradě, místo „příkopu“ široký pruh asfaltového chodníku. Městské požární předpisy si zjevně vynutily přídavek únikových schodišť, která teď křižují budovu na všech stranách a vypadají o něco riskantněji než nebezpečí ohně. Pozemek se považuje za prvotřídní realitu. Kdopak asi bude ubytovávat chudé, pokud jim někdo vykoupí místo pod nohama postelí? Většinu roku je v této části Kalifornie podnebí tak mírné, že tuláci mohou spát venku, čemuž, jak se zdá, dávají přednost. Ale jsou také období, kdy týdny prší… a občas se vyskytne i někdo s řeznickým nožem, kdo má spadeno na jejich krky. Misie nabízí bezpečné přespání, tři teplá jídla denně a místo, kde se dá v závětří ubalit cigareta.

Když jsem se blížila, ucítila jsem kuchyňské pachy – maxikarbanátky okořeněné chili. Jako obvykle jsem si nevzpomínala, že bych byla obědvala, a už byl zase pomalu čas na večeři. Tabule venku oznamovala, že denně v sedm večer se konají modlitby a horké sprchy a holení jsou v pondělí, ve středu a v sobotu. Vešla jsem dovnitř. Stěny byly nahoře natřené na béžovo a dole byly hnědé jako boty. Ručně psané ukazatele mě vedly k jídelně a kapli vlevo. Šla jsem za tlumeným zvukem hovoru a řinčením příborů.

Napravo jsem otevřenými dveřmi zahlédla jídelnu dlouhé kovové skládací stoly pokryté papírem, kovové skládací židle plné mužů. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Viděla jsem servírovací tácy s hromadami měkkého bílého chleba, misky jablečné omáčky posypané skořicí, hlávkový salát, který se leskl majonézou z láhve. Ke stolu se vešlo dvacet lidí; už se skláněli nad večerními makaróny s chili. Dalších patnáct nebo dvacet mužů poslušně sedělo v „kapli“ nalevo ode mě, kterou tvořil čtecí pultík, staré pianino, oranžové plastikové židle a impozantní kříž na stěně.

Umolousanec, kterého jsem hledala, seděl s přítelem v zadní řadě. Všude kolem mě nápisy ujišťovaly, že mě Ježíš má rád, a to se rozhodně jevilo jako pravda. Nejvíc na mě působilo, že misie redemptoristů je podporována dobrovolnými dary a nemá prakticky žádnou spojitost s vládou.

„Mohu pro vás něco udělat?“

Muž, který ke mně přistoupil, byl asi šedesátiletý, rozložitý, hladce vyholený a měl na sobě červenou bavlněnou košili s krátkými rukávy a vytahané kalhoty. Jednu paži měl normální a jedna mu u lokte končila krouceninou masa, podobnou stočenému vršku kornoutu zmrzliny. Chtěla jsem se představit a podat mu ruku, ale pahýl byl napravo a neměla jsem odvahu. Místo toho jsem vytáhla obchodní navštívenku a podala mu ji.

„Myslíte, že bych mohla mluvit s jedním vaším klientem?“

Jeho čelo se zachmuřilo. „O co jde?“

„Myslím si, že našel v popelnici na pláži nějaké věci, které hledám. Chtěla bych vědět, jestli je ještě má v nákupním vozíku. Bude to jen chvilička.“

„Vidíte ho tady?“

Ukázala jsem mu, kdo mě zajímá.

„Budete muset mluvit s oběma,“ řekl muž. „Delphi je ten, kterého potřebujete, ale nemluví. Povídání obstarává jeho kámoš Clare. Jestli počkáte tady na chodbě, vyvedu vám je. Nákupní vozíky mají vzadu na dvorku. Dal bych si na ty vozíky pozor. Bývají na svoje poklady strašně hákliví.“

Poděkovala jsem mu a vycouvala. Počkala jsem u vchodu, až se Delphi a Clare objevili. Delphi odložil několik svrchníků, ale na hlavě měl pořád tutéž tmavou hlídačskou čepici a jeho pleť měla stejně zatměle rudý odstín. Jeho přítel Clare byl vysoký a vychrtlý a z úst mu mezerou po chybějících předních zubech lezl sytě růžový jazyk. Vlasy měl hedvábné, bílé, řídké, paže dlouhé a šlachovité, ruce obrovské. Delphi se na mě vůbec nepodíval, ale ukázalo se, že Clareovi zůstala ještě trocha šarmu, snad pozůstatek z dob, než začal pít.

Vysvětlila jsem, kdo jsem a po čem se pídím. Viděla jsem, jak se Delphi dívá na Clarea s bázlivou služebností psa zvyklého na bití. Clare byl možná jediný člověk, který ho neděsil a neurážel, a zřejmě na něho spoléhal, že takováhle jednání vyřídí.

„Jo. Já vím. Vysoký podpatky, černý semiš. Zelená vlněná sukně. To měl Delphi radost. Kolem tý popelnice to bývá hubený. Přinejlepším se tam najdou leda nějaký hliníkový piksly, ale měl štěstí.“

„Má ty věcí ještě pořád?“

Jazyk vylezl jako něco samostatného a úskočného, tak růžový, že vypadal jako od cukrové vaty. „Můžu se zeptat,“ řekl.

„Zeptal byste se?“

Clare se otočil k Delphimu. „Co mysliš, Delphe? Dáme slečně, co chce? Je to na tobě.“

Delphi nedal nijak najevo, že slyší, vnímá nebo souhlasí. Clare slušnou chvilku čekal.

„Je to těžký,“ řekl mi. „Byl to jeho nejlepší den a ta zelená sukně se mu líbí.“

„Mohla bych mu to proplatit,“ řekla jsem váhavě. Nechtěla jsem dědečky urazit.

Jazyk vylezl jako plachý tvoreček vykukující z brlohu. Zdálo se, že Delphi rázem slyší líp. Trochu se zavrtěl. Nechala jsem na Clareovi, aby ten pohyb přeložil do dolarů a centů.

„Dvacka by to spravila,“ řekl posléze Clare.

Víc jsem s sebou neměla, ale vytáhla jsem ji ze zapnuté kapsičky ve své černé kabelce. Podávala jsem ji Delphimu. Clare zasáhl. „Nechte si to, dokud nevyřídíme obchod. Pojďte ven.“

Šla jsem za nimi krátkou chodbičkou k zadnímu východu, který vedl na malý betonový dvorek ze tří stran obklopený plaňkovým plotem. Někdo celou plochu „upravil“ letničkami zasázenými do plechovek od kávy a do velkých kontejnerů od fazolek a jablečné omáčky. Delphi si stoupl stranou a úzkostně přihlížel, kdežto Clare zalovil v jednom z vozíků. Zdálo se, že přesně ví, kde střevíce a sukně jsou. Měl je venku natošup. Podal mi je a já mu podala dvacku. Bylo to trochu jako pokoutní prodej drog a měla jsem vidění, jak si po mém odchodu kupují džbán Mocného děsu 20-20. Clare Delphimu ukázal bankovku a pak pohlédl na mě.

„Nebojte se. Dáme to do kostelní kasičky,“ řekl. „Delphi a já jsme nechali pití.“ Připadalo mi, že Clare z toho má větší radost než Delphi.

19

Večeřela jsem ten den sýr a sušenky obložené papričkami chili, jen aby mi pusa neusnula. Převlékla jsem se z víceúčelových šatů do trička, džíns a chlupatých trepek. Jedla jsem u psacího stolu a zapíjela to pepsikolou s ledem. Zkoumala jsem sukni a střevíce. Pravý střevíc jsem si zkusila. Byl mi moc široký. Zadní strana podpatku byla poškrábaná, u prstů se bota zužovala do špičky výborné na kuří oka. Jméno výrobce na vnitřní straně bylo rozmazané potem. Neuškodil by pohlcovač pachu. Ze sukně se dalo vyčíst trochu víc – velikost 42, značka, kterou jsem viděla ve dvou obchodech. I podšívka byla v dobrém stavu, ačkoli zkrabacená způsobem, který nasvědčoval nedávnému promočení. Dotkla jsem se látky jazykem. Slaná. Prohlédla jsem kapsy ve švu. Byly prázdné. Žádné značky čistírny. Přemýšlela jsem o ženách, které třeba jen okrajově souvisely s Daggettovou smrtí. Sukně by padla kterékoli z nich, snad
kromě Barbary Daggettové, která byla kostnatá a nevypadala, že by se jí líbil styl školačky, zejména v zeleném. Dobře by to odpovídalo Ramoně Westfallové. Marilyn Smithové možná. Lovella Daggettová a Billyho sestra Coral by asi obě mohly nosit dvaačtyřicítku, ale styl neodpovídal… pokud to oblečení nevytáhl někdo z bedny darů Armádě spásy. Mohla bych se ráno zastavit v nějakých obchodech s oblečením, jestli nějaká prodavačka sukni nepozná. To určitě, pomyslela jsem si. Lepší by bylo ukázat ji i s botami všem pěti ženám, jestli se některá nepřizná, že jí patří. Za daných okolností nepravděpodobné. Škoda, že se nemůžu nikam vloupat. Třeba by v něčí zásuvce vyšel na světlo zelený svetr, který k té sukni jde.

Doťapala jsem do kuchyně a vypláchla talíř. Jedna z mála nevýhod samostatného života je to, že člověk jí sám. Četla jsem články, které tvrdí, že si má člověk pro sebe připravovat jídlo stejně pečlivě, jako by to dělal pro hosty. Proto si dělám sýr a sušenky. Nevařím. Má představa elegantního prostírání je nenechat nůž trčet ze skleničky s majonézou. Protože při jídle obyčejně pracuji, není důvod rozsvěcet svíčky Když nepracuji, mám o kartotéční krabice opřený časopis Time a při žvýkání ho pročítám odzadu dopředu, počínajíc stránkami o knížkách a filmech; když se dostanu k hospodářství a obchodu, ztrácím zájem.

Ve 21.02 zazvonil telefon. Byl to noční dispečer společnosti Tip Top. Představil se jako Chuck. V pozadí jsem slyšela štěbetat radiové spojení s vozy.

„Mám tu od Rona vzkaz, abych vám zavolal,“ řekl. „Vytáhl záznamy o jízdách z páteční noci a prý vám mám dát informace, na které jste se ptala, ale nevím přesně, co potřebujete.“

Vysvětlila jsem mu to a čekala, až očima přeletí papír. „Jo. Tohle to asi bude. Má to zakroužkované. Byla to moje jízda. Proto asi chtěl, abych volal. V pátek v noci, jedna třicet tři… to je vlastně už v sobotu. Vysadil jsem jeden párek na rohu State Street a bulváru Cabana. Muže a ženu. Myslel jsem, že tam mají zamluvený motel.“

„Slyšela jsem, že ten muž byl opilý.“

„To byl. Zdálo se, že pila i ona, ale ne jako on. On byl pod obraz. Táhlo z něj až hrůza. Zasmradil mi zadek auta, a to jsem na takové věci dost snášenlivý.“

„Co ona? Můžete mi něco povědět?“

„V tom vám nepomůžu. Bylo pozdě a tma a lilo jako z konve. Prostě jsem je odvezl, kam mi řekli.“

„Mluvil jste s nimi?“

„Ne. Já nejsem ten typ, co klábosí se zákazníkem. Většina lidí o to nestojí a nerad se opakuju. Politika, počasí, výsledky v baseballu. Samé kecy. Oni si nechtějí povídat se mnou a já si nechci povídat s nima. Teda, když se mě na něco zeptají, tak jsem zdvořilý, to si nemyslete, ale na řečičky mě neužije.“

„Co oni? Mluvili spolu?“

„Co já vím? Nevnímal jsem je.“

Tak tohle nebyla žádná pomoc. „Vzpomínáte si ještě na něco?“

„Z hlavy ne. Budu o tom přemýšlet, ale nic mě nenapadá. Promiňte, že vám nemůžu pomoct.“

„Aspoň jste mi potvrdil jedno tušení a za to jsem vděčná. Děkuju, že jste mi věnoval čas.“

„To nic.“

„Jo, ještě něco. Odkud jste je vezl?“

„Tak to vím. Znáte ten zaplivanej bar na Milagru? Odtamtud. Sebral jsem je u Hubu.“

Seděla jsem a civěla na telefon ještě chviličku po tom, co zavěsil. Připadalo mi, jako když si pouštím kotouč filmu zpátky, obrázek po obrázku. Daggett opustil Hub v pátek v noci ve společnosti blondýny. Zřejmě hodně popili, hodně se nasmáli, motali se spolu v dešti, upadli a zase se zvedli. A pomalinku, blok za blokem ho kormidlovala k přístavu, vedla k loďce, řídila na moře při poslední krátké projížďce jeho života. Musela mít srdce z kamene a pevnější nervy než já.

Udělala jsem si pár rychlých poznámek a hodila kartičky do horní zásuvky stolu. Skopla jsem trepky, zašněrovala si tenisky a natáhla triko s dlouhými rukávy. Chytila jsem sukni a boty, kabelku, klíče od auta, zamkla a hurá k volkswagenu. Začnu s Coral. Třeba bude vědět, jestli je Lovella ještě tady. Teď jsem si vybavovala útržek rozmluvy, který jsem zaslechla ten večer, kdy jsem poslouchala Billyho a Coral pod oknem. Mluvila tenkrát s Billym o nějaké ženě. Nevzpomínala jsem si přesně, co říkala, ale tohle jsem si pamatovala. Možná že Coral viděla ženu, kterou hledám.

Když jsem dojela na parkoviště přívěsů, našla jsem přívěs slabě osvětlený, jako když někdo odejde a nechá svítit lampu, aby odradil lupiče. Billyho ševrolet stál na parkovací ploše a kapota byla na omak studená. Zaklepala jsem na dveře. Za chviličku jsem slyšela zezadu dusat kroky.

„Ano?“ ozval se přes dveře dušeně Billyho hlas.

„Tady Kinsey: Je tu Coral?“

„Ne-e. Je v práci.“

„Můžu s vámi mluvit?“

Zaváhal. „O čem?“

„O páteční noci: Chviličku.“

Odmlčel se. „Moment. Trochu se oblíknu.“

Za pár okamžiků otevřel dveře a vpustil mě. Natáhl si džínsy. Jinak byl bos a do pasu nahý. Tmavé vlasy měl rozcuchané. Vypadal, že v posledním čase necvičil, ale paže a prsa měl pořád pěkně vypracované, pokryté jemným černým chmýřím.

V přívěsu byl nepořádek – noviny, časopisy, talíře od večeře pro dva ještě na stole, na skříňkách konzervy, krabice sušenek, pytlíky mouky, cukru a kukuřičné mouky. Nikde kousek volné plochy a nikde místo, kam si sednout. Vzduch byl hutný a lehce páchl čerstvým cigaretovým kouřem.

„Promiňte, že vás ruším,“ řekla jsem. Vypadal, jako když se zrovna pěkně vyřádil se ženskou, a byla jsem zvědavá, koho má v ložnici. „Máte společnost?“

Mrkl směrem dozadu. Udělaly se mu dolíčky. „Ne, nemám. Proč? Máte zájem?“

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Přitom mi v hlavě vyskočila představa, jak jsme s Billym Polem zamotaní v ložním prádle, které voní jako on, pižmem a teplem. Jeho kůže vylučovala mužskou vůni a ta vyvolávala obrázky všech hanebností, které bychom mohli páchat, kdybych odhodila zábrany. Zachovala jsem si neutrální výraz, ale cítila jsem, jak rudnu. „Mám nějaké otázky a doufala jsem, že mi v tom Coral pomůže.“

„To jste říkala. Zkuste to v Hubu. Bude tam až do zavírací doby.“

Položila jsem sukni a boty na televizor, což byl jediný volný povrch, který jsem mohla najít. „Nevíte, jestli je tohle její?“

Mrkl na ty věci, příliš opatrný na to, aby zabral. „Kde jste k nim přišla?“

„Od přítele jednoho přítele. Myslela jsem, že byste mohl vědět, čí to je.“

„Já myslel, že jde o páteční noc.“

„To ano. Mluvila jsem s taxíkářem, který v pátek v noci naložil Daggetta u Hubu a vysadil ho u přístavu.“

„No a?“

„Byla s ním nějaká blondýna. Taxíkář je vezl oba. Myslím si, že se s ním seznámila v Hubu, tak jsem si říkala, že ji Coral možná viděla.“

Billy něco věděl. Viděla jsem mu to na obličeji. Zpracovával tu informaci a snažil se určit, co asi znamená.

Ztrácela jsem trpělivost. „Zatraceně, Billy, hrajte se mnou na rovinu.“

„Vždyť jo!“

„Ale kdepak. Lžete mi od první chvilky, kdy jste otevřel pusu.“

„Nelžu,“ řekl rozpáleně. „Jmenujte jedinou věc.“

„Začněme od Douga Polokowského. Jak je s vámi spřízněný? Bratr?“

Mlčel. Zírala jsem na něj a čekala.

„Nevlastní bratr,“ řekl neochotně.

„Tak dál.“

Hlas se mu ztišil, zřejmě rozpaky. „Máma a táta se rozešli, ale ještě byli podle zákona manželé, když přišla do jiného stavu s někým jiným. Mně bylo deset a strašně mi to vadilo. Právě v tu dobu jsem začal vyvádět, a tak jsem trávil půlku času v polepšovně, což mi perfektně vyhovovalo. Nakonec mě nechala prohlásit za to, jak se tomu říká…“

„Obtížně vychovatelné dítě?“

„Jo. To. To mi toho udělala. Bylo mi to putna. Ať se nás zbaví. Ať si nadělá spoustu dalších dětí. Když neměla žádnej lepší nápad, tak ať ji vezme čert..“

„Takže jste se s Dougem nikdy nesblížili?“

„Kdepak. Tu a tam jsem ho vídal, když jsem přišel domů, ale žádnej velkej vztah jsme k sobě neměli.“

„A co s matkou?“

„To je v pořádku. Nějak jsem se přes to přenes. Když přišel Doug o život, snášeli jsme se líp. Někdy to tak bejvá.“

„Ale musel jste vědět, že za to může Daggett.“

„To víte, že jsem to věděl. Máma mi napsala, že ho posílají do San Luis. Nejdřív jsem myslel, že si to s ním vyřídím. Aspoň kvůli ní. Ale dopadlo to jinak. Byl na to moc velkej ubožák. Rozumíte mi? Nakonec mi ho bylo málem líto. Pohrdal jsem tím ukňouraným chudinkou, ale nedokázal jsem ho nechat na pokoji. Jako bych ho musel tejrat. Dělalo mi dobře, když se kroutil. Možná že jsem máklej, ale nejsem vrah. V životě jsem nikoho nezavraždil.“

„A co Coral? Jakou roli v tom všem měla ona?“

„Zeptejte se jí.“

„Mohla být s Daggettem tu noc ona? Tipovala bych to na Lovellu, ale nejsem si jistá.“

„Proč se ptáte mě? Já tam nebyl.“

„Říkala o něm něco Coral?“

„Já o tom nebudu mluvit,“ řekl podrážděně.

„No tak. Mluvil jste s Daggettem ve čtvrtek večer? Zmínil se o té ženské?“

„Nemluvili jsme o ženských,“ řekl Billy. Začal zalamovat prsty pravé ruky o levou dlaň. Vydávalo to tiché, duté praskání. Cítila jsem, že se dostávám do nálady štěněte teriéra, které okusuje problém z obou stran jako syrovou kost.

„Musel vědět, kdo to je,“ řekla jsem. „Nespadla přece s nebe. Našla si ho. Věděla, co dělá. Musel to být ohromně promyšlený plán.“

Praskání ustalo a Billyho tón začal být lstivý. „Třeba patřila k těm chlapům, co chtěli zpátky svoje peníze,“ řekl.

Podívala jsem se na něj se zájmem. To mě opravdu nenapadlo, ale neznělo to špatně. „Dal jste jim hlášku?“

„Poslouchejte, krasavice, nejsem vrah a nejsem udavač. Jestli měl Daggett s někým nějaký drobný, byla to jeho věc, víte?“

„Tak o co jde? Nechápu, co zamlčujete.“

Vzdychl a prohrábl si rukou vlasy. „Dejte pokoj, jo? Já nic víc nevím, tak mě nechte bejt.“

„No tak, Billy. Vyklopte zbytek,“ štěkla jsem.

„Do prdele. Nebylo to ve čtvrtek,“ vypadlo z něho. „Sešel jsem se s Daggettem v úterý večer. Tenkrát mě prosil o pomoc.“

„Aby se schoval před těmi ze San Luis,“ ujišťovala jsem se, že ho sleduji.

„No. Totiž, zavolali mu v pondělí ráno, a proto upaloval sem. Mluvili jsme spolu po telefonu v pondělí pozdě večer. Byl opilý. Nechtěl jsem se namáhat. Právě jsem přišel domů a byl jsem zvadlej, tak jsem mu řekl, že se sejdeme příští večer.“

„V Hubu?“

„Jo.“

„A sešli jste se,“ pomáhala jsem mu.

„Jistě. Sešli jsme se a trochu jsme si popovídali. Už panikařil, tak jsem ho ještě trochu přivyděsil, jen tak z legrace. Na tom přece není nic špatnýho.“

„Proč jste to zatloukal? Proč jste mi to neřekl hned na začátku?“ Tlačila jsem na něj, ale zdálo se mi, že je čas vytrvat.

„Nějak se mi to nezdálo v pořádku. Nechtěl jsem, aby mě s ním někdo spojoval. Čtvrtek večer zněl líp. Jako že jsem nebyl nijak hr do toho, abych s ním mluvil. Víte, že jsem hned nepřiběhl. Líp vám to vysvětlit nemůžu.“

Bylo to právě tak akorát ubohé vysvětlení, že mi dávalo smysl. Řekla jsem: „Dobře. Prozatím to beru. Co pak?“

„To je všecko. Tenkrát jsem ho viděl naposled. V pátek večer zase přišel a Coral ho zahlídla, takže mi zavolala, ale než jsem se tam dostal, byl pryč.“

„S tou ženskou?“

„Jo.“

„Takže Coral ji přece viděla.“

„Jistě, ale nevěděla, kdo to je. Myslela, že je to nějaká holka, co se na něj pověsila, kurva nebo tak něco. Kupovala mu pití a Daggett nasával. Coral dostala trochu starost. Ne že by nám na něm opravdu záleželo, ale znáte to. Člověk nerad vidí, jak někoho oblbujou, i když si na něj nijak nepotrpí.“

„Zvlášť když jste slyšeli, že má u sebe třicet tisíc dolarů, co?“

„Třicet to nebylo. Sama jste to říkala. Bylo to pětadvacet.“ Billy byl teď zřejmě nevrlý, že se rozpovídal. „A co vůbec pořád melete? Řek jsem vám všecko, co vím.“

„A co Coral? Když jste lhal vy, třeba lhala i ona.“

„Ta by to neudělala.“

„Co říkala, když jste tam přišel?“

Billyho výraz se malinko změnil a pomyslela jsem si, že jsem na něco kápla. Jenže jsem nevěděla na co.

Skočila jsem v mysli dopředu. „Coral je sledovala?“ zeptala jsem se.

„Ovšem že ne.“

„Co teda říkala?“

„Coral nebyla ve svý kůži,“ řekl nejistě.

„Tak co teda, šla domů?“

„To ne. Lezlo na ni to nachlazení a chytila ji zimnice. Byla vyřízená, tak šla dozadu do kanceláře a lehla si na gauč. Barman myslel, že odešla. Přilítnu tam a mám vztek, protože ona nikde, Daggett nikde. Nevím, co se děje. Chvíli tam okouním a pak jedu zpátky sem. Myslím si, že ji najdu doma. A ona tu není. Bylo to prostě celý pohnojený. Celou tu dobu byla v Hubu.“

„Kdy přišla domů?“

„Nevím. Pozdě. Ve tři. Musela čekat, až majitel udělá tržbu, a pak ji odvezl jen kus cesty, takže musela v tom dešti šest bloků pěšky. Od té doby je nachcípaná.“

Zírala jsem na něho, mrkala, a kolečka se otáčela a otáčela. Představovala jsem si ji s Daggettem v přístavu a pěkně to šlo k sobě.

„Proč tak na mě koukáte?“ řekl.

„Poslechněte si mě. Jen tak nahlas přemýšlím,“ řekla jsem. „Mohla to být Croral, co? Ta blondýna, co s ním odešla z Hubu? To vám celou dobu dělá starost.“

„Ne. Ani náhodou,“ řekl. Utkvěl na mně očima jako očarovaný. Nelíbilo se mu, kam mířím, ale pravděpodobně o tom uvažoval sám.

„Máte jen její slovo na to, že ta druhá ženská vůbec existuje,“ řekla jsem.

„Taxíkář je viděl.“

„Ale to mohla být Coral. Třeba to pití Daggettovi kupovala sama. Věděl, kdo to je, a důvěřoval jí kvůli vám. Mohla zavolat taxíka a pak odjet s ním. Třeba si barman myslel, že je pryč, protože ji viděl odcházet.“

„Vypadněte,“ zašeptal Billy.

Jeho tvář ztemněla a viděla jsem, jak se mu napínají svaly. Byla jsem tak zaujatá vlastními úvahami, že jsem si nevšimla, jak to na něho účinkuje. Sebrala jsem sukni a střevíce a ustupovala ke dveřím. Nespouštěla jsem z něj oči. Nahnul se a zprudka mi otevřel.

Sotva jsem sešla se schůdků, dveře za mnou práskly. Odsunul záclonku a bojovně na mě hleděl, jak jsem couvala z parkoviště. Jakmile záclonka spadla, hnala jsem se k oknu přívěsu, kudy jsem ho špehovala už předtím. Žaluzie byly spuštěné, ale záclonka na té straně byla poodhrnutá natolik, že jsem trochu viděla.

Billy se složil na gauč s hlavou v dlaních. Vzhlédl. Žena, která byla v zadní ložnici, se teď vynořila a opřela se o stěnu. Přitom si zapalovala další cigaretu. Viděla jsem kus jejích těžkých stehen a lem krátké noční košile ze světle žlutého nylonu. Billy se po ní natáhl jako člověk, který se topí, přitáhl ji k sobě a zabořil jí obličej mezi prsy. Lovella. Začal jí přes nylon cucat bradavky, až měla na košili vlhké skvrny. Shlížela na něj pohledem čerstvých matek, které kojí dítě na veřejnosti. Líně se nahnula, uhasila cigaretu na talíři od večeře a pak mu zajela prsty do vlasů. Chytil ji pod koleny a spouštěl ji na podlahu. Přitom jí vysoukal košili až k pasu. Pak pomalu klesl za ní.

Vydala jsem se do Hubu.

20

V Hubu to zase vypadalo, že obchody váznou. Znovu se rozpršelo a bylo po návštěvě. Střecha na dvou místech tekla a někdo tam postavil pozinkované kbelíky na chytání kapek… jeden na barový pult, jeden u dámského záchodku. Když měli hosty, bývali to pijáci ze sousedství – stařeny s tlustými kotníky, v těžkých svetrech, které začínaly ve dvě odpoledne a konzumovaly pivo vytrvale až do zavírací hodiny, muži s huhňavým hlasem a řezavým smíchem, kteří měli nos baňatý a připálený od alkoholu. Kulečník hráli většinou mladí Mexikáni, kteří kouřili, až jim žloutly zuby, a rafali se mezi sebou jako štěňata. Ten večer bylo u kulečníku pusto a zelené plstěné potahy stolů zářily, jako by byly zevnitř nasvícené. Napočetla jsem celkem čtyři zákazníky a z toho jeden spal s hlavou na rukách. Hrací skříň měla nějakou mechanickou závadu, která působila, že hudba zněla kolísavě, jako zpod vody.

Přistoupila jsem k baru, kde seděla Coral na koženkové židličce s vysokým opěradlem. Měla na sobě košili ve stylu Divokého západu se stříbrnou nitkou v hnědé kostce, těsné džínsy ohrnuté u kotníků, boty na podpatcích a bílé ponožky. Musela si mě pamatovat z pohřbu, protože na otázku, jestli bych s ní mohla mluvit, beze slova seskočila a obešla bar.

„Chcete něco k pití?“

„Vinný střik. Díky,“ řekla jsem.

Nalila mi střik a sobě natočila pivo. Posadily jsme se do boxu vzadu, aby viděla na hosty, kdyby někdo něco chtěl. Zblízka vypadaly její vlasy tak štětinaté a suché, že jsem měla obavy ze samovznícení. Nalíčená byla příliš tvrdě k svému světlému vybarvení a přední zuby měla na okrajích zkažené, jako by jedla příliš mnoho sladkého. Nachlazení bylo zřejmě v nejhorší fázi. Čelo měla zvrásněné a oči jí napůl šilhaly jako v reklamě na lék na dutiny. Nos měla tak ucpaný, že musela dýchat ústy. Přesto dokázala kouřit, a zapálila si, sotva jsme dosedly

„Měla byste být doma v posteli,“ řekla jsem a pak jsem se v duchu ptala, proč mě to napadlo. Vždyť se tam teď válejí po podlaze Billy s Lovellou a přívěs asi celý nadskakuje. Kdo by při něčem takovém mohl spát?

Coral položila cigaretu, vytáhla papírový kapesník a vysmrkala se. Vždycky mě zajímalo, kde lidi berou svou techniku smrkání. Coral smrkala obouruč. Dala si kapesník na ruce, strčila si klouby obou ukazováků do nosních dírek a po každém zatroubení jimi rázně zakroužila. Dívala jsem se jinam, dokud neskončila, a jen tak jsem uvažovala, jestli ví, kde je v tuhle chvíli Lovella.

„Jak se vede Lovelle? Na pohřbu vypadala frustrovaně.“

Coral nechala svého úsilí a podívala se na mě. Dodatečně jsem si uvědomila, že jí asi slovo frustrovaně není povědomé. Viděla jsem, že si ho domýšlí.

„Je v pořádku. Neměla potuchy, že nejsou řádně oddaní. Proto se sesypala. Vyřídilo ji to.“ Ještě jednou zakroutila nosem, popotáhla a zase uchopila cigaretu.

„Člověk by myslel, že se jí uleví,“ řekla jsem. „Podle toho, co jsem slyšela, ji mlátil jako koně.“

„Ze začátku ne. Byla do něj blázen, když ho pustili. Vlastně je ještě pořád.“

„Proto asi o něm na pohřbu prohlásila, že je největší sráč na světě,“ poznamenala jsem.

Coral se na mě zahleděla a pak neutrálně pokrčila rameny. Byla chytřejší než Billy, ale ne o moc. Měla jsem u ní stejný pocit jako u Billyho. Vrtala jsem do věci, kterou chtěli pohřbít, ale nevěděla jsem dost na to, abych do toho mohla vrtat.

Zkusila jsem hodit udičku. „Myslela jsem, že Lovella a Billy spolu kdysi něco měli.“

„Před lety. Když jí bylo sedmnáct. Nestojí za řeč.“

„Říkala mi, že ji dal Billy dohromady s Daggettem.“

„Jo, více méně. Mluvil o ní s Daggettem a Daggett jí napsal, jestli by si s ním nechtěla dopisovat.“

„Škoda, že se nezmínil o manželce,“ řekla jsem. „Moc bych chtěla s Lovellou mluvit, tak až ji uvidíte, řekněte jí, prosím vás, ať se se mnou spojí.“ Dala jsem jí obchodní navštívenku s číslem do kanceláře. Přijala ji s pokrčením ramen.

„Já Lovellu neuvidím,“ řekla.

„To si jenom myslíte,“ řekla jsem.

Coral obrátila pozornost k barmanovi, který měl zdvižený prst. „Počkejte.“

Došla k baru, vzala dva koktejly a odnesla je na druhý stůl, který byl obsazený. Snažila jsem se představit si ji, jak vyhazuje Daggetta pozadu z lodičky, ale nějak mi to nešlo. Odpovídala popisu, ale něco tu scházelo.

Když se vrátila do boxu, zvedla jsem střevíce. „Jsou vaše?“

„Nenosím semiš,“ řekla prostě.

To se mi líbilo. Jako by byl semiš proti jejím zásadám oblékání. „A co sukně?“

Naposled zatáhla z cigarety a rozmačkala ji v kovovém popelníku, přičemž vyfoukla oblak kouře. „Kdepak. Čí to je?“

„Myslím, že to měla v pátek v noci na sobě ta blondýna, co zabila Daggetta. Billy říká, že ho sbalila tady.“

Opožděně se na sukni soustředila. „To máte pravdu. Viděla jsem ji,“ řekla jako na pokyn.

„Vypadá to na tu sukni, co měla na sobě?“

„Mohla by to být ona.“

„Víte, kdo to je?“

„Ne-e.“

„Nechci být neurvalá, Coral, ale trochu pomoci by neškodilo. Mluvíme o vraždě.“

„Však mě to taky náramně vytočilo,“ řekla znuděně.

„Vy na to úplně kašlete?“

„Děláte si srandu? Proč by mi mělo na Daggettovi záležet? Byl to hajzl.“

„A co ta blondýna? Pamatujete si o ní něco?“

Coral vytřepala z balíčku další cigaretu. „Proč tomu nedáte pokoj, holčičko? Nemáte právo se nás vyptávat na takový hovadiny. Nejste polda.“

„Ptát se můžu, na co chci,“ řekla jsem mírně. „Nemůžu vás donutit k odpovědi, ale ptát se můžu vždycky.“

Rozčileně se pohnula a zavrtěla se na sedadle. „Víte co? Nelíbíte se mi,“ řekla. „Z lidí jako vy se mi dělá nanic.“

„Ano? Z jakých lidí?“

Dala si na čas, než vytáhla z balíčku papírovou zápalku, a škrábala s ní po škrtací ploše, dokud nevzplanula. Zapálila si cigaretu. Zápalka tichounce cinkla, když ji upustila do popelníku. Položila si bradu na dlaň a nepříjemně se na mě usmála. Přála jsem si, aby si nechala spravit zuby a byla hezčí. „Vsadím se, že jste to měla vždycky snadný, co?“ řekla sarkasticky.

„Náramně.“

„Pěknej domov, lepší lidi, maminka, tatínek. Určitě jste měla bratříčky a sestřičky. Roztomilýho bílýho chlupatýho pejska…“

„To je úžasné,“ řekla jsem.

„Dvě auta. Jednou tejdně možná chodila uklízečka. Já nikdy nechodila na vysokou. Já nikdy neměla tátu, kterej by mi zařídil všecky výhody.“

„Potom je všecko jasné,“ řekla jsem. „Vaši maminku znám, abyste věděla. Vypadá jako někdo, kdo celý život dřel. Škoda, že si nevážíte toho, jak se pro vás namáhala.“

„Jaká námaha? Je pokladní v samoobsluze,“ řekla Coral.

„Aha. Vy myslíte, že by měla dělat něco nóbl jako vy.“

„Já tohle rozhodně celej život dělat nebudu, jestli si myslíte.“

„Co se stalo s vaším otcem? Kam se poděl?“

„Kdo ví? Už dávno vypad.“

„Nechal ji samotnou s dětmi?“

„Vynechte to. Ani nevím, proč jsem o tom začala. Co abyste šla k věci a já se mohla konečně vrátit k pultu?“

„Povězte mi něco o Dougovi.“

„Po tom vám nic není,“ vyklouzla z boxu. „Konec,“ řekla a odešla. A to jsem se snažila chovat přátelsky.

Sebrala jsem boty a sukni a hodila na stůl pár babek. Šla jsem ke vchodu a postála pod přístřeškem, než jsem vykročila ven do deště. Bylo 22.17 a na Milagru nebyl žádný provoz. Ulice byla leskle černá a déšť, který tloukl do dlažby, vydával zvuky jako slanina škvířící se na pánvi. Z kanálů stoupala mlha a stoky přetékaly tam, kde voda tryskala z okapů.

Byla jsem neklidná, ještě se mi nechtělo zalehnout. Uvažovala jsem, jestli se nemám stavit u Rosie, ale tam to bude stejné jako v Hubu – zakouřené, šedivé, skličující. Venku měl aspoň vzduch tu sladkou květinovou vůni mokrého betonu, i když studil. Nastartovala jsem auto, obrátila do protisměru a zamířila k pláži. Přední sklo tečkoval déšť.

Na Cabaně jsem zahnula doprava a jela po bulváru. I když měsíc vidět nebylo, nalevo ode mě pěnil příboj s matně šedou září a bortil se do sebe s hřímavou jednotvárností. Daleko v oceánu jsem viděla světla na ropných jeřábech, jak probleskují mlhou. Zastavila jsem na červenou a tu za mnou zahoukalo auto. Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Malá červená honda najížděla do pruhu vpravo ode mě. Byl to Jonáš. Zřejmě mířil k domovu stejně jako já. Zatočil rukou. Naklonila jsem se a stáhla okénko na straně spolujezdce.

„Chceš se se mnou napít?“

„Jistě. Kde?“

Ukázal na Vraní hnízdo po své pravici, restauraci, kde ještě venku svítili. Naskočila zelená a on odstartoval. Jela jsem za ním a následovala ho na parkoviště. Zaparkovali jsme vedle sebe. Vystoupil první a hrbil se v dešti, než roztáhl deštník a obešel auta k mým dveřím. Schoulili jsme se k sobě a přeskákali kaluže k vchodu. Podržel mi dveře, já hupla dovnitř a pak jsem podržela dveře jemu, zatímco stahoval a vytřepával deštník.

Vraní hnízdo bylo zařízené rozpačitě po námořnicku, což obstarávaly rybářské sítě a lana natažená podél trámů a námořní mapy zapečené do stolních desek pod centimetrem polyuretanu. Restaurační část byla zavřená, ale bar zřejmě dělal slušné obchody. Viděla jsem, že obsazených je asi deset stolků. Hluk hovoru byl tichý a osvětlení diskrétní, vylepšené tlustými kulatými nádobami, v nichž za oranžovým sklem žhnuly svíčky. Jonáš mě vedl kolem malého tanečního parketu ke stolku v rohu. Panovalo tu ovzduší jitřivého vzrušení. Chránilo nás počasí, byli jsme k sobě přitahováni jako náhodné duše bloudící po letišti mezi lety.

Objevila se číšnice a Jonáš na mě pohlédl.

„Vyber ty,“ řekla jsem.

„Dvakrát margaritu. Cuervo Gold, Grand Marnier, protřepat, bez soli,“ řekl. Kývla a odešla.

„Velmi působivé,“ řekla jsem.

„Myslel jsem, že ti to přijde vhod. Co tě vytáhlo ven?“

„Ale Daggett, samozřejmě.“ Podala jsem mu výklad, a jak jsem to tak shrnovala, uvědomila jsem si, že mám Billyho Pola a jemu podobných pro dnešek právě tak dost.

„Nemluvme o něm,“ řekla jsem, když jsem skončila. „Povídej mi, na čem pracuješ ty.“

„To teda ne. Já tu odpočívám.“

Číšnice nám přinesla pití a my jsme se nakrátko odmlčeli, zatímco se úhledně s koleny u sebe předklonila a před každého z nás položila koktejlový ubrousek a nápoje. Byla oblečená jako lodník, až na to, že bílé kalhoty měla z elastického materiálu a půlky jí vzadu vylézaly. Uvažovala jsem, jak dlouho by takové uniformy vydržely, kdyby do nich musel nacpat svou chlupatou zadnici noční vrchní.

Když číšnice odešla, Jonáš ťukl na mou sklenici. „Na deštivé noci,“ řekl. Napili jsme se. Tequila mi trochu vyrazila dech, když klouzala do žaludku, a musela jsem se poklepat po prsou. Jonáš se usmál. Líbilo se mu, že mě vyvedl z míry.

„Cože jsi venku tak pozdě?“ zeptala jsem se.

„Dodělával jsem agendu. Taky se vyhýbám domovu. Na týden k nám přijela Camillina sestra z Idaha. Asi popíjejí víno a řežou do mě jako do pečínky.“

„Takže její sestra tě nemá ráda.“

„Myslí, že jsem k ničemu. Camilla je z prachaté rodiny. Deirdre si myslí, že ony dvě by si přece neměly zadávat s chlapy, kteří berou plat. A polda? To je hrozně buržoazní. Panebože, musím si dát bacha. Pořád si jen stěžuju na život na domácí frontě. Začínám být jako Dempsey.“

Usmála jsem se. Poručík Dempsey léta pracoval v oddělení narkotik a byl to nešťastně ženatý člověk, který trávil dny stížnostmi na svůj úděl. Nakonec mu manželka zemřela a on šel a oženil se s druhou, zrovna takovou. Odešel předčasně do důchodu a odjeli spolu obytným přívěsem. Pohlednice, které posílal na oddělení, byly zábavné, ale uváděly do rozpaků jako pokračující seriál vtipů na účet manželky.

Konverzace vázla. Jako hudební kulisu pouštěli pásku se starými melodiemi Johnnyho Mathise a texty připomínaly éru, kdy lásku nekomplikoval herpes, strach z AIDS, mnohočlenná manželství, podpora druha, feminismus, sexuální revoluce, atomová bomba, antikoncepce, psychologův souhlas ani vidina dětí ob jeden víkend.

Jonáš vypadal dobře. Kombinace stínu a světla svíček mu z obličeje setřela vrásky a prohloubila modř jeho očí. Vlasy vypadaly hodně tmavé a déšť jim dal hedvábný lesk. Měl bílou košili rozepjatou u krku, rukávy vykasané, předloktí mřížovaná tmavými chlupy. Obvykle mezi námi probíhá proud, vyráběný zřejmě prvobytnými pudy, které vedou lidstvo k rozmnožování. Tenhle chemický jev většinou drží na uzdě hluboká opatrnost z mé strany, ambivalence vyvolávaná jeho manželským stavem, okolnostmi, jeho vlastní nejistotou, tím že oba víme, že jakmile se překročí jistá hranice, už není možné se vrátit a důsledky se nijak nedají předpovědět.

Objednali jsme si druhou rundu, pak třetí. Pomalu, beze slova jsme tančili. Jonáš voněl mýdlem, skráň měl hladkou a někdy si pobrukoval tak, jak jsem to neslyšela od času, kdy jsem sedávala otci na klíně jako docela malé děcko a nechala si od něho předčítat dřív, než jsem věděla, co znamenají slova. Myslela jsem na Billyho Pola, jak pokládá Lovellu na podlahu přívěsu. Ten obraz mě pronásledoval, protože tak výmluvně hovořil o jeho potřebě. Vždycky jsem bývala takový kliďas, tolik jsem si dávala pozor, abych neudělala chybu. Někdy se ptám, jaký je rozdíl mezi tím být opatrná a být mrtvá. Myslela jsem na déšť, a jak je to hezké lehnout si na čisté prostěradlo. Odtáhla jsem hlavu a Jonáš na mě tázavě shlédl.

„Za to může Billy Polo,“ řekla jsem.

Usmál se. „Za co?“

Chviličku jsem si ho prohlížela. „Co by řekla Camilla, kdybys dnes večer nepřišel domů?“

Úsměv mu vybledl a do očí se mu vkradl onen pohled. „To ona mluví o otevřeném vztahu,“ řekl.

Zasmála jsem se. „Vsadím se, že to platí jen pro ni, ne pro tebe.“

„Už ne,“ řekl.

Jeho polibek mi připadal známý.

Brzy nato jsme odešli.

21

Do kanceláře jsem přijela v devět. Dešťové mraky se kupily nad horami a letěly na sever, kdežto nahoře byla obloha modrá jako vybledlé džínsy. Město vypadalo dobře zaostřené jako s nově předepsanými čočkami. Otevřela jsem francouzské okno, stoupla si na balkón, zvedla paže a zavrtěla zadkem, jak to mají rádi fotbalisti. Tumáš, Camillo Robbová, pomyslela jsem si. Pak jsem se zasmála a šla jsem se na sebe podívat do zrcadla. Přitom jsem se nestydatě šklebila. Nezkrotná Angelika. Takhle bych měla vypadat pořád. Kde slzy člověka vygumují, povedený sex přetváří, a já se cítila nabitá energií.

Postavila jsem na kávu a dala se do práce, naťukala své poznámky k případu, podrobnosti rozhovoru s Billym a Coral. Poldové a soukromá očka jsou vždycky zavalení papírováním. O všem se musí dělat písemné záznamy a dění se musí vypsat, aby měl každý, kdo přijde po mně, jasný a obsažný přehled o prováděném pátrání. Protože soukromé očko také účtuje za své služby, musím sledovat hodiny a výdaje a pravidelně podávat hlášení, abych si zajistila, že dostanu zaplaceno. Radši pracuji venku. Tuším, že to všichni. Kdybych chtěla trávit dny v kanceláři, byla bych se vyučila úřednicí v pojišťovně. Jejich práce mi připadá nudná osmdesát procent času, kdežto moje mě nudí jen asi každou desátou hodinu.

V půl desáté jsem zavolala Barbaře Daggettové a podala jí ústní přehled novinek, kromě psané zprávy, kterou jsem jí posílala. To dvojí úsilí vlastně nebylo nutné, ale přece jsem to udělala. Co, vždyť jsou to její peníze. Má nárok na nejlepší služby, jaké lze poskytnout. Potom jsem chvíli zařazovala do kartotéky, pak zase zamkla, vzala s sebou zelenou sukni a střevíce a odjela k Marilyn Smithové. Začínala jsem si připadat jako princ hledající Popelku se střevíčkem v ruce.

Jela jsem po silnici na sever a dýchala čerstvě umytý vzduch. Do Colgate je to jen čtvrt hodiny jízdy, ale dalo mi to možnost uvažovat o tom, co se dělo včera v noci. Jonáš se v posteli projevil jako šašek… legrační a vynalézavý. Chovali jsme se jako zlobivé děti, krmili se, vypravovali si strašidelné historky a tu a tam se vraceli k milování, které bylo současně intenzívní a v pohodě. Uvažovala jsem, jestli jsem ho znala v nějakém jiném životě. Uvažovala jsem, jestli bych ho zase poznala. Byl tak štědrý a příchylný, tak ohromený tím, že je s někým, kdo nekritizuje ani neodpírá, kdo se neodtahuje od jeho doteku jako od slimáka. Neuměla jsem si představit, jaké bude pokračování, a nechtěla jsem si začít dělat starosti. Dokážu věci pěkně povorat tím, že se snažím předem vyřešit všechny problémy, místo abych je řešila prostě tehdy, když vyvstanou.

Samozřejmě jsem minula příslušný sjezd z dálnice. Zahlédla jsem ho, když jsem se řítila kolem, a dobromyslně jsem nadávala, když jsem sjížděla z dalšího a otáčela zpátky.

K domu Wayna a Marilyn Smithových jsem dorazila skoro v deset. Kola, která předtím parkovala na verandě, byla pryč. Pomerančovníky, i když stářím skoro bezlisté, ještě voněly zralým ovocem a z okolních hájů dýchala slabá vůně. Zaparkovala jsem na štěrkové cestičce za kombíkem, o kterém jsem usoudila, že bude její. Když jsem do něj cestou nakoukla, spatřila jsem slepenec krabiček od různých pochoutek, softbalové výstroje, školních potřeb a psích chlupů.

Zatáhla jsem za zvonek. Hala byla prázdná, ale ke vchodu se vyřítil zlatý retriever, drápy zaharašily o holá prkna, jak prudce zabrzdil a radostně se rozštěkal. Celým tělem kroutil jako ryba na háčku.

„Co pro vás mohu udělat?“

Trhla jsem sebou a podívala se doprava. Marilyn Smithová stála pod schůdky na verandu v tričku bez rukávů, promáčených džínsách a slamáku. Měla kozinkové zahradnické rukavice a zablácené jasně žluté umělohmotné dřeváky. Když si uvědomila, že jsem to já, její výraz se změnil z příjemné zvědavosti v stěží zakrývanou nechuť.

„Pracuji na zahradě,“ řekla, jako bych to neuhodla. „Jestli se mnou chcete mluvit, budete muset za mnou.“

Šla jsem za ní po deštěm promáčeném trávníku. Nepřítomně si klepala zablácenou lopatkou o stehno.

„Viděla jsem vás na pohřbu,“ prohodila jsem.

„Wayne na tom trval,“ řekla stručně, pak na mě pohlédla přes rameno. „Kdo byla ta opilá ženská? Líbila se mi.“

„Lovella Daggettová. Myslela, že je za něj vdaná, ale ukázalo se, že první manželce ještě nevypršel nájem.“

Když jsme došly k zelinářské zahradě, zašla hlubokou trávou mezi dvě řádky vinné révy, ze které kapalo. Zahrada byla v zimní podobě – brokolice, květák, tmavé tykve zachumlané do širokého listí. Plela. Viděla jsem tu a tam zašlapané šlahouny. Kousek dál bylo v řádku vidět přerytou půdu. Těžké hroudy se kupily u mělké brázdy.

„Není na pletí moc mokro?“

„Tady je jílovitá zem. Jak vyschne, plít se nedá,“ řekla.

Shodila zahradnické rukavice a začala trhat pruhy ze starého polštáře a přivazovala hrachory, které v dešti splihly. Pruhy bílého plátna ostře kontrastovaly s živou zelení rostlin. Zvedla jsem sukni a střevíce, které jsem přinesla.

„Znáte je?“

Sotva se na ně podívala, ale zjevil se jí ve tváři mrazivý úsměv. „To měl na sobě vrah?“

„Je to možné.“

„Udělala jste od posledně pokrok. Před třemi dny jste si ani nebyla jistá, že je to vražda.“

„Tak si vydělávám na živobytí,“ řekla jsem.

„Třeba ho zabila Lovella, když zjistila, že je bigamista.“

„To je samozřejmě možné,“ řekla jsem, „ale zatím jste mi ještě spolehlivě neřekla, kde jste tu noc byla vy.“

„Ale řekla. Byla jsem tady. Wayne byl v kanceláři a nikdo nemáme svědky, kteří by to potvrdili.“ Zase používala žertovný tón, mírný a posměšný.

„Ráda bych s ním mluvila.“

„Domluvte si s ním schůzku. Je v seznamu. Zajděte do kanceláře. Grangerův dům na State Street.“

„Marilyn, já přece nejsem váš nepřítel.“

„Jste, pokud jsem ho zavraždila,“ opáčila.

„To ano. V tom případě bych byla.“

Utrhla další pruh z povlaku a kus bavlny jí visel z ruky jako mrtvolka. „Vypadá to, že máte podezřelé. Škoda, že se vám nedostává důkazů.“

„Ale mám někoho, kdo ji viděl, a to by mělo pomoct, ne? Tohle je jen předběžná práce, zužování pole,“ řekla jsem. Samozřejmě jsem bájila. Nebyla jsem si jistá, že by úředník z motelu potmě mohl někoho identifikovat.

Její úsměv maličko pohasl. „Už s vámi nechci mluvit,“ zašeptala.

Zvedla jsem ruce, jako by vytáhla pistoli. „Mizím,“ řekla jsem, „ale musím vás varovat. Jsem vytrvalá. Tuším, že to pro vás bude trochu zneklidňující.“

Na odchodu jsem ji stále sledovala pohledem. Viděla jsem zablácenou motyku, s kterou pracovala, a zdálo se mi lepší neotáčet se k ní zády.

Cestou do města jsem jela kolem Westfallových. Někdy budu muset ukázat sukni Barbaře Daggettové, ale Závěrku jsem měla po cestě. Nízká kamenná zídka kolem domu byla ještě tmavošedá deštěm. Projela jsem branou a zaparkovala na silnici jako předtím. Zajela jsem do houštiny břečťanu. Za dne bylo osm viktoriánských domů zahaleno stínem. Mezi větvemi stromů stěží pronikalo slunce. Zamkla jsem auto a mezi blátem si našla cestičku ke vchodu. Na dvoře byly kmeny živých dubů obrostlé houbou zelenou jako měděnka na střeše. U rohů domu stály jako vykřičníky palmy. Vzduch byl po bouřce chladný a vlhký.

Přední dveře byly pootevřené. Přes halu byl průhled do kuchyně a viděla jsem, že je otevřený i zadní vchod a síťové dveře nejsou zastrčené. Na lince stál tranzistor a burácel Předehru 1812. Zazvonila jsem, ale zvuk se ztratil v dunění děl, jak poslední věta stoupala k hromovému finále.

Sešla jsem z verandy, šla dozadu a nahlédla. Kuchyně byla předělaná stejně jako celý dům. Majitelé se rozhodli modernizovat, i když zachovali viktoriánský charakter. Na stěnách byly tapety s drobnými kvítky, samé proutěné věci, dub a kapradiny. Dvířka skříněk byla nahrazena olovnatým sklem, ale vybavení bylo přísně soudobé.

V místnosti nikdo nebyl. Dveře nalevo byly otevřené a obdélník stínu naznačoval, že tam musí vést schody do sklepa. Na kuchyňském stole stály dva pytlíky s potravinami a vypadalo to, jako když byl někdo vyrušen při vyndávání nákupu. Do zásuvky u sporáku byl zapnutý elektrický kávovar. Zatímco jsem se dívala, zasvítilo světélko signalizující, že je hotovo. Až dodatečně jsem ucítila vůni horké kávy.

Hudba dozněla a hlasatel pronesl závěrečné poznámky o skladbě. Pak ohlásil Brahmsův koncert E-moll. Zaklepala jsem na rám síťových dveří v naději, že mě někdo uslyší, než zase začne hudba. Z hlubin sklepa se vynořila Ramona. Měla na sobě tlumeně šedou kostkovanou vlněnou sukni s tmavočervenou nitkou. Svetr přes hlavu měla tmavočervený, pod ním bílou halenku, límeček u krku sepnutý starožitnou broží. Pro efekt jsem se rozhodla, že se o střevících a vlněné sukni, které jsem přinesla, nezmíním.

„Tony?“ řekla. „Á, to jste vy.“

Měla náruč plnou potrhaných modrých osušek, které hodila na židli. „Měla jsem dojem, že slyším někoho klepat. Přes síť jsem neviděla, kdo to je.“ Když šla kolem rádia, vypnula je a otevřela mi síťové dveře.

„Tony nosí potraviny z garáže. Zrovna jsme se vrátili z nákupu. Posaďte se. Dala byste si kávu? Zrovna je čerstvá.“

„Děkuju, moc ráda.“ Odstěhovala jsem hromadu hadrů ze židle, posadila se a sukni a střevíce jsem si položila před sebe na stůl.Viděla jsem, jak jí k nim zalétly oči, ale nic neřekla.

„To dneska nemá školu?“ zeptala jsem se.

„Druhý ročník má nějaké testy na akademické umístění. Byl brzy hotov, tak ho pustili. Stejně je za chvíli objednaný ke svému psychiatrovi.“

Pozorovala jsem ji, jak se pohybuje po kuchyni a přináší hrníčky a talířky. Měla vlasy sestříhané v tom dokonalém stylu, který se upraví zatřepáním hlavou. Já si vlasy morduju každých šest neděl nůžkami na nehty u ručního zrcátka a vlasoví odborníci blednou, když mě vidí. „Kdo vám to udělal?“ je jejich pravidelná otázka. Přála bych si dokonalý účes jako ona, ale nemyslela jsem si, že bych ho kdy docílila.

Ramona nalila dva šálky kávy. „Asi jsem se měla o něčem zmínit už dřív,“ řekla. Vzala ze skříňky keramický džbánek a nalila do něj mléko. Pak si uvědomila, že čekám, až dokončí větu. Její úsměv byl chabý. „John Daggett sem volal v pondělí večer a chtěl mluvit s Tonym. Poznamenala jsem si jeho číslo, ale rozhodli jsme se s Ferrinem, že by to nebylo dobré. Teď to možná moc neznamená, ale myslela jsem, že byste to měla vědět.“

„Jak jste si na to vzpomněla?“

Zaváhala. „Našla jsem číslo na bloku u telefonu. Úplně jsem na to zapomněla.“

Zalechtalo mě na zátylku – takový lepkavý pocit, jako když tělo předávkuje cukr. Něco tu nebylo v pořádku, ale co?

„Proč to teď připomínáte?“

„Myslela jsem, že zjišťujete, co dělal na začátku týdne.“

„Ani nevím, že bych vám to byla říkala.“

Tváře jí zrudly. „Volala mi Marilyn Smithová. Zmínila se o tom.“

„Jak věděl Daggett, kde vás má hledat? Když jsem s ním v sobotu mluvila, neměl zdání, kde je Tony, a rozhodně neměl vaše jméno ani číslo.“

„Nevím, jak k ním přišel,“ řekla. „Co na tom záleží?“

„Jak můžu vědět, že jste se s ním nedomluvila, že se v pátek večer sejdete?“

„Proč bych to dělala?“ řekla.

Zírala jsem na ni. Po zlomku vteřiny si uvědomila, nač narážím.

„Ale já byla v pátek večer tady.“

„Zatím mi to nikdo nepotvrdil.“

„To je směšné. Zeptejte se Tonyho. Ten ví, že jsem byla tady. Můžete si to sama ověřit.“

„To také hodlám,“ řekla jsem.

Tony přidusal po dřevěných schůdcích verandy s dalšími dvěma pytlíky nákupu. Pozornost měl upřenou na síťové dveře, protože dvakrát zatápal po klice a minul ji. „Teto Ramono, mohla bys mi pomoct?“

Šla ke dveřím a otevřela mu. Tony zpozoroval mě i zelenou sukni zhruba současně. Viděla jsem, jak tázavě přeskočil pohledem na tetu. Tvářila se neutrálně, ale hned se začala věnovat nákupům. Odstrčila konzervy tak, aby mohl postavit jeden sáček na stůl. Druhý vzala sama a postavila na linku. Prohrabala jej a vytáhla kartón zmrzliny. „To bych měla uložit,“ zamumlala a šla k ledničce.

„Co tu děláte?“ zeptal se mě Tony.

„Byla jsem zvědavá, jak ti je. Teta říkala, že jsi měl v pondělí večer migrénu.“

„Je mi dobře.“

„Co si myslíš o tom pohřbu?“

„Banda cvoků,“ řekl.

„Pojď to vybalit, miláčku,“ řekla jeho teta. Začali uklízet nákup, zatímco já usrkávala kávu. Nedokázala jsem určit, jestli jeho pozornost odvádí záměrně, ale ten účinek to mělo.

„Mám vám pomoct?“ zeptala jsem se.

„To zvládneme,“ zamumlala.

„Kdo byla ta paní, co jí tam ruplo v bedně?“ zeptal se Tony. Lovella udělala na každého velký dojem.

Ramona zvedla limonádu ve velké plastikové láhvi. „Strč to do ledničky, když už jsi tam,“ řekla.

Pustila láhev o chviličku dřív, než ji měl pořádně v ruce, takže se po ní musel vrhnout, aby nespadla na zem. Udělala to schválně? Čekal na mou odpověď, a tak jsem mu to krátce vysvětlila. Svým způsobem to byly drby, ale oživl tak, jak jsem ho snad neviděla, a doufala jsem, že udržím jeho pozornost.

„Nechci rušit, ale Tony má úkoly. Samozřejmě dopijte kávu,“ řekla. Její tón napovídal, abych ji vycucla a ztratila se.

„Stejně už musím jít zpátky do kanceláře,“ řekla jsem a vstala. Pohlédla jsem na Tonyho. „Vyprovodíš mě k autu?“

Mrkl na Ramonu a ta sklopila oči. Neprotestovala. Kývl hlavou.

Podržel mi dveře, zatímco jsem sbírala sukni a střevíce a otočila se zpátky k ní. „Málem jsem zapomněla. Nejsou náhodou vaše?“

„Rozhodně ne,“ řekla mi a pak jemu: „Moc se nezdrž.“

Vypadal, jako když má něco na jazyku, ale místo toho pokrčil rameny. Šel za mnou na verandu a se schodů. Šla jsem napřed okolo domu. Pěšina k ulici byla dlážděna kameny v tak divných rozestupech, že jsem si musela koukat pod nohy, abych odhadla vzdálenosti.

„Mám otázku,“ řekla jsem, když jsme došli k autu.

To už mě opatrně pozoroval, se zájmem, ale ve střehu.

„Zajímala by mě tvá páteční migréna. Vzpomínáš si, jak dlouho trvala?“

„V pátek večer?“ hlas mu přeskočil překvapením.

„Přesně tak. Nebo jsi ten večer migrénu neměl?“

„Asi jo.“

„Vzpomínej. Nespěchej.“

Zdál se nesvůj a hledal něco, co by mu dalo nápověď. Už jsem ho tak zažila – jak se snaží z mimiky a gest vyčíst, jak by měl odpovědět, aby vyhověl. Mlčky jsem čekala a jeho úzkost rostla.

„Myslím, že jsem ji ten den dostal, když jsem přišel ze školy,“ řekl. „Ale pak se mi rozešla.“

„Kdy to bylo?“

„Hodně pozdě. Po půlnoci. Možná ve dvě… v půl třetí, tak nějak.“

„Jak to, že sis všiml, kolik bylo?“

„Teta Ramona mi v kuchyni mazala chleba. Bylo to ošklivé bolení hlavy a hodiny jsem zvracel, takže jsem nevečeřel. Měl jsem hrozný hlad. Asi jsem se podíval na kuchyňské hodiny.“

„Co ti dala na chleba?“

„Cože?“

„Byla jsem zvědavá, s čím jsi měl ten chleba.“

Visel na mně očima. Plynuly vteřiny. „Se sekanou,“ řekl.

„Díky. To mi pomůže.“

Otevřela jsem volkswagen ze strany řidiče, hodila sukni a boty na sedadlo spolujezdce a nasedla. Jeho verze byla zhruba stejná jako tetina, ale přísahala bych, že ta „sekaná“ bylo čiré hádání.

Nastartovala jsem, a když jsem otočila do protisměru a zamířila k bráně, zahlédla jsem ho ve zpětném zrcátku. Už šel k domu.

22

Život je takový, že i když se případ nechce rozlousknout, stejně musíš pracovat, čeřit vodu, třást všemi mřížemi v zoo. Proto jsem si cestou do města pěkně zajela a stavila se na parkovišti přívěsů v naději, že tam Lovella ještě bude. Nejsem blázen, takže mi bylo jasné, že tahat po městě zelenou sukni a černé semišky je zbytečný podnik. Nikdo se k nim nepřihlásí, a kdyby, tak co? Ty věci nic nedokazovaly. Nikdo se při pohledu na ně nezhroutí a s pláčem se nepřizná. Ta anketa byla jen můj způsob, jak je všechny upozornit, ještě jednou je obejít a ohlásit jim, že jsem pořád v činnosti a dělám pokroky, i když by se mohly zdát nepatrné.

Zaklepala jsem na dveře přívěsu, ale nikdo nepřišel. Naškrábala jsem vzkaz na rub své obchodní navštívenky, že mi má Lovella zavolat. Strčila jsem papír do dveří, vrátila se k autu a hurá do města.

Wayne Smith měl kancelář v sedmém patře Grangerova domu v centru Santa Teresy. Kromě hodinové věže na radnici je Granger asi jediná stavba na State Street, která má víc než dvě patra. K půvabu centra patří to, jak je nízké. Většinou má španělský ráz. I kontejnery na odpadky mají štukovou fasádu a okraje z ozdobných dlaždic. Telefonní budky vypadají jako domečky z nepálených cihel, a když dokážeš přehlédnout, že je tuláci používají jako veřejné záchodky, působí malebně. Podél chodníku jsou kvetoucí keře, jacarandy a palmy. Místy se nízké ozdobné štukové zídky rozšiřují, aby si unavení kupci mohli sednout. Všechno je čisté, udržované, lahodící oku.

Granger vypadá jako stovky jiných kancelářských budov postavených ve dvacátých letech – žluté cihly, symetrická úzká okna se žulovými římsami, nahoře strmá střecha se souměrně postavenými vikýři. Okolo střechy, těsně nad římsou, jsou na zeď přidělané ozdobné mramorové pochodně s nevysvětlitelnými půlkami mušlí vespod. Ten styl je ve městě anomálií, protože je něco mezi španělským, viktoriánským a žádným. Přesto je budova nápadná a známá, je v ní kino, klenotnictví a sedm podlaží kancelářských prostor.

Našla jsem si na tabulce ve vstupní hale číslo kanceláře Wayna Smitha. Bylo to 702. Budovu obsluhovaly dva výtahy Jeden byl mimo provoz. Dveře stály dokořán a bylo vidět celý mechanismus. Není dobré si takové věci moc prohlížet. Když vidíte, jak vlastně výtah pracuje, uvědomíte si, jak nepravděpodobný je celý ten systém… zvedat a spouštět skupinu lidí na několika dlouhých drátech. K smíchu.

Stál tam chlapík v kombinéze a otíral si obličej červeným šátkem.

„Jak to jde?“ zeptala jsem se, zatímco jsem čekala, až se otevřou dveře druhého výtahu.

Zavrtěl hlavou. „Pořád s tím něco je. Minulý týden nejezdil tamten.“

Dveře se otevřely. Vešla jsem a zmáčkla sedmičku. Po chvilce sebou výtah škubl a rozjel se nahoru. V sedmém patře zůstal stát. Další nekonečné otálení. Stiskla jsem knoflík OTVÍRÁNÍ DVEŘÍ. Nic. Pokoušela jsem se uhodnout, jak dlouho dokážu žít z jednoho ulepeného kousku žvýkačky, který mám na dně kabelky. Praštila jsem do knoflíku dlaní a dveře se otevřely.

Chodba byla úzká a málo osvětlená, protože ven vedlo jen jediné okno na druhém konci haly. Na každé straně byly jedny tmavé dřevěné dveře se jmény nájemců vyvedenými ve zlatě. Vypadala, jako by tu byla, co dům stojí. Nebylo vidět žádnou činnost, žádné zvuky, žádné tlumené zvonění telefonů. Wayne Smith, revizor, byly první dveře vpravo. Představila jsem si úřednici v malé čekárničce, a tak jsem prostě otočila knoflíkem a vešla bez klepání. Byla tam jen jedna velká místnost a nažloutlé denní světlo prosakovalo staženými roletami. Wayne Smith ležel na podlaze s nohama opřenýma o sedátko svého otáčivého křesla. Obrátil se a pohlédl na mě.

„Promiňte. Myslela jsem, že tu bude čekárna,“ řekla jsem. „Jste v pořádku?“

„Jistě. Pojďte dál,“ řekl. „Odpočíval jsem si zádům.“ Sundal nohy ze židle se zřejmou bolestí. Převalil se na bok a vztyčil se. Přitom stáhl obličej. „Vy jste Kinsey Millhoneová. Marilyn mi vás ukázala včera na pohřbu.“

Pozorovala jsem ho a přemýšlela, jestli mu mám pomoci. „Co jste si udělal?“

„Vzbouřila se mi záda. Bolí to jako čert,“ řekl. Jakmile se postavil, vrazil si pěst do křížové jamky a trochu zakroutil jedním ramenem, jako když uvolňuje křeč. Měl tělo běžce – hubené, šlachovité svalstvo, úzká prsa. Vypadal starší než manželka, snad kolem osmačtyřiceti, kdežto jí jsem hádala něco přes třicet. Vlasy měl světlé, ostříhané na ježka jako z ročenky střední školy někdy v 50. letech. Uvažovala jsem, jestli byl někdy v armádě. Střih vlasů naznačoval, že utkvěl v minulosti; snad se jeho osobnost ustálila nějakou významnou událostí. Oči měl bledé a obličej velmi zvrásněný. Šel k oknům a vytáhl všechny tři rolety. Místnost byla rázem nesnesitelně jasná.

„Posaďte se,“ řekl.

Mohla jsem si vybrat mezi válendou a plastikovou židlí se sedátkem jako v autě. Zvolila jsem si židli a kradmo jsem se rozhlížela, zatímco se spouštěl do otáčivého křesla jako do horké sedací lázně. Měl šest kovových knihovniček sektorového typu, volně zastrčených závorou. Trochu se pronášely vahou všech příruček. Všude se kupily hnědé roztahovací kartotéční krabice. Stolní desku prakticky nebylo vidět. Korespondence se hromadila na podlaze vedle jeho křesla, vládní brožury a novely daňových zákonů byly navršeny na okenní římse. Nebyl to člověk, na kterého byste se chtěli spolehnout, kdyby vám hrozila revize účtů. Vypadal na to, že by vás spíš do něčeho dostal.

„Zrovna jsem mluvil s Marilyn. Říkala, že jste byla u nás. Zaráží nás váš zájem o nás.“

„Barbara Daggettová mě najala, abych vyšetřila smrt jejího otce. Zajímám se o každého.“

„Ale proč mluvíte s námi? Neviděli jsme toho člověka roky.“

„On se minulý týden nepřihlásil?“

„Proč by to dělal?“

„Hledal Tonyho Gahana. Myslela jsem, že se ho třeba snažil sehnat přes vás.“

Zazvonil telefon; sáhl po něm a vedl obchodní hovor, zatímco já jsem si ho prohlížela. Měl bavlněné khaki kalhoty, trošičku krátké, a přilnavé nylonové ponožky, které mu nejspíš sahaly až ke kolenům. Přešel do tónu ukončujícího rozmluvu. „Hm. Hm. Dobře. Výborně. Znamenitě. Uděláme. Mám formuláře po ruce. Nejpozději do konce měsíce. Perfektně.“

Zavěsil s popuzeným zavrtěním hlavou.

„Tak tedy,“ řekl, aby se vrátil k tématu.

„Ano. Tak tedy,“ řekla jsem. „Asi si nepamatujete, kde jste byl v pátek v noci.“

„Tady. Dělal jsem čtvrtletní výkazy.“

„A Marilyn byla doma s dětmi?“

Seděl, zíral na mě a na tváři mu pohrával úsměv. „Naznačujete, že jsme možná měli prsty v Daggettově smrti?“

„Někdo v ní prsty měl,“ řekla jsem.

Zasmál se a projel si rukou ježka, jako když zjišťuje, jestli potřebuje přistřihnout. „Slečno Millhoneová, vy ale máte drzost,“ řekl. „Ve zprávách říkali, že to byla nehoda.“

Usmála jsem se. „Poldové si to myslí pořád. Já nesouhlasím. Myslím, že Daggetta chtělo vidět mrtvého hodně lidí. Mezi nimi vy a Marilyn.“

„Ale přece bychom neudělali něco takového. To nemůžete myslet vážně. Pohrdal jsem tím člověkem, to určitě, ale přece se nebudeme za někým honit a zabíjet ho. Panebože.“

Zachovala jsem lehký tón. „Ale motiv jste měli a příležitost také.“

„Na tom nemůžete stavět. Jsme slušní lidé. Nedostáváme ani pokuty za parkování. John Daggett musel mít spoustu nepřátel.“

Pokrčila jsem rameny na souhlas. „Westfallovi,“ řekla jsem. „Billy Polo a jeho sestra Coral. Zřejmě nějací chlapi z kriminálu.“

„Co ta ženská, co udělala takový kravál na pohřbu?“ řekl. „Připadala mi jako docela dobrý kandidát.“

„S tou jsem mluvila.“

„Tak si s ní radši běžte promluvit ještě jednou. S námi maříte čas. Nikdo nebude zatčen na základě ‚motivu‘ a ‚příležitosti‘.“

„Takže si nemáte s čím dělat starosti.“

Zavrtěl hlavou se zřejmou skepsí. „Dobře. Vidím, že se pro svou práci hodíte. Byl bych rád, kdybyste nechala být Marilyn. Už si užila dost.“

„To jsem vyrozuměla.“ Vstala jsem. „Děkuji, že jste mi věnoval čas. Doufám, že už vás nebudu muset obtěžovat.“ Šla jsem ke dveřím.

„To taky doufám.“

„Víte, jestli jste ho zabil, nebo jestli víte, kdo ho zabil, zjistím to. Za pár dní stejně půjdu k poldům. To teprve uvidíte, jak ti proberou vaše alibi.“

Zvedl ruce dlaněmi nahoru. „Jsme nevinní, dokud se neprokáže opak,“ řekl a klukovsky se usmál.

23

Při čekání na výtah jsem si v duchu přehrávala rozhovor a snažila se přijít na to, co mi ušlo. Na povrch nebylo na jeho reakci nic v nepořádku, ale cítila jsem se podrážděná a nesvá, třeba jen proto, že se nehýbu z místa. Bouchla jsem do knoflíku DOLŮ. „No tak,“ řekla jsem. Dveře výtahu se pootevřely. Netrpělivě jsem je odstrčila a nastoupila. Dveře se zavřely a výtah sjel o jedno patro. Pak se zase zastavil. Dveře se otevřely. Na chodbě stál Tony Gahan s nákupní taškou v ruce. Vypadal stejně překvapený, že mě vidí, jako já, že vidím jeho.

„Co tu děláte?“ řekl. Nastoupil a jeli jsme dolů.

„Šla jsem za někým nahoře,“ řekla jsem. „Co ty?“

„Šel jsem ke svýmu cvokaři. Byl mimo město a teď mělo letadlo zdržení. Sekretářka ho má za hodinu vyzvednout, tak prý se mám vrátit v pět.“

Dojeli jsme do vestibulu.

„Jak se dostaneš domů? Mám tě svézt?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Já počkám někde tady,“ neurčitě máchl rukou k videoherně na druhé straně ulice, kde vyváděla nějaká mládež.

„Tak nashle,“ řekla jsem.

Rozešli jsme se. Vrátila jsem se na parkoviště za budovou. Nastoupila jsem do auta a objela čtyři bloky k parkovišti za svou kanceláří, kde jsem zastavila. Sukni a střevíce jsem prozatím nechala na zadním sedadle.

Na automatu nebyly žádné vzkazy, ale přišla pošta. Prohlížela jsem ji a uvažovala, co si se sebou počít. Uvědomovala jsem si, že jsem vyčerpaná; emocionální náboj od Jonáše vyprchal. Jednak nejsem zvyklá tolik pít a jednak se většinou mnohem víc vyspím, když žiju sama. Odešel kolem páté, než se rozednilo, a mně se podařilo zavřít oči tak na hodinu, než jsem vstala, zaběhala si, osprchovala se a udělala si něco k jídlu.

Zaklonila jsem se na otáčecím křesle a opřela si nohy o stůl v naději, že mi nikdo nebude závidět, když si zdřímnu. Když jsem si zase začala něco uvědomovat, ručičky hodin záhadně poskočily z 12.10 na 14.50 a v hlavě mi bušilo. Potácivě jsem se zvedla a odběhla na dámy. Vyčůrala jsem se, umyla si ruce a obličej, vypláchla si ústa a civěla na sebe v zrcadle. Vzadu jsem měla vlasy splácnuté a všude jinde mi stály. Ve světle zářivek vypadala má pleť chorobně. Je to důsledek nedovoleného sexu s ženatým mužem? „To doufám,“ řekla jsem. Strčila jsem hlavu pod vodovod a pak jsem si usušila vlasy osmi dávkami horkého vzduchu z přístroje na stěně, který tam byl instalován (jak říkala tabulka) na ochranu před nebezpečím chorob přenášených papírovými ručníky. Líně jsem zauvažovala, jaké choroby jim to dělají starosti. Tyfus? Záškrt?

V půli chodby jsem zaslechla ze své kanceláře zvonit telefon. Dala jsem se do běhu. Zvládla jsem to na šesté zvonění, chňapla sluchátko a udýchaně řekla haló.

„Tady Lovella,“ ozval se ponurý hlas. „Dostala jsem vzkaz, že vám mám zavolat.“

Zhluboka jsem se nadechla a začala si vymýšlet. „Správně,“ řekla jsem. „Myslela jsem, že bychom se měly sejít. Vlastně jsme spolu nemluvily od té doby, co jsem vás viděla v L. A.“ Došla jsem ke stolu, posadila se a pořád ještě lapala po dechu.

„Mám na vás vztek, Kinsey,“ řekla. „Proč jste mi neřekla, že máte Daggettovy peníze?“

„Proč? Měla jsem šek, ale ne na vaše jméno. Tak proč o tom mluvit?“

„Protože já vám tu vykládám, že jsem vdaná za chlapa, kterej mě div neumlátil, a vy mi radíte, abych zavolala do střediska pro znásilněné. Takovou blbinu. A přitom měl Daggett tisíce dolarů.“

„Ale vždyť ty peníze ukradl. To vám Billy neřekl?“

„Mně je jedno, kde je vzal. Prostě bych taky něco chtěla pro sebe. Teď je po něm a všecko dostane ona.“

„Kdo? Essie?“

„Ta, a její dcera.“

„Ale Lovello, určitě jim nenechal tolik, aby to stálo za řeč.“

„Víc, než nechal mně,“ řekla. „Kdybych byla o těch penězích věděla, mohla jsem ho aspoň o něco ukecat.“

„To jistě. Při jeho štědrosti,“ řekla jsem suše. „Kdybyste je byla dostala do drápů, třeba byste teď byla mrtvá vy a ne on. Ledaže mi Billy lhal o těch lumpech ze San Luis, co po něm šli.“ Nikdy jsem tu historku nebrala vážně, ale možná bylo načase ji brát vážně.

Mlčela. Prakticky jsem slyšela, jak přehazuje výhybku. „Já vím jen jedno, že jste hajzl, a on byl taky.“

„To je mi líto, Lovello. John mě najal a já cítila odpovědnost k němu. Sice to byla hloupost, ale z toho jsem vycházela. Chcete si ještě trochu ulevit, než přejdeme k něčemu jinému?“

„Jo. Ty peníze jsem měla dostat já, ne někdo jiný. Mě mlátil. Pořád ještě mám dvě žebra naštípnutá a oko vypadá z jedné strany úplně zapadlé po tom monoklu.“

„Proto jste tak vyváděla na pohřbu?“

Hlas jí trochu zkrotl. „To mě mrzí, ale nezvládla jsem to. Seděla jsem v nějakým baru a od deseti popíjela krvavou Máry a nějak jsem to přehnala. Ale namíchlo mě to, ty biblický řeči. Daggett v životě do kostela nepáchnul a mně se to nezdálo správný. A ta tlustá baba, co prej je za něho vdaná? Nevěřila jsem svejm očím. Vypadala jako buldok.“

Musela jsem se zasmát. „Třeba si ji nebral pro krásu,“ řekla jsem.

„To doufám.“

„Kdy jste ho viděla naposled?“

„V pohřebáku, kde jinde?“

„Myslím předtím.“

„Ten den, co odjel z L. A.,“ řekla. „V pondělí tejden. Po tom, co vypad, jsem ho víckrát neviděla.“

„Myslela jsem, že jste třeba ve čtvrtek po mém odjezdu hupla na autobus.“

„To ne.“

„Ale mohla jste, ne?“

„Proč? Ani jsem nevěděla, kam jel.“

„Ale Billy to věděl. Mohla jste minulý týden přijít ke Coral. Mohla jste se s ním v pátek v noci sejít v Hubu a koupit mu pití.“

Její smích byl kyselý. „To mi nemůžete přišít. Jestli jsem to byla já, jak to, že mě Coral nepoznala?“

„Třeba vás poznala. Jste kamarádky. Třeba jen držela hubu.“

„Proč by to dělala?“

„Třeba vám chtěla pomoct.“

„Coral mě ani nemá ráda. Mysli, že jsem coura, tak proč by mi pomáhala?“

„Mohla mít svoje důvody.“

„Já ho nezabila, Kinsey, jestli narážíte na tohle.“

„To říká každý. Všichni jste úplná neviňátka. Daggett byl zavražděn a nikdo není vinen. Úžasné.“

„Nevěřte mně. Zeptejte se Billyho. Jen co se vrátí, stejně vám bude moct spolehlivě říct, kdo to byl.“

„No to zní nádherně. Jak to chce dokázat?“

Odmlčela se, jako by byla řekla něco, co neměla. „Na pohřbu měl dojem, že někoho poznal, a pak si vzpomněl, kde se viděli předtím,“ řekla neochotně

Zamrkala jsem na sluchátko. V rychlém záblesku jsem si vybavila, jak Billy zíral na skupinku tvořenou Westfallovými, Barbarou Daggettovou a Smithovými. „Nerozumím. Co má v úmyslu?“

„Dohodnul si schůzku,“ řekla. „Chce zjistit, jestli je jeho teorie správná, a říkal, že vám pak zavolá.“

„On se s ní sejde?“

„Copak to neříkám?“

„To by neměl sám dělat. Proč to neoznámil policii?“

„Protože se nechce před nima shodit. Co když se plete? Stejně nemá žádnej důkaz. Jenom tušení, a ani to ne na sto procent.“

„Máte ponětí, o kom to mluvil?“

„Nee. Nechtěl říct, ale byl náramně spokojenej. Říkal, že možná přece dostaneme nějaký peníze.“ Panebože, pomyslela jsem si, jen ne vydírání. Cítila jsem, jak se mi svírá srdce. Billy Polo na to není dost chytrý. Zvorá to jako každý jiný zločin, o který se pokusil. „Kde se mají sejít?“

„Proč se ptáte?“ začala být opatrná.

„Protože tam chci jít.“

„Myslím, že bych to neměla říkat.“

„Lovello, to mi nedělejte.“

„Ale on mi neříkal, že můžu.“

„Už jste mi řekla tolik. Proč ne i to ostatní? Co když je v průšvihu?“

Zaváhala. Probírala si to v hlavě. „Někde na pláži. Není hlupák, vždyť víte. Zařídil, aby to bylo na veřejnosti. Myslel, že ve dne to nebude problém, zvlášť když budou kolem lidi.“

„Na které pláži?“

„Co když se na mě namíchne?“

„Já to s ním srovnám,“ řekla jsem. „Budu přísahat, že jsem to z vás vynutila.“

„Nebude se mu líbit, jestli se tam ukážete a všecko zkazíte.“

„Já to nezkazím. Schovám se někam a pohlídám, aby se mu nic nestalo. Nic víc.“

Ticho. Byla tak pomalá, že bych řvala. „Podívejte se na to takhle,“ řekla jsem. „Třeba bude rád, když přijde pomoc. Co jestli něco potřebuje?“

„Billy nikdy nepotřebuje pomoc od ženské.“

Zavřela jsem oči a snažila se zachovat klid. „Lovello, povězte mi něco, nebo si zajedu do přívěsu a roztrhám vás na cucky.“ Na to slyšela.

„Radši mu ale neříkejte, že jsem vám to pověděla,“ varovala mě.

„Čestné slovo. No tak.“

„Myslím, že na tom parkovišti u přístaviště parníků…“

Praštila jsem telefonem a popadla kabelku. Chvatně jsem zamkla kancelář a hnala se po chodbě, schody dolů jsem brala po dvou a po třech. Musela jsem předtím zaparkovat na druhém konci parkoviště, a když jsem se dostala k budce výběrčího, byly přede mnou tři jiné vozy. „Jeď, jeď,“ mručela jsem a tloukla do volantu.

Konečně jsem byla na řadě. Ukázala jsem zřízenci své parkovací povolení a proletěla branou, jakmile se zvedla závora.

Chapelská je jednosměrná, od pláže, takže jsem musela zahnout doprava, pak doleva a zas do jednosměrné ulice opačným směrem. Na křižovatce mě zdržela světla. Tohle jsem nechtěla propást. Nechtěla jsem dorazit o dvě minuty pozdě a propást možná svou jedinou příležitost. Představovala jsem si občanské zatčení… já a Billy Polo se staneme hrdiny dne.

Naskočila zelená a já přejela silnici. Ještě dva bloky a byla jsem na Cabaně a zahýbala doprava. Vjezd na parkoviště, který jsem potřebovala, byl až za zatáčkou u Městské vysoké školy. Dostala jsem z automatu tiket a proplétala se po obvodu parkoviště. Obhlížela jsem zaparkovaná auta a doufala, že zahlédnu Billyho bílý ševrolet. Soukromý přístav byl po mé pravé straně, slunce se prudce odráželo od bílých plachet důstojné lodi, jež klouzala z přístavu. Samo přístaviště parníků bylo až na konci parkoviště, za druhou parkovací branou. Vytáhla jsem si druhý tiket a závora se zvedla. Našla jsem volné místo, nechala tam auto a šla dál pěšky.

Minuli mě čtyři běžci. Na přístavní hrázi u parníků byli lidé, na cestičce lidé, u občerstvení a u záchodků lidé. Dala jsem se do klusu a pátrala v prostoru před sebou po nějaké stopě Billyho nebo blondýny. Někde vpředu jsem zaslechla tři dutá prásknutí. Rozběhla jsem se. Nikdo jiný nezareagoval, ale přísahala bych, že to byl zvuk výstřelů.

Dorazila jsem k přístavišti parníků v místě, kde se parkoviště svažuje k vodě. Nikde nikdo. Nikdo neutíkal, nikdo nakvap neopouštěl prostor. Vzduch byl klidný, voda jemně šplouchala o asfalt. Dvě pontonové hráze vyčnívají asi třicet stop do vody, ale obě byly prázdné, nikde v dohledu loď ani chodci. Otočila jsem se o tři sta šedesát stupňů a obhlížela každý metr plochy. A pak jsem ho zahlédla. Ležel na boku u přívěsu s člunem, jednu ruku nešikovně pod sebou. Zazmítal se, zalapal po dechu a otočil se na záda. Rychle jsem přeběhla štěrk.

Muž v ustřižených džínách vyšel ze stánku s občerstvením a zadíval se na mě, když jsem ho. míjela. „Je ten člověk v pořádku?“

„Zavolejte poldy. Sežeňte záchranku,“ štěkla jsem.

Klekla jsem si vedle Billyho a nakláněla se, aby mě viděl. „To jsem já,“ řekla jsem. „Neplašte se. Bude to dobré. Za minutku je tu pomoc.“

Billy ke mně zabloudil očima. Tvář měl šedivou a pod ním se rozlévala kaluž jasně červené krve. Vzala jsem ho za ruku a držela ji. Začínal se dělat dav. Lidé se sbíhali ze všech stran. Slyšela jsem, jak mi hučí za zády.

Někdo mi podal osušku. „Nechcete ho s tím přikrýt?“

Chňapla jsem po osušce. Pustila jsem ho jen na tu chvilku, abych mu rozepnula košili a viděla, o co jde. V břiše měl díru. Musel dostat ránu zezadu, protože to, co jsem viděla, byl otvor, kterým kulka vyletěla, zubatý, plnící se krví. Náboj musel přetnout břišní aortu. Bylo vidět zákrut střeva, šedivý a lesklý, jak vylézá otvorem.

Cítila jsem, že se mi začínají třást ruce, ale zachovala jsem si neutrální výraz. Pozoroval mě, snažil se mi něco vyčíst z obličeje. Udělala jsem z osušky polštář a přitiskla ho na ránu, abych zastavila krev.

Zasténal. Rychle dýchal. Jednu ruku měl položenou na prsou a prsty mu zacukaly Zase jsem ho vzala za ruku a ještě pevněji stiskla.

Pozvedl hlavu. „Kde mám… nohu? Nic tam dole necítím.“

Mrkla jsem na jeho pravé koleno. Nohavice vypadala, jako by zachytil o hřebík. Zdálo se, že trhlinou pučí krev a kost.

„Nedělejte si hlavu. To dají dohromady. Bude to dobré,“ řekla jsem. O krvi prosakující osuškou jsem se nezmínila. O tom asi věděl.

„Dostal jsem to do břicha.“

„Já vím. Klid. Není to zlé. Záchranka už jede.“

Ruka, kterou jsem držela, byla ledová, prsty bledé. Byly otázky, které jsem měla klást, ale nepoložila jsem je. Nemohla jsem. Člověka, který umírá, nemůžete otravovat blbým výslechem jako nějaký profík. Byl tam jen on a já a nic dalšího tam nemělo přístup.

Hleděla jsem mu do obličeje, posílala mu očima něhu, chtěla jsem, aby žil. Jeho vlasy vypadaly kučeravěji, než jsem si pamatovala. Volnou rukou jsem mu je odhrnula z čela. Na horním rtu měl kapičky potu.

„Odcházím… cítím, že zhasínám…“ Křečovitě mi sevřel ruku, jak se vzepjal proti návalu bolesti.

„Klid. Bude to dobré.“

Začal rychle dýchat a pak jeho zápas polevil. Viděla jsem, jak život odtéká, jak všechno bledne – barva, energie, vědomí, bolest. Smrt přichází v houstnoucím oblaku, který se snáší jako závoj. Billy Polo vzdychl, pohled pořád upřený do mého obličeje. Jeho ruka v mé povolila, ale já ji držela dál.

24

Seděla jsem na obrubníku u stánku s občerstvením a civěla na asfalt. Majitel mi přinesl plechovku coly a já si tiskla studený kov k čelu. Cítila jsem se jako nemocná, ale nic mi nebylo. Objevil se poručík Feld man, byl skloněný nad Billyho tělem a mluvil s hochy z laboratoře, kteří mu natahovali pytlíky přes ruce. Záchranka otočila a čekala s otevřenými dveřmi, jako by chtěla chránit tělo před pohledy. Dva černobílé vozy parkovaly opodál a rádia v nich dělala krákoravý doprovod k mručení hromadícího se davu. Násilná smrt je zábava pro čumily a slyšela jsem, jak si vyměňují poznámky o tom, jak se odehrálo poslední kolo. Nebyli hrubí, jen zvědaví. Třeba pro ně bylo dobré, že viděli, jak groteskní je ve skutečnosti zabití člověka.

Policisté ve službě, Gutierrezová a Pettigrew, dorazili pár minut po Billyho skonu a přivolali rádiem vyšetřovací skupinu. Asi dojedou na parkoviště přívěsů sdělit zprávu Coral a Lovelle. Cítila jsem, že bych měla jet s nimi, ale ještě jsem se k tomu nedokázala odhodlat. Jela bych, ale zatím jsem se těžko vyrovnávala s faktem Billyho smrti. Sběhlo se to tak rychle. Bylo to tak neodvolatelné. Těžko se mi přijímalo to, že nemůžu vrátit pásku a přehrát uplynulou čtvrthodinu jinak. Dorazila bych dřív. Varovala bych ho a on by mohl odejít bez úrazu. Pověděl by mi svou teorii a pak bych mu koupila to pivo, co jsem mu slíbila první večer v Hubu.

Objevil se Feldman. Civěla jsem mu na nohavice, neschopná vzhlédnout. Zapálil si cigaretu a snesl se na mou úroveň. Sedl si na krajíček obrubníku. Objímala jsem si kolena, neschopná něco cítit. Skoro se s tím člověkem neznám, ale vždycky se mi zamlouval. Vypadá jako kříženec Žida a Indiána – široký, plochý obličej, vyčnělé lícní kosti, velký skobovitý nos. Je rozložitý, asi pětačtyřicetiletý, ostříhaný jako polda, oblečený jako polda, s hlubokým rachotivým hlasem. „Povíte mi o tom něco?“ řekl.

Jak jsem otevřela ústa, že něco řeknu, vyhrkly mi slzy. Držela jsem se, nutila jsem je zpátky. Zatřásla jsem hlavou v zápasu se strašným návalem lítosti. Podal mi kapesník. Přitiskla jsem si ho k očím, pak jsem ho složila a adresovala své výroky tomu obdélníčku bílé bavlny. V jednom růžku bylo vyšito „F“ přízí, která se už párala.

„Promiňte,“ zamumlala jsem.

„To nic. Máte čas.“

„Byl to takovej mrťafa,“ řekla jsem. „To mě na tom ničí. Myslel si, jak je chytrý a tvrdý.“

Odmlčela jsem se. „Člověk asi nikdy neví, kdo nějak ovlivní jeho život,“ řekla jsem.

„Neřekl, kdo ho zastřelil?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Neptala jsem se. Nechtěla jsem takovými věcmi utratit poslední minuty jeho života. Promiňte.“

„Třeba by to byl stejně neřekl. O co šlo?“

Začala jsem mluvit, vykládat, co mi slina na jazyk přinesla. Nechal mě blábolit, dokud jsem se neovládla a nezačala to předkládat systematicky. Po stovkách hlášení znám praxi. Uváděla jsem údaje do příslušných kolonek a on přikyvoval a dělal si poznámky do ošoupaného černého notesu.

Když jsem skončila, schoval propisku a strčil notes zpátky do vnitřní kapsy saka. Vstal a já automaticky vstala s ním.

„Co dál?“ zeptala jsem se.

„Víte, mám Daggettův spis na stole,“ řekl. „Robb mi říkal, že jste to označila jako vraždu, tak jsem se na to chtěl podívat. Včera večer jsme měli dvojnásobné zabití u Bluffů, takovou tu střelbu popravčím stylem, a museli jsme tam poslat hodně lidí, takže jsem ještě neměl možnost. Bylo by užitečné, kdybyste zašla na stanici a sama promluvila s poručíkem Dolanem.“

„Nejdřív bych zašla za Billyho sestrou,“ řekla jsem. „Tohle je druhý bratr, o kterého přišla kvůli Daggettovi.“

„Myslíte, že je nějaká možnost, aby ho odpráskla sama?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem si, že by mohla mít co dělat s Daggettovou smrtí, ale v tomhle si ji nedovedu představit zapletenou. Ledaže mi ušlo něco velikého. S ní by se taky nemusel scházet takhle na veřejnosti. Jsem si skoro jistá, že to byl někdo z pohřbu.“

„Udělejte seznam a my od toho začneme,“ řekl.

Přikývla jsem. „Můžu se taky stavit v kanceláři a okopírovat nějaké své zprávy. A Lovella možná ví víc, než nám zatím pověděla.“ Bylo příjemné mu všechno předat. Ať si to všechno vezme. Essii a Lovellu a Smithovy.

Přistoupil Pettigrew, v ruce držel růžek malého umělého sáčku na zip. V něm byly tři prázdné mosazné nábojnice. „Našli jsme je tamhle u toho malého náklaďáku. Uzavíráme celé parkoviště, dokud to hoši neprohlédnou.“

Řekla jsem: „Snad abyste prohlédli popelnice. Tam jsem našla tu sukni a boty, když byl zabit Daggett.“

Feldman přikývl, pak zběžně pohlédl na nábojnice. „Dvaatřicítky,“ poznamenal.

Cítila jsem, jak mi vzhůru páteří vystřelil studený šíp. Vyschlo mi v ústech. „Před několika dny mi dvaatřicítku ukradli z auta,“ řekla jsem. „Gutierrezová přijímala hlášení.“

„Dvaatřicítek běhá spousta, ale budeme to mít na paměti,“ řekl mi Feldman a pak se obrátil k Pettigrewovi: „Vyžeňte odtud ty lidi. A buďte zdvořilý.“

Pettigrew odešel a Feldman se obrátil a prohlížel si mě. „Jste v pořádku?“

Přikývla jsem. Chtělo se mi sednout si zpátky, ale bála jsem se, že bych už nevstala.

„Chcete ještě něco dodat, než vás pustím?“

Na okamžik jsem zavřela oči a vzpomínala. Znám praskavý zvuk, který vydává při střelbě dvaatřicítka, a výstřely, které jsem slyšela, takové nebyly. „Ty výstřely,“ řekla jsem. „Zněly mi divně. Dutě. Spíš jako lupnutí než prásknutí.“

„Tlumič?“

„Nikdy jsem ho neslyšela jinde než v televizi,“ řekla jsem zahanbeně.

„Dám střely prohlédnout v laboratoři, i když nevím, kde by někdo tady ve městě sehnal tlumič.“ Udělal si další rychlou poznámku do notesu.

„Asi se dá objednat na kupón z časopisu,“ řekla jsem.

„No vidíte.“

Fotograf cvakal obrázky a viděla jsem, jak po něm Feldman šlehl pohledem. „Musím za ním. Je nový. Chci mít jistotu, že nafotí všechno, co potřebuju.“

Omluvil se a odešel k Billyho tělu, kde se dal do řeči s policejním fotografem a gesty ukazoval různé úhly záběru, které chce.

Přišla ke mně Maria Gutierrezová. „Jedeme na parkoviště přívěsů. Gerry říkal, že možná budete chtít s námi.“

„Pojedu za vámi svým autem,“ řekla jsem. „Víte, kde to je?“

„Známe parkoviště. Jestli chcete, sejdeme se tam.“

„Podívám se, jestli má Billy tady na parkovišti auto.

Budu tam za chvíli, ale nečekejte kvůli mně.“

„Dobře,“ řekla.

Pozorovala jsem je, jak vyjíždějí, a pak jsem prošla parkoviště. Kontrolovala jsem vozidla v prostoru u přístaviště parníků. Ševrolet jsem zahlédla tři řady od vjezdu mezi dvěma kombíky Ještě pořád měl na předním skle provizorní číslo. Okénka byla spuštěná. Strčila jsem hlavu dovnitř, ale ničeho se nedotkla. Auto se mi zdálo čisté. Na předním sedadle nic. Vzadu nic. Šla jsem kolem k okénku na straně spolujezdce a nahlédla jsem, jestli z té strany něco neuvidím na podlaze. Ani nevím, v co jsem doufala. Náznak, nějakou nápověď, kterým směrem se dát. Vypadalo to, že by Feldman mohl přece jen zahájit formální vyšetřování, a přestože jsem mu to ráda přenechávala, pořád jsem nemohla tak docela jít od toho.

Zastavila jsem u svého auta, vzala sukni a boty a předala je poručíku Feldmanovi. Řekla jsem mu, kde najde Billyho vůz, pak jsem konečně zase nasedla do svého a vyjela. V duchu jsem věděla, že jsem otálela, abych dala Pettigrewovi a Gutierrezové možnost sdělit zprávu o Billyho smrti. Musí to být nejhorší okamžik v životě, když najdete za dveřmi dva uniformované poldy se zasmušilým výrazem a vážným hlasem.

Než jsem dojela na parkoviště přívěsů, zpráva se zřejmě rozšířila. Nějakou telepatií se lidé shlukovali po dvou a po třech, všichni rozpačitě civěli na přívěs a tiše si povídali. Dveře přívěsu byly zavřené, a když jsem se blížila, neslyšela jsem nic, ale mé zjevení vyvolalo za mými zády řeči.

Nějaký chlapík vykročil kupředu. „Jste přítelkyně rodiny? Dostala totiž špatnou zprávu. Nebyl jsem si jistý, jestli to víte,“ řekl.

„Já tam byla,“ řekla jsem. „Ona mě zná. Jak je to dlouho, co odešli strážníci?“

„Dvě minuty. Byli opravdu slušní… dlouho s ní mluvili, starali se, jestli je v pořádku. Já jsem Fritzy Roderick. Správce parkoviště,“ řekl a podal mi ruku.

„Kinsey Millhoneová,“ řekla jsem. „Je teď někdo u ní?“

„Myslím, že ne, a neslyšeli jsme ani píp. Zrovna jsme si tu povídali… sousedi a všichni…, jestli by neměl někdo jít za ní.“

„Je tam Lovella?“

„To jméno neznám. To je příbuzná?“

„Billyho bývalá přítelkyně,“ řekla jsem. „Já se podívám, co se děje. Jestli něco potřebuje, dám vám vědět.“

„To bych rád. Rádi bychom pomohli, jak se dá.“

Zaklepala jsem na dveře přívěsu. Nevěděla jsem, co mohu čekat. Coral pootevřela na škvíru, a když viděla, že jsem to já, pustila mě dovnitř. Oči měla červené, ale ovládala se. Sedla si na kuchyňskou židli, zvedla cigaretu a sklepla popel. Posadila jsem se na lavici.

„Je mi Billyho líto,“ řekla jsem.

Krátce na mě pohlédla. „Věděl?“

„Myslím, že ano. Když jsem ho našla, byl už v šoku a rychle slábl. Myslím, že se moc netrápil, jestli se ptáte na tohle.“

„Budu to muset říct mámě. Ti poldové, co přišli, se nabízeli, že to udělají, ale já nechtěla.“ Hlas se vytratil, ochraptělý buď zármutkem, nebo nachlazením. „Vždycky věděl, že umře mladý, víte? Třeba když jsem viděli na ulici staré lidi, chromé nebo slabé. Říkal, že takhle nikdy neskončí. Prosívala jsem ho, aby se umoudřil, ale vždycky muselo být po jeho.“ Zmlkla.

„Kde je Lovella?“

„Nevím,“ řekla Coral. „Když jsem přišla, byl přívěs prázdný.“

„Coral, byla bych ráda, kdybyste mi něco pověděla. Potřebuju vědět, co se dělo. Billy mi pověděl tři různé verze jedné povídačky.“

„Proč se díváte na mě? Já nic nevím.“

„Ale víte víc než já.“

„Ne o moc.“

„Mluvme na rovinu. Prosím vás. Billy je mrtvý. Už není co chránit. Nebo ano?“

Chviličku zírala na podlahu, pak vzdychla a típla cigaretu. Vstala a začala sklízet ze stolu. Přitom napouštěla vodu do maličkého nerez dřezu. Stříkla tam saponát a kladla příbory a talíře do stoupajících mydlinek. Při práci tiše a monotónně hovořila. „Billy už byl v San Luis, když se tam dostal Daggett. Daggett neměl ani páru, že je Doug náš příbuzný, a tak se s ním Billy seznámil. Oba jsme měli pekelný vztek.“

„Billy mi říkal, že si s Dougem nikdy nebyli blízcí.“

„Kecy To vám pověděl, jen abyste ho nepodezřívala. Všichni tři jsme na sobě jen viseli.“

„Tak jste ho přece chtěli zabít,“ řekla jsem.

„Nevím. Prostě jsme chtěli, aby za to zaplatil. Chtěli jsme ho potrestat. Mysleli jsme, že způsob najdeme, až se sblížíme. Pak Daggettův spoluvězeň umřel a on dostal ty prachy.“

„A vy jste mysleli, že by to byla náhrada?“

„Já ne. Já věděla, že nebudu šťastná, dokud Daggett neumře, ale sama bych to nedokázala. Myslím chladnokrevně někoho zabít. To Billy říkal, že by se peníze hodily. Douga bychom zpátky nevrátili, ale měli bychom aspoň něco. Od začátku věděl, že Daggett ty prachy šlohnul, ale myslel, že mu to neprojde. Daggett pak vyjde z vězení a je doma a na svobodě. Začne rozhazovat peníze. Lovella zavolá Billymu, a jdeme do toho.“

„Takže ti chlapi v San Luis na to nikdy nepřišli,“ řekla jsem.

„Ne. Jak Billy viděl, že je Daggett venku, rozhodli jsme se ho oškubat.“

„A Lovella v tom jela s vámi?“

Coral přikývla, opláchla talíř a postavila do stojánku na sušení. „Vzali se hned ten týden, co vyšel z basy, což nám perfektně vyhovovalo. Mysleli jsme, že když je z něho nevymámí, mohla by je ukrást…“

„A kdyby to nevyšlo?“

„Nikdy jsme nechtěli nikoho zabít,“ řekla. „Chtěli jsme jenom peníze. Stejně jsme neměli moc času, protože už část utratil. Rozfofroval pět táců, než jsme se stačili rozkoukat, a věděli jsme, že rozhází celej balík, jestli si nepospíšíme.“

„Neuvědomili jste si, že chce dát zbytek Tonymu Gahanovi?“

„Ovšem že ne,“ řekla se zápalem. „Billy tomu nemohl věřit, když jste mu to řekla. Mysleli jsme, že se většina pořád někde povaluje. Mysleli jsme, že se nám je ještě podaří dostat.“

Pozorovala jsem její obličej a snažila se zpracovat informace, které mi dávala. „Chcete říct, že jste dali Daggetta dohromady s Lovellou, aby z něj vytáhla pětadvacet tisíc babek?“

„Přesně tak,“ řekla.

„Dělili jste to na tři díly. To je jen něco přes osm táců pro jednoho.“

„No a?“

„Coral, osm táců, to nic není.“

„Kecy! Jaké nic? Víte, co bych já dokázala s osmi tácy? Kolik máte vy? Vy máte osm táců?“

„Ne.“

„Tak vidíte. Neříkejte mi, že to nic není.“

„Dobře. Tak je to bohatství,“ řekla jsem. „Kde se to pokazilo?“

„Ze začátku to šlo. Billy mu zavolal, že chlapi v San Luis se doslechli o penězích a chtějí je zpátky Řekl Daggettovi, že po něm jdou. Potom Daggett zdrhnul.“

„Jak jste věděli, že pomaže sem?“

„Billy Daggettovi řekl, že mu pomůže,“ pokrčila rameny. „A když pak Daggett přijel do města, Billy na něm začal pracovat a snažil se, aby nám to vyklopil. Říkal, že bude dělat prostředníka, urovná to a vyžehlí mu to.“

„To už dal prachy mně, že?“

„Jistě, ale to jsme nevěděli. Choval se, jako by je pořád měl po ruce. Dělal, že by je možná Billymu předal, ale byly to jen kecy. Tou dobou byl ovšem pořád pod párou.“

„Takže on šulil vás, zatímco vy jste šulili jeho.“

„Vodil nás za nos!“ řekla popuzeně. „Billy se s ním sešel v úterý večer a Daggett byl náramně opatrný. Prý potřebuje čas, aby si je vyzvedl. Řekl, že je přinese ve čtvrtek večer, tak se s ním Billy zase sešel v Hubu, jenže Daggett řekl, že potřebuje ještě den. Billy do něho hučel. Říkal, že ti chlapi začínají být náramně nasejření a že by Daggetta mohli zabít tak jako tak, ať jim peníze dá, nebo nedá. Daggett začal být celý nervózní a přísahal, že je příští večer sežene. To byl pátek.“

„Noc, kdy zemřel.“

„Tak. Tu noc jsem byla v práci a měla jsem ho hlídat, což jsem dělala. Billy se rozhodl, že přijde pozdě, jen aby se Daggett zapotil, a než jsem si uvědomila, co se děje, ukázala se ta ženská a začala mu kupovat pití. Zbytek znáte.“

„Billy mi povídal, že na vás přišla zimnice a složila jste se vzadu v kanceláři. Byla to pravda?“

„Jenom jsem se uklidila,“ řekla. „Když jsem viděla Daggetta odcházet, věděla jsem, že Billy bude mít záchvat. Bylo mi dost blbě i bez jeho keců.“

„Podívejte. Musím na policii a říct poručíku Dolanovi, co se dělo. Jestli se Lovella vrátí, prosím vás, řekněte jí, že naléhavě potřebuju, aby se ozvala. Řeknete jí to?“

Coral opřela poslední čistý talíř o hromadu na sušáku. Nabrala do sklenice vodu a vylila ji na to všechno, aby spláchla poslední zbylé mydlinky. Otočila se ke mně s pohledem, z něhož mě mrazilo. „Myslíte, že zabila Billyho?“

„Nevím.“

„Řeknete mi, jestli zjistíte, že to byla ona?“

„Coral, jestli to udělala, je nebezpečná. Nechci, abyste se do toho pletla.“

„Ale řeknete mi?“

Zaváhala jsem. „Ano.“

„Děkuji.“

25

Krátce jsem si pohovořila se správcem parkoviště. Dala jsem mu navštívenku a poprosila, aby mi zavolal, kdyby se vrátila Lovella. Nedůvěřovala jsem Coral, že to udělá. Naposled jsem ho viděla, jak klepe na její dveře. Nasedla jsem do auta a zamířila na policejní stanici. Ptala jsem se ve vrátnici po poručíku Dolanovi, ale byl i s Feldmanem na schůzi sekce. Úředník brnkl Jonášovi a ten přišel až k zamčeným dveřím a pustil mě do chodby za nimi. Oba jsme byli opatrní – přívětiví, ale neutrální. Nikdo, kdo by nás pozoroval, by neuhodl, že je to pár hodin, co jsme dováděli nahatí na mém prostěradle.

„Co bylo, když jsi přijel domů?“ zeptala jsem se.

„Nic. Všichni spali,“ řekl. „Máme v laboratoři něco, co se ti asi bude líbit.“ Vydal se chodbou doprava a já za ním. Ohlédl se na mě. „Feldman poslal chlapy, aby na tvůj návrh prohledali popelnice. Myslíme, že jsme našli tlumič.“

„Ano?“ zarazilo mě to.

Otevřel dvířka do kriminalistické laboratoře a podržel mi je. Vešla jsem před ním. Technik byl pryč, ale viděla jsem na pracovní desce Billyho zakrvácenou košili se štítkem a vedle předmět, který mi zprvu nic neříkal.

„Co je to?“ řekla jsem. „To je ono?“ Před sebou jsem měla velkou láhev od limonády z umělé hmoty, natřenou na černo, položenou na bok, takže uprostřed dna bylo vidět díru.

„Tlumič na jedno použití. Rukodělný. Dusí zvuk. Je otřený, bez otisků,“ řekl Jonáš.

„Nechápu, jak funguje.“

„Musel mi to vysvětlit Krueger. Láhev je plná hadrů. Podívej se. Obyčejně se hlaveň pistole omotá páskou a láhev se k ní přidělá coulovou svorkou na hadici. Láhev od sodovky má zesílené dno, ale dá se použít jen na několik výstřelů, protože hladina zvuku pokaždé stoupne, jak se díra dole zvětší. Nejlíp to samozřejmě funguje na krátkou vzdálenost.“

„Bože, Jonáši, jak se lidi o takových věcech dovědí? Já o tom nikdy neslyšela.“

Zvedl z desky za mnou brožuru a lehce ji prolistoval, abych viděla. Každá stránka byla plná nákresů a fotografií ukazujících, jak se dají z běžných domácích předmětů udělat tlumiče. „To je z obchodu se zbraněmi v Los Angeles,“ řekl. „Měla bys vidět, co se dá udělat s kusem rolety nebo s hromádkou starých víček od lahví.“

„Sakra.“

Do dveří strčil hlavu poručík Becker. „Linka jedna, pro tebe,“ řekl Jonášovi a zmizel. Jonáš pohlédl na telefon v laboratoři, ale hovor nebyl přepojen.

„Já to vezmu a hned se vrátím,“ řekl Jonáš. „Počkej.“

„Dobře,“ zamumlala jsem. Naklonila jsem se k tlumiči a vzpomínala, kde jsem něco takového viděla. Dírou ve dně jsem zahlédla modré froté, kterým byl vycpaný vnitřek. Když jsem si uvědomila, co to je, zapnulo mi to a mozek se rozběhl. Věděla jsem.

Narovnala jsem se, šla ke dveřím, rozhlédla se po chodbě, prázdno. Zamířila jsem k autu. Pořád jsem viděla Ramonu Westfallovou, jak nese po schodech ze sklepa náruč potrhaných modrých osušek a hází je na židli. Láhev z umělé hmoty byla plná limonády a ona ji málem upustila, když ji podávala Tonymu, aby ji dal do lednice.

Zastavila jsem se v kanceláři a zkusila zavolat k Westfallovým. Telefon čtyřikrát zazvonil a pak se zapojil automat.

„Dobrý den. Tady Ramona Westfallová. Ferrin ani já teď nemůžeme přijít k telefonu, ale necháte-li nám tu jméno, telefonní číslo a krátký vzkaz, ozveme se vám co nejdřív. Děkuji.“ Když se ozval tón, zavěsila jsem.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo 16.45. Neměla jsem tuchy, kde je Ramona, ale Tony je objednaný na pátou jen pár bloků odtud. Kdybych ho dokázala odchytit, mohla bych na něho trochu zatlačit kvůli jejímu alibi, protože byl jediný, kdo jí je potvrzoval. Jak to zvládla? Musel být napráškovaný kvůli migréně, takže asi vyklouzla, zatímco spal, a když se vrátila, posunula hodiny tak, aby byla krytá na čas Daggettovy smrti. Jakmile byla doma, vzbudil se Tony – asi se o to postarala, aby jí někdo potvrdil čas. Udělala chleby, příjemně povídala, zatímco jedl, a když se vrátil do postele, posunula hodiny zpátky. Nebo to třeba ani nebylo tak složité. Třeba byly hodinky, které měl na ruce Daggett, nastaveny na 2.37 a pak potopeny. Mohla ho zabít dřív a být ve dvě doma. Tony si možná uvědomil, co udělala, a pokoušel se ji krýt, když pochopil, že přihořívá. Bylo taky možné, že s ní byl smluvený, ale doufala jsem, že ne.

Zamkla jsem kancelář a sešla po předním schodišti a klusala po State Street pěšky. Granger byl pouhé tři bloky daleko a bylo to rozumnější než nasedat do auta a objíždět na parkoviště za budovou. Možná že je Tony ještě v herně přes ulici. Musím se k němu dostat dřív, než ona bude moct zakročit. Nechtěla jsem, aby šel domů. Musela si uvědomit, že přihořívá, zejména když jsem se objevila v domě se sukní a botami. Potřebovala jsem od něho jen náznak, že jsem na správné stopě, a pak zavolám Feldmanovi. Pomyslela jsem na Závěrku, o které jsem věděla, že bude v houstnoucím šeru ponurá. Nechtělo se mi tam vracet, pokud nebudu muset.

Obhlédla jsem hernu. Tony byl vzadu vpravo a hrál videohru. Byl úplně soustředěný a myslím, že mě nevnímal. Čekala jsem a pozorovala malé postavičky odstřelované z obrazovky. Nešlo mu to nijak skvěle a měla jsem chuť zkusit to sama. Tvorečkové náhle zůstali trčet na místě a zbraně střílely nazdařbůh bez ohledu na to, co dělal. Vzhlédl. „A hele.“

„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem.

Obrátil oči na hodiny. „Za pět minut mám být u doktora. Může to počkat?“

„Půjdu s tebou. Můžeme mluvit po cestě.“

Sebral tašku a vyšli jsme na ulici. Slábnoucí odpolední slunce se po tmavé herně zdálo jasné. Valila se však mlha a začínal se snášet listopadový soumrak. Stiskla jsem knoflík na přechodu a čekali jsme, až se změní světla. „Minulý pátek… tu noc, co zemřel Daggett, vzpomínáš si, kde byl strýček?“

„Jistě. V Milwaukee, na služební cestě.“

„Dostáváš na migrénu léky?“

„Jistě. Tylenol s kodeinem. Když zvracím, tak compazin. Proč?“

„Je možné, aby teta odešla, zatímco jsi spal?“

„Ne. Nevím. Nechápu, kam míříte,“ řekl.

Myslela jsem, že uhýbá, ale držela jsem zobák. Došli jsme ke Grangeru a Tony vešel do vestibulu přede mnou.

Výtah, který byl předtím rozbitý, teď jezdil, ale druhý byl vyřazený, dveře dokořán, kabina rozkuchaná, přede dveřmi stojany s výstrahou.

Tony mě ostražitě pozoroval. „Říkala, že někam šla?“

„Tvrdí, že byla doma s tebou.“

„No a?“

„Ale Tony, vždyť nemá jiné alibi než tebe. Jestli jsi byl uspaný po práškách, jak můžeš vědět, kde byla?“

Stiskl knoflík výtahu. Dveře se otevřely a nastoupili jsme. Zavřely se bez poruchy a vyjeli jsme do šestého patra. Když jsme vystupovali do haly, podívala jsem se mu do obličeje. Zjevně sváděl vnitřní boj, ale ještě jsem na něj nechtěla naléhat. Šli jsme chodbou k místnosti, která zřejmě patřila jeho psychiatrovi.

„Chceš mi něco říct?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ řekl a hlas se mu lámal podrážděním. „Jste cvok, jestli si myslíte, že s tím měla něco společného.“

„Třeba to budeš umět vysvětlit Feldmanovi. Tomu případ patří.“

„Já o ní s poldama mluvit nebudu,“ řekl Tony. Zkusil dveře ordinace a zjistil, že je zamčeno. „Doprdele, on tu není.“

Na dveřích byl přilepený vzkaz. Sáhl po kusu papíru a najednou do mě prudce strčil. Než jsem se vzpamatovala, byla jsem na všech čtyřech a on utíkal. Třískl do knoflíku výtahu a pak zahnul doprava. Už jsem se sebrala ze země a běžela, když jsem zaslechla, jak bouchly o zeď dveře na schodiště. Pádila jsem a dorazila na schody jen pár vteřin po něm. Mířil nahoru.

„Tony! Počkej, nedělej to.“

Pohyboval se rychle. Jeho kroky škrábaly po betonových schodech. Jak stoupal, rozléhalo se mezi stěnami lapání po dechu. Neudržuju se v kondici pronic zanic. Byl proti mně mladý, ale já zas byla ve formě. Odhodila jsem tašku, chytila se zábradlí a hurá za ním, pěkně po dvou schodech. V běhu jsem se dívala nahoru a snažila se ho zahlédnout. Byl v sedmém patře a pořád pokračoval. Kolik pater má ta budova?

„Tony. Zatraceně! Počkej! Co děláš?“

Slyšela jsem nahoře další bouchnutí. Zrychlila jsem. Dorazila jsem na plošinu nahoře. Opravář výtahů zřejmě nechal dveře do podkroví odemčené a Tony proletěl otvorem a zabouchl za sebou. Chňapla jsem po klice, napůl očekávajíc, že bude zamčeno. Dveře se rozlétly. Zastavila jsem se na prahu. Bylo tam šero, horko a sucho a převážně prázdno,jen napravo ode mě se otvírala dvířka tam, kde byla brzda, kladka a hnací motory výtahu. Krátce jsem strčila hlavu do toho stísněného prostoru, ale zdál se prázdný. Vytáhla jsem hlavu a rozhlédla se. Střecha byla ještě dvacet stop vysoko, trámy strmě klopené, fošny tvořící v místě setkání pravý úhel.

Ticho. Na podlaze bylo vidět čtverec světla, a tak jsem vzhlédla. Ke stěně napravo ode mě byl připevněný dřevěný žebřík. Nahoře byly otevřené padací dveře a dolů se snášelo hasnoucí denní světlo. Obhlédla jsem podkroví. Byl tu elektrický panel položený na několika krabicích. Vypadal jako nějaká stará osvětlovačská deska z kina v přízemí. Kdovíproč tam po straně stál obrovský pták z papírmaše… sojka v malovaném obleku. Nalevo ode mě byly na sobě naskládané dřevěné židle.

„Tony?“

Položila jsem ruku na příčel žebříku. Docela dobře by se mohl někde schovávat, čekat, až vyšplhám na střechu, a pak vylézt a seběhnout zase dolů po schodech. Vystoupila jsem do výšky asi tří metrů, abych si mohla shora lépe prohlédnout podkroví. Žádný pohyb, žádné slyšitelné dýchání. Zase jsem vzhlédla a začala opatrně stoupat. Výšek se nebojím, ale také je nemám ráda. Ale žebřík se zdál bezpečný a nedovedla jsem si představit, kde jinde by mohl být.

Když jsem byla nahoře, vytáhla jsem se do sedu a rozhlédla se. Padací dveře vycházely do malého výklenku ukrytého za ozdobným frontonem. Stejný fronton byl v polovině délky střechy. Z ulice vypadaly oba pouze jako ozdoba, ale teď jsem viděla, že jeden zakrývá párek větracích šachet. Po obvodu střechy byl jen uzoučký chodníček chráněný nízkou zídkou. Strmý spád střechy byl pro lezení velmi nebezpečný.

Shlédla jsem dolů do podkroví s nadějí, že Tony vyběhne z úkrytu ke schodům. Tady nahoře po něm nebylo ani vidu, ledaže by se odplížil na druhou stranu. Opatrně jsem vstala a postavila se mezi takřka svislou plochu střechy nalevo a zídku vpravo, která mi sahala ke kotníkům. Šla jsem vlastně kovovým okapem, který pod mou vahou praskal a vrzal. Zvuk se mi nelíbil. Naznačoval, že se kov každou chvíli zbortí a shodí mě stranou.

Shlédla jsem osm pater dolů na ulici, která se nezdála zase tak daleko. Budova naproti byla patrová a vytvářela uklidňující iluzi blízkosti, ale chodci z té výšky vypadali přece jen jako trpaslíci. Pouliční světla už svítila a provoz dole řídl. Napravo ode mě, půl bloku daleko, byla zevnitř nasvětlená zvonice Axminsterova divadla. Arkády se koupaly v narezle zlaté a v teplé modři. Dolů to muselo být nějakých sedmadvacet metrů. Snažila jsem se vzpomenout si na rychlost padajícího předmětu. Něco krát něco za sekundu bylo mé maximum, ale věděla jsem, že konečný výsledek by byla neuvěřitelná placka. Zůstala jsem stát na místě a zvýšila hlas. „Tony!“

Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a srdce mi skočilo do krku. Igelitová taška, kterou měl s sebou, kroužila lenivě dolů. Odkud? Podívala jsem se přes zídku. Viděla jsem jeden z výklenků, které se zařezávaly do zdi hned pod tvarovanou římsou. Vlys, který obepínal budovu, vypadal zdola jako mramorový, ale teď jsem viděla, že je vytvarovaný ze sádry a výklenek sám je asi o čtyři stopy níž a doleva. Na dolní hraně se klenula snad čtyřicet centimetrů ven polovina mušle a v ní bylo něco, co snad mělo představovat jakousi pochodeň, všechno odlité ze sádry stejně jako vlys. Tony tam seděl, obličej natočený vzhůru ke mně. Přelezl přes hranu a teď vězel v mělkém ozdobném výklenku, paží svíral pochodeň, nohy mu visely dolů. Z tašky, kterou předtím nesl, vytáhl paruku, nasadil si ji a hleděl na mě se zvláštním světélkem v očích.

Dívala jsem se na blondýnu, která zabila Daggetta.

Okamžik jsme na sebe zírali a nic neříkali. Tvářil se troufale jako desetiletý kluk, který provokuje maminku, ale pod tou vyzývavostí jsem cítila děcko, které doufá, že někdo zakročí a zachrání je před ním samotným.

Položila jsem ruku na fronton, abych neztratila rovnováhu. „Vylezeš nahoru, nebo mám slézt dolů?“ Mluvila jsem věcně, ale v ústech jsem měla sucho.

„Za minutku poletím dolů.“

„Třeba bychom si o tom mohli promluvit,“ řekla jsem.

„Už je pozdě,“ řekl s čtveráckým úsměvem. „Jsem připraven k odletu.“

„Počkáš tam, než se k tobě dostanu?“

„Ale nesahat,“ varoval mě.

„Nebudu.“

Dlaně jsem měla vlhké a otřela jsem si je o džínsy. Dřepla jsem si, otočila se tváří ke střeše a natáhla pátravě nohu dolů po vlysu. Mrkla jsem dolů, jestli najdu oporu. Girlandy ananasů, hroznů a fíkových listů tvořily reliéfní vzor, který se vinul po průčelí budovy. „Jak jsi tohle dokázal?“ zeptala jsem se.

„Nepřemýšlel jsem o tom. Prostě jsem to udělal. Nemusíte lézt dolů. To nepomůže.“

„Prostě si s tebou nechci povídat zavěšená přes okraj,“ lhala jsem o sto šest. Doufala jsem, že se dostanu natolik blízko, abych ho popadla, a ignorovala jsem vidinu zápasu v takové výšce. Opřela jsem se nohou o mělkou škvíru tvořenou zákrutem révy. Výklenek byl jen čtyři stopy ode mě. Na zemi bych o tom vůbec nepřemýšlela.

Vycítila jsem, že mě pozoruje, ale neodvážila jsem se na něho pohlédnout. Držela jsem se zídky a spouštěla levou nohu.

Řekl: „Nevymluvíte mi to.“

„Prostě chci slyšet, jak se na to díváš,“ řekla jsem.

„Dobře.“

„Viď, že se mě nepokusíš zabít?“ zeptala jsem se.

„Proč? Nikdy jste mi nic neudělala.“

„To jsem ráda, že to uznáváš. Teď mám opravdu důvěru.“

Slyšela jsem, jak se lehce zasmál mému tónu.

Viděla jsem v časopise fotografie muže, který umí vylézt na svislou skálu v teniskách a drží se za konečky prstů, které zaklesává do štěrbinek, jež objevuje během výstupu. Vždycky mi to připadalo jako směšná záliba a obvykle obracím stránku a hledám rozumnější článek. Při pohledu na ty fotografie se mi zrychluje dech, zejména když jsou brány z jeho pohledu a dávají nahlédnout do nějaké zející rokle. Možná, kdybych musela přiznat barvu, mám z výšek větší strach, než přiznávám.

Nechala jsem pravou nohu zase klouzat dolů až k okraji výklenku. Našla jsem místo, kde se chytit rukou, dole a napravo. Na omak to bylo jako ananas, ale nebyla jsem si jistá. Musela jsem být praštěná, když jsem upínala svou bezpečnost ke kusu falešného ovoce.

Nejtěžší bylo opravdu se pustit zdiva, když jsem nohou bezpečně spočinula ve výklenku. Musela jsem skrčit kolena, otočit se trošku doprava a pomaličku se spouštět do sedu. Vždy galantní Tony mi dokonce podal ruku a přidržoval mě, dokud jsem si nesedla vedle něho. Nejsem statečná. Opravdu ne. Jen jsem ho nechtěla vidět, jak letí z toho baráku. Levou paží jsem obepjala pochodeň hned po ním a pravou rukou si přidržovala zápěstí. Cítila jsem, jak mi po bocích stéká pot.

„Tohle mi vadí,“ řekla jsem. Byla jsem zadýchaná, ne námahou, ale obavami.

„Není to zlé. Jen se nedívejte dolů.“

Ovšem že jsem se podívala. Jen to řekl, měla jsem neodolatelnou touhu se mrknout. Doufala jsem, že si nás někdo všimne, jak se to vždycky stane v televizi. Pak přijedou policajti se sítěmi a hasiči a někdo mu to vymluví. Jsem zemské stvoření, býk. Vůbec jsem se nenarodila ze vzduchu, vody ani ohně. Jsem tvor přitahovaný k zemi, a slyšela jsem, jak ke mně tichounce mluví. Totéž se mi stává ve starých hotelech, když bydlím ve dvaadvacátém poschodí. Otevřu okno a chce se mi z něho vyskočit.

„Páni, to je ale pitomý nápad,“ řekla jsem.

„Možná pro vás. Pro mě ne.“

Snažila jsem se vzpomínat na svůj krátký život policistky a na předepsaný postup zacházení s potenciálními sebevrahy. První pravidlo bylo hrát o čas. Nevzpomínala jsem si na nic o zadnici, která čouhá se střechy baráku; přesto jsem tu byla. Řekla jsem: „Tak jak to bylo, synáčku? Povíš mi, jak se to sběhlo?“

„Moc toho není. Daggett k nám v pondělí volal. Teta Ramona si poznamenala číslo, tak jsem mu zavolal. Snil jsem o tom, že ho zabiju. Nemohl jsem se dočkat. Fantazíroval jsem o tom celé měsíce, každý večer před spaním. Chtěl jsem mu hodit drát na krk a kroutit, až se mu zasekne do hrtanu a vyleze mu jazyk. Ani to dlouho netrvá. Nevzpomínám si, jak se tomu říká…“

„Garota,“ doplnila jsem.

„No, to by se mi bylo líbilo, ale pak jsem si řekl, že by bylo lepší, aby to vypadalo jako nehoda, protože tak by mi to mohlo projít.“

„Proč volal?“

„Nevím,“ řekl Tony rozpačitě. „Byl opilý a fňukal a říkal, že je mu to líto a že mi chce vynahradit, co mi udělal. Já na to: ‚Dobře. Tak se sejdeme a dáme řeč.‘ A on na to: ‚Znamenalo by to pro mě hodně, chlapče.‘“ Tony hrál obě role a pro Daggetta používal třaslavý falzet. „Tak jsem mu řekl, že se s ním druhý den večer sejdu v tom baru, ze kterého volá, v Hubu, což mi nedávalo moc času, abych si všecko opatřil.“

„Byla to Ramonina sukně?“

„Ne, dostal jsem ji v laciném obchodě Armády spásy za dolar. Svetr stál padesát centů a boty dva dolary.“

„Kam se poděl svetr?“

„Ten jsem hodil do jiné popelnice o blok dál. Myslel jsem, že to všecko skončí na skládce.“

„A co paruka?“

„Ta je stará, patří tetě Ramoně. Ani si nevšimla, že paruka zmizela.“

„Proč sis ji nechal?“

„Nevím. Chtěl jsem ji dát zpátky do její skříně, kdybych ji náhodou zase potřeboval. Měl jsem ji na pláži, ale pak jsem si vzpomněl, že Billy už ví, kdo jsem.“ Zarazil se, očividně zmaten. „Kdyby tu byl můj cvokař, možná že bych mu to byl všecko pověděl. A ta paruka je drahá. Jsou to pravé vlasy.“

„I barvu má pěknou,“ řekla jsem. Co jsem tím vlastně chtěla dokázat? I Tony postřehl, jak je to absurdní, a šlehl po mně pohledem.

„Vy mi nechcete odporovat, že?“

„Samozřejmě že nechci!“ odsekla jsem. „Nelezla jsem sem, abychom se hádali.“

Mírně pokrčil rameny a ostýchavě se usmál.

Řekla jsem: „Opravdu ses tam s ním v úterý večer sešel?“

„Vlastně ne. Šel jsem tam. Měl jsem to už všechno vymyšlené, jenomže když jsem vešel, seděl u stolu a mluvil s nějakým člověkem. Ukázalo se, že to byl Billy Polo, ale to jsem tenkrát nevěděl. Billy seděl v boxu zády ke dveřím. Viděl jsem Daggetta, ale neuvědomil jsem si, že není sám, dokud jsem nebyl u stolu. Jak jsem zahlídl Billyho, uhnul jsem, ale to už si mě stačil prohlídnout. Nedělal jsem si starosti. Myslel jsem, že ho stejně víckrát neuvidím. Ještě jsem tam chvíli okouněl, ale byli zabraní do hovoru. Vidím, že to do něj Billy hustí a že toho asi nenechá, tak jsem si stopnul auto a jel domů.“

„Byl to jeden z těch večerů, kdy jsi měl migrénu?“

„Jo,“ řekl. „Víte, někdy jsou pravé a někdy je to švindl, ale musí se opakovat, rozumíte? Abych mohl chodit ven, kdy chci.“

„Jak ses dostal k Hubu, taxíkem?“

„Na kole. Tu noc, co jsem ho zabil, jsem dojel do soukromého přístavu a kolo tam nechal, pak jsem si zavolal z budky taxík a odjel v něm k Hubu.“

„Jak jsi věděl, že tam bude?“

„Protože znovu volal a já řekl, že tam budu.“

„Nikdy mu nedošlo, že jsi tam byl už prvně v přestrojení?“

„Jak by to mohl vědět? Viděl mě kdysi ještě před přelíčením. Bylo mi dvanáct nebo třináct a byl jsem tenkrát tlusťoch. Říkal jsem si, i kdyby to uhodl, stejně to udělám. Zabiju ho…, a až bude po něm, kdo se co doví?“

„Proč to nevyšlo?“

Nakrčil čelo. „Nevím. Vlastně vím. Plán vyšel znamenitě. Bylo to něco jiného.“ Podíval se mi do očí a vypadal opravdu na svých patnáct. Plavá paruka dodávala měkkost a rozměr obličeji, který byl mládím skoro nezformovaný. Viděla jsem, jak se mohl klidně vydávat za ženu, štíhlý, s čistou pletí, sladkým úsměvem širokých úst. Zadíval se dolů na ulici a mě napadlo, že se chce vrhnout do prázdna.

„Když mi bylo osm, choval jsem myšky,“ řekl. „Hrozně pěkné. Měl jsem je v kleci s kolem a s lahvičkou na vodu pověšenou vzhůru nohama. Maminka myslela, že se o ně nebudu starat, ale staral jsem se. Nastříhal jsem jim na podlahu klece proužky papíru, aby mohly zahnízdit. A myška měla děti. Nebyly ani takovéhle.“ Ukazoval konec malíčku. „Holé,“ pokračoval. „Takové hračky. Jednou jsme museli na víkend pryč, a když jsme se vrátili, zjistili jsme, že se do klece dobývala kočka. Shodila ji ze stolu a vůbec. Myši byly pryč. Asi je pochytala. Byla tam jen jedna, ležela v těch papírkách; jenže se rozlila voda a papír byl vlhký a ta chudinka musela mít zápal plic nebo něco, protože lapala po dechu, jako když nemůže dýchat. Snažil jsem se ji zahřát. Hodiny jsem ji pozoroval a bylo jí pořád hůř, tak jsem se rozhodl, že ji radši… víte, že ji utratím. Aby se už netrápila.“

Předklonil se a houpal nohama.

„Nedělej to,“ zamumlala jsem úzkostně. „Dovypravuj to. Chci vědět, co bylo dál.“

Pak se podíval na mě a mírným hlasem pokračoval: „Hodil jsem ji do záchodu. Byl to jediný způsob, jak ji zabít, který mě napadl. Rozmačkat jsem ji nemohl, tak jsem myslel, že jí prostě spláchnu. Stejně byla polomrtvá a myslel jsem, že jí prospěju, když ukončím její trápení. Ale než jsem ji stačil spláchnout, to holátko začalo bojovat. Bylo vidět, že úplně zpanikařilo, že se odtamtud chce dostat, jako když ví, co se děje…“ Odmlčel se a otřel si oči. „Daggett se choval zrovna tak a já se teď nemůžu zbavit toho výrazu, co měl v obličeji, víte? Celý den ho vidím. Věděl. Což mi vyhovovalo. Chtěl jsem to. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem to já a že jeho život nestojí ani za šesták. Jenže jsem si nemyslel, že mu bude záležet na životě. Byl ožrala a vandrák a zabil tolik lidí. Měl umřít. Měl být rád. Vždyť jsem ho zbavoval trápení, ne? Proč mi to teda udělal tak těžké?“

Zmlkl a pak zhluboka vydechl. „No nic, tak to prostě bylo. Od té doby nemůžu spát. Zdá se mi o tom. Dělá se mi nanic.“

„A co Billy? Asi mu to došlo, když tě viděl na pohřbu.“

„Jo. To bylo divné. Na Daggetta kašlal, ale myslel si, že by měl dostat část těch peněz, když bude držet hubu. Byl bych mu je dal všechny, ale nevěřil jsem mu. Měla jste ho vidět. Dělal ramena, vyhrožoval. Uvědomil jsem si, že jednoho krásného dne se začne vytahovat tím, co ví, a kde budu?“

Hrana výklenku se mi začínala zařezávat do pozadí. Držela jsem se tak pevně, že mi mrtvěla paže, ale neodvážila jsem se povolit. Neuměla jsem si představit, jak nás z tohohle oba dostat, ale věděla jsem, že bych zas honem měla začít mluvit.

„Jednou jsem zabila člověka,“ řekla jsem. Chtěla jsem říct víc, ale nešlo to. Stiskla jsem zuby a snažila se zatlačit city zpátky tam, kde jsem je držela. Překvapilo mě, že pomyšlení na to i po takové době tolik bolí.

„Schválně?“

Zavrtěla jsem hlavou. „V sebeobraně. Ale mrtvý je mrtvý.“

Usměv měl sladký. „Můžete přece skočit se mnou.“

„To neříkej. Já neskočím a nechci ani, abys skákal ty. Je ti patnáct let. Je spousta jiných řešení.“

„Myslím že ne.“

„Tvoji rodiče mají peníze. Kdyby chtěli, můžou najmout nejlepšího advokáta.“

„Moji rodiče jsou mrtví.“

„Myslím Westfallovi. Vždyť víš.“

„Ale Kinsey, zavraždil jsem dva lidi a je to vražda prvního stupně, protože jsem to měl promyšlené. Jak by mi to mohlo projít?“

„Stejně jako půlce všech vrahů v téhle zemi,“ řekla jsem energicky. „Sakra, když žije Ted Bundy, proč bys neměl žít ty?“

„Kdo je to?“

„Ani se neptej. Někdo, kdo udělal mnohem horší věci než ty.“

Zamyslel se. „Myslím, že by to nešlo. Je mi hrozně zle a nevidím, jaký to má smysl.“

„Žádný smysl to nemá. To si právě vymýšlíš.“

„Mohla byste pro mě něco udělat.“

„Dobře, a co?“

„Mohla byste říct tetě, že se s ní loučím? Chtěl jsem jí napsat vzkaz, ale neměl jsem možnost.“

„Zatraceně, Tony! Nedělej to. Už zažila bolesti dost.“

„Já vím,“ řekl, „ale má strejdu Ferrina a bude jim spolu dobře. Stejně nikdy pořádně nevěděli, co se mnou.“

„Aha. Ty to máš všechno promyšlené.“

„To víte, že mám. Načetl jsem si to a není to nic zvláštního. Děti se zabíjejí každou chvíli.“

Svěsila jsem hlavu, skoro neschopná zformulovat odpověď. „Tony, poslechni,“ řekla jsem nakonec, „to, o čem mluvíš, je hloupost a nedává to smysl. Umíš si představit, jak mně se zdál život děsný, když jsem byla v tvém věku? V jednom kuse jsem brečela a připadala jsem si jako nula. Byla jsem ošklivá. Byla jsem vychrtlá. Byla jsem osamělá. Měla jsem vztek. Myslela jsem, že se z toho nikdy nedostanu, ale dostala jsem se. Život je tvrdý. Život bolí. No a co? Překousneš to. Dostaneš se z toho a zase ti bude dobře. Přísahám.“

Naklonil hlavu a upřeně mě pozoroval. „Myslím, že ne. Já ne. Jsem v tom až po uši. Už nemůžu. Je toho moc.“

„Tony, jsou dny, kdy každý z nás už nemůže, ale zase je dobře. Štěstí má svoje období jako všechno ostatní. Počkej si na něj. Jsou tu lidi, kteří tě mají rádi. Lidi, kteří ti můžou pomoct.“

Zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Víte, já jsem se sebou udělal takovou dohodu, že s tím skoncuju. Ona to pochopí.“

Cítila jsem, že mi povolují nervy. „To chceš, abych jí řekla tohle? Že jsi skočil, protože jsi sám se sebou uzavřel nějakou zasranou dohodu?“ Obličej se mu zakalil nejistotou. Naléhala jsem jemnějším tónem. „To chceš, abych jí řekla, že jsme tu takhle seděli a já ti to nemohla rozmluvit? Nemůžu tě to nechat udělat. Zničilo by ji to.“

Sklopil oči. Byly vzdálené a obličej se mu zarděl tak, jak to bývá u kluků místo slz. „Nemá to s ní nic společného. Povězte jí, že to bylo ve mně a že ona byla skvělá. Mám ji moc rád, ale je to můj život, víte?“

Odmlčela jsem se a snažila se vymyslet co dál.

Jeho obličej se rozjasnil. Zvedl ukazováček. „Málem jsem zapomněl. Mám pro vás dárek.“ Zavrtěl se a pustil se pochodně pohybem, který mě přiměl, abych po něm instinktivně hmátla. Zasmál se tomu. „Neplašte se. Jen si sahám do kapsy kalhot.“

Podívala jsem se, co to vytáhl. Na dlani mu ležela má dvaatřicítka. Natáhl ruku, abych si ji mohla vzít, a dodatečně si uvědomil, že si nemohu uvolnit ruku a sáhnout po ní.

„To nic. Já ji položím semhle,“ řekl laskavě. Položil ji do výklenku za ozdobnou pochodeň, ke které jsem se tiskla.

„Jak jsi k ní přišel?“ Hrála jsem pořád o čas.

„Stejně jako ke všemu ostatnímu. Používal jsem hlavu. Napsala jste tetě Ramoně na navštívenku svou domácí adresu, tak jsem tam dojel na kole a čekal jsem, až přijdete domů. Víte, chtěl jsem se představit a vystupovat jako zdvořilý chlapeček, který se umí chovat, je pěkně ostříhaný a tak. Opravdové neviňátko. Nebyl jsem si jistý, kolik toho víte, a myslel. jsem, že vás třeba odvedu ze stopy Viděl jsem auto. Málem jste zastavila, ale pak jste se zas rozjela. Musel jsem šlapat jako blázen, abych vás neztratil, a pak jste zaparkovala na pláži a já viděl možnost, jak vám prohledat věci.“

„Tou jsi zabil Billyho?“

„No. Byla po ruce a já potřeboval něco rychlého.“

„Jak jsi věděl o tlumičích na jedno použití?“

„Od jednoho kluka ve škole. Umím udělat i bombu z trubky,“ řekl. Pak vzdychl. „Musím brzo jít. Už je pomalu čas.“

Mrkla jsem dolů na ulici. Nahoře už byla pořádná tma, ale chodník svítil; herna na protější straně zářila jako.kino. Dva lidé na druhé straně ulice nás zpozorovali, ale bylo mi jasné, že nepochopili, o co jde. Kaskadéři? Filmování? Podívala jsem se na Tonyho, ale zdálo se, že si toho nevšiml. Srdce se mi zase rozbušilo, prsa se stáhla bylo mi horko.

„Začínám být unavená,“ řekla jsem lehce. „Vylezla bych zpátky nahoru, ale budu potřebovat pomoc. Mohl bys?“

„Jistě,“ řekl. A pak se zarazil, celé tělo číhající. „Ale není to švindl, že ne?“

„Ne,“ řekla jsem, ale slyšela jsem, jak se mi třese hlas, a lež mě řízla do jazyku jako žiletka. Vždycky jsem lhala snadno a s půvabem, vynalézavě a přesvědčivě, a teď mi to nešlo. Viděla jsem, že se pohnul. Chytila jsem ho a vší silou držela, ale stačila mu jen rychle zakroutit paží a ruka mi povolila. Hmátla jsem znovu, ale bylo pozdě. Viděla jsem, jak se odráží a vzlétá. Okamžik jako by se tam vznášel jako list a pak mi zmizel z očí. Dolů jsem se už nepodívala.

Myslela jsem, že slyším výt sirénu, ale byla jsem to já.

Poslala jsem Barbaře Daggettové účet na 1 040.00 dolarů a ona obratem zaplatila. Už jsou pomalu vánoce a já šest neděl pořádně nespala. Hodně jsem přemýšlela o Daggettovi a v jedné věci jsem změnila názor. Mám podezření, že věděl, co se děje. Na dálku se Tony mohl vydávat za ženu, ale zblízka nikoho oklamat nemohl… byl dítě, které se z legrace přestrojilo, na svůj věk příliš chytré, ale zdaleka ne dost moudré. Nemyslím, že se dal Daggett obloudit. Nejsem si jistá, proč na tu hru přistoupil. Pokud věřil tomu, co mu napovídal Billy, musel si myslet, že je tak jako tak mrtvý. Třeba cítil, že Tonymu dluží tu poslední oběť. Nikdy se to nedozvím, ale takhle mi to spíš dává smysl. Některé dluhy lidské duše jsou tak obrovské, že se dají zaplatit jedině samotným životem. Snad jsou teď v tomhle případě všechny účty docela splaceny… jen ten můj ne.

S úctou

Kinsey Millhoneová

145

Advertisements